ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.777.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 777/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně A. V. , zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4, proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc , příspěvkové organizaci, IČ 00098892, se sídlem Olomouc, I. P. Pavlova 6, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Olomouc, Dobrovského 25, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 48/2003, o dovolání žalované proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 9. 2008, č.j. 12 Co 352/2008-203, takto:
I. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá .
II. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24.360 Kč k rukám JUDr. Josefa Sedláčka, advokáta se sídlem Šumperk, Starobranská 4, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované nemocnici domáhala zaplacení 1.389.512 Kč s příslušenstvím a pravidelné měsíční renty 11.958 Kč od 1. 12. 2007 jako náhrady škody na zdraví, která jí vznikla v důsledku chybně provedené operace slinné žlázy.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 11. 2007, č.j. 22 C 48/2003-174, uložil žalované zaplatit žalobkyni 727.131 Kč s příslušenstvím a 10.696,40 Kč měsíčně od 1. 12. 2007, do částky 662.381 Kč s příslušenstvím a 1.261,60 Kč měsíčně od 1. 12. 2007 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyni byl v žalovaném zdravotnickém zařízení dne 1. 7. 1997 vyoperován kámen z levé podčelistní slinné žlázy. Pro přetrvávající otok a bolesti jí byla dne 16. 7. 1997 operativně odstraněna slinná žláza, bezprostředně po operaci se u ní dostavily bolesti, necitlivost jazyka a spadl jí koutek. Žalovaná v pooperačním období postupovala konzervativní léčbou a nezvolila možnost operační revize. Zdravotní potíže se vystupňovaly a od 1. 6. 2000 byla žalobkyně práce neschopnou. Dne 20. 12. 2000 byla operována ve Fakultní nemocnici v Brně – Bohunicích, kdy bylo zjištěno, že při operaci u žalované došlo k přerušení a podvázání nervu lingualis (jazykového nervu). Zdravotní stav žalobkyně se nezlepšil, došlo k rozvinutí sekundárního psychického postižení a následně byl žalobkyni přiznán od 11. 12. 2001 plný invalidní důchod. Okresní soud dospěl k závěru, že operace žalobkyně dne 1. 7. 1997 byla provedena v souladu s tehdejšími poznatky lékařské vědy, avšak při operaci dne 16. 7. 1997 došlo k přerušení levého jazykového nervu a podvázání jeho centrálního konce, což není součástí operačního postupu při exstirpaci (vynětí) podčelistní slinné žlázy pro benigní (nezhoubné) onemocnění charakteru chronické sialoadenitidy (zánětu slinných žláz). Žalobkyně se prokazatelně dozvěděla o tom, že za škodu odpovídá žalovaná nejdříve následující den po operaci provedené dne 20. 12. 2000, tudíž žalobu ze dne 20. 12. 2002 podala před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 obč. zák. Bolestné podle vyhlášky 32/1965 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2001 činí 130 bodů, čemuž odpovídá 3.900 Kč, a základní ohodnocení ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) činí 200 bodů. Jelikož k poškození zdraví došlo v produktivním věku žalobkyně, v důsledku zdravotních obtíží je žalobkyně plně invalidní, trpí stálou bolestí proměnlivé intenzity, která jí znemožňuje soustředění na jakoukoli psychickou činnost a výrazně ji omezuje v rodinném, společenském a kulturním životě, má značně omezeno chuťové vnímání, je léčena i pro psychické potíže, soud uznal, že je zde dán důvod pro zvýšení náhrady za ZSU na dvojnásobek, tj. na 12.000 Kč podle §6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Důvody pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU na částku 500.000 Kč podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. okresní soud neshledal. Dále soud přiznal žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 90.060 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v částce 621.171 Kč a 10.696,40 Kč měsíčně od 1. 12. 2007.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č.j. 12 Co 352/2008-203, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 727.131 Kč s příslušenstvím potvrdil, v napadeném zamítavém výroku jej změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni dalších 300.000 Kč, co do částky 188.000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce příčinné souvislosti, přičemž poukázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, v němž Ústavní soud dovodil, že prokázání objektivní příčinné souvislosti stoprocentně se jeví jako nereálné, musí se tedy vycházet z toho, jaké by v případě lékařského postupu lege artis byly prognózy na úplné vyléčení, úplné odvrácení smrti či prodloužení života pacienta o určitou dobu. Zvolený postup žalované nesplnil očekávání žalobkyně na zlepšení jejího zdravotního stavu, ale vedl k tomu, že úplné vyléčení žalobkyně je již prognosticky vyloučené, příčinnou souvislost v daném případě tedy lze považovat za dostatečně prokázanou. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 je nepsaným pravidlem princip proporcionality; výše soudem prvního stupně přiznané náhrady za ZSU je však neproporcionální ve vztahu k následkům, které žalovaná žalobkyni způsobila. Přiznaná náhrada za ZSU je několikanásobně nižší než náklady právního zastoupení v daném případě, navíc krátce po ukončení léčby byla vyhláška č. 32/1965 Sb. nahrazena vyhláškou č. 440/2001 Sb., jíž došlo k čtyřnásobnému zvýšení sazby bodů, a vzhledem k trvalým následkům žalobkyně odvolací soud uzavřel, že adekvátní částka jako náhrada za ZSU zvýšená podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. odpovídající principu spravedlnosti je částka 300.000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud se „pokoušel aplikovat princip proporcionality v tom směru, že pro poměření spravedlivého navýšení použil jako jediný argument výši nákladů soudního řízení, která je v daném případě vypočítána ze žalované částky, kterou představují z velké části finanční nároky žalobkyně z titulu ztráty na výdělku za období 7 let“. Mimořádné zvýšení odškodnění za ZSU je dle jejího názoru v rozporu s právními předpisy i s dosavadní judikaturou. Dále uvádí, že žalobkyní nebyla prokázána ani soudem zjištěna skutečná škoda na zdraví žalobkyně, za kterou odpovídá žalovaná, a tak nemohla být ani prokázána příčinná souvislost mezi takovou škodou a porušením právní povinnosti žalovanou. V řízení zpracovaný znalecký posudek považuje za nedostačující pro prokázání příčinné souvislosti a namítá, že znalec nebyl z hlediska své odbornosti kompetentní posuzovat psychické a neurologické následky poškození zdraví žalobkyně a že nebyl akceptován její návrh na zpracování revizního posudku. Domnívá se, že soud nepoměřoval a neodhadoval pravděpodobnost ztráty příležitosti, jelikož k tomu neměl dostatečné podklady, tudíž doktrínu ztráty šance podle nálezu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, aplikoval tak, že zde není potřeba blíže prokázat příčinnou souvislost. Konstatuje, že v souladu s judikaturou je pro běh subjektivní promlčecí lhůty rozhodné, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě, nikoli o protiprávním úkonu či škodní události. Tento počátek promlčecí lhůty nastal dle žalované dříve než po operaci dne 20. 12. 2000; v této souvislosti žalovaná poukazuje na závěr znaleckého posudku, že žalobkyně si mohla poškození zdraví uvědomovat a vnímat jej hned po druhé operaci dne 16. 7. 1997, a dále uvádí, že žalobkyně byla v následujících letech seznamována se svým zdravotním stavem ze strany žalované i jiných lékařů a zdravotnických zařízení. Dále poukázala na to, že v žalobě označená žalovaná (Lékařská fakulta University Palackého v Olomouci, Fakultní nemocnice Olomouc) neměla způsobilost být účastníkem řízení, takže řízení mělo být zastaveno a podání žaloby proti nezpůsobilému subjektu nemohlo mít ani hmotněprávní účinky spočívající v přerušení běhu promlčecí lhůty, takže i z tohoto důvodu byla námitka promlčení důvodná. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, eventuálně jako nedůvodné zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 16. 9. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, pokud směřuje do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a ve zbývající části se jeho přípustnost řídí §237 odst. 1 písm. c) o. s .ř.
Otázka počátku subjektivní promlčecí doby u náhrady za ZSU již byla dovolacím soudem řešena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 159, a ročník 2006, pod č. 52, rozsudek ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný pod C 569 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále rozsudky ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005, nebo ze dne 18. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1697/2007) a soudy obou stupňů se při jejím řešení od závěrů citované judikatury neodchýlily. Soud prvního stupně podrobně vysvětlil (str. 14 rozsudku), že žalobkyně se o tom, že za škodu odpovídá žalovaná, dozvěděla nejdříve následující den po operaci provedené dne 20. 12. 2000 ve Fakultní nemocnici v Brně, neboť teprve při této operaci bylo zjištěno, že k přerušení nervu lingualis a jeho podvázání došlo při operaci slinné žlázy provedené žalovanou dne 16. 7. 1997. Okolnost, že žalobkyně si mohla poškození zdraví uvědomovat a vnímat jej hned po druhé operaci dne 16. 7. 1997 a že byla v následujících letech seznamována se svým zdravotním stavem ze strany žalované i jiných lékařů a zdravotnických zařízení, není tedy pro započetí běhu subjektivní promlčecí doby dle §106 odst. 1 obč. zák. postačující, když poškozený se musí dozvědět nejen o škodě, ale i o tom, kdo za ni odpovídá. Ačkoli si tedy žalobkyně mohla uvědomovat poškození svého zdraví již po operaci ze dne 16. 7. 1997, informace, na jejímž základě si mohla udělat představu o tom, kdo za škodu odpovídá, se jí dostalo nejdříve po revizní operaci ze dne 20. 12. 2000.
Vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou (tzv. kauzální nexus) je jednou z podmínek obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to příčinu podstatnou. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Závěr o existenci příčinné souvislosti je tedy založen na konkrétních skutkových zjištěních vycházejících z hodnocení provedeného dokazování. Námitka, že v řízení provedený znalecký posudek je nedostačující pro prokázání příčinné souvislosti, je pouhou polemikou s hodnocením důkazů provedeným soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (zejména na str. 9 a 12) srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý založit dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž jedině lze skutkové závěry odvolacího soudu zpochybnit.
Důvody, proč nevyhověl návrhu žalované na vypracování revizního posudku, vyložil již soud prvního stupně na str. 20 svého rozsudku, s touto námitkou se vypořádal i odvolací soud na str. 7 svého rozsudku. Dovolací soud na tam uvedené závěry odkazuje s tím, že se ztotožňuje s názorem, že je sice právem účastníků navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§120 odst. 1 o. s. ř.) a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl, což soudy obou stupňů splnily. Legitimním důvodem pro odmítnutí provést určitý důkaz je, že rozhodné skutečnosti, které navrhovaným důkazem měly být prokázány, byly prokázány jinými již provedenými důkazy, a právě tento důvod byl v dané věci opodstatněně soudy obou stupňů shledán.
Námitka, že znalec z oboru ušní, krční a nosní chirurgie nebyl kompetentní posoudit psychický stav žalobkyně ani neurologické následky předmětného operačního zákroku, není důvodná, neboť znalec MUDr. Jeřábek, Ph.D., takové závěry nečinil. Namítá-li dovolatelka, že znalecký posudek neřešil komplexní stav žalobkyně před zákrokem a po něm a neposoudil, zda tvrzené zdravotní následky (zejména psychické a neurologické) jsou přímým následkem předmětného operačního zákroku, pak tím opomíjí, že znalecký posudek nebyl jediným důkazem, o který soudy obou stupňů své závěry o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu opřely, nýbrž že vycházely též z dalších důkazů, především z bohaté zdravotní dokumentace (včetně zpráv klinického psychologa a neurologa), spisu správy sociálního zabezpečení a též z výpovědí žalobkyně a její matky.
Při určení výše náhrady za ZSU odvolací soud správně vycházel z toho, že již sama základní výměra odškodnění ZSU představuje náhradu za nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho potřeb a že zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) je na místě jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle §6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny. Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby pak v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Úvaha soudu není libovůlí, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění (§4 odst. 1, §6 odst. 1 vyhlášky) a pro její zvýšení (§6 odst. 2 a zejména §7 odst. 3 vyhlášky) stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je usměrňována úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele. Přiznaná výše náhrady za ZSU musí být s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008). Musí zde existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a způsobenou škodou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005, nebo ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008).
Vzhledem k závažnosti utrpěných následků na zdraví, nepříznivé prognóze jejich vývoje a zdravotním obtížím, jež výrazně omezují žalobkyni v jejím dosavadním způsobu života, dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že přiznaná náhrada za ZSU ve výši 12.000 Kč je neproporcionální ve vztahu k následku, který jí žalovaná způsobila, a je na místě za použití §7 odst. 3 vyhlášky zvýšit náhradu o 300.000 Kč. Pokud odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu použil na podporu závěru o nepřiměřenosti náhrady za ZSU ve výši 12.000 Kč srovnání s náklady právního zastoupení, je třeba dodat, že tento argument nebyl jediný, ba ani rozhodující, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 10-12) vyplývá, že zásadním důvodem zvýšení náhrady za ZSU bylo uplatnění principu proporcionality náhrady ve vztahu k následkům poškození zdraví, jak se projevily v každodenním životě žalobkyně. Ostatně vzhledem k demonstrativnímu výčtu kritérií pro zvýšení náhrady za ZSU podle §6 odst. 2 vyhlášky a k relativně neurčité (abstraktní) povaze hypotézy právní normy obsažené v §7 odst. 3 vyhlášky nelze srovnání výše náhrady s jinými peněžně kvantifikovatelnými hodnotami v rámci úvahy o proporcionalitě náhrady považovat za nesprávné.
Důvodná není ani námitka nezpůsobilosti původně označeného žalovaného být účastníkem řízení, z čehož dovolatelka dále dovozuje, že podání žaloby dne 20. 12. 2002 nemohlo mít právní účinky spočívající v přerušení běhu promlčecí lhůty (správně stavení běhu promlčecí doby). Je-li údaj označující žalovaného v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá, tedy jestliže obsah žaloby vzbuzuje pochybnosti o tom, zda žaloba směřuje proti tomu, kdo podle skutkových tvrzení v žalobě je povinným subjektem, nemá podání náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř. a je třeba účastníka řízení postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2391/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3744, sešit 33, ročník 2006, nebo ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 699/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3624, sešit 33, ročník 2006). Pro daný případ z uvedené judikatury vyplývá, že pokud žalobkyně v žalobě žalovanou označila: „Lékařská fakulta University Palackého v Olomouci, Fakultní nemocnice Olomouc, I.P.Pavlova 6, 775 20 Olomouc“, a v žalobních tvrzeních označila zdravotnické zařízení, v němž se podrobila operačním zákrokům, jimiž jí měla být způsobena škoda na zdraví, jako „Fakultní nemocnice v Olomouci“, nešlo o situaci, že byl (nepochybně) žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, ale o situaci, kdy žalovaná byla označena nepřesně a mezi jejím označením na titulním listu žaloby a žalobními tvrzeními byl zjevný rozpor. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, pokud vyzval žalobkyni k opravě žaloby dle §43 o. s. ř., a pokud žalobkyně podáním ze dne 9. 6. 2003 „upřesnila“, že žalovanou je „Fakultní nemocnice Olomouc, se sídlem Olomouc, I.P.Pavlova 6, PSČ 775 20, IČ 00098892“, byl uvedený nedostatek žaloby zhojen a důvod k zastavení řízení pro nedostatek procesních podmínek dán nebyl. Vzhledem k tomu, že hmotněprávní i procesněprávní účinky nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly odstraněny, působí již od jejího podání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1416), došlo ke stavení promlčecí doby dle §112 obč. zák. již dnem podání žaloby, tedy dnem 20. 12. 2002. Rovněž procesní práva žalované, která dne 23. 1. 2003 udělila plnou moc advokátu JUDr. Lubomíru Minaříkovi, jeho prostřednictvím podala dne 30. 1. 2003 odpor proti platebnímu rozkazu a nadále jím byla v řízení zastupována až do převzetí zastoupení současným zástupcem JUDr. Karlem Vítkem, nebyla vadným označením žalované nikterak zkrácena.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvody uplatněné v rámci přípustného dovolání nejsou naplněny, dovolací soud neshledal ani existenci namítané vady řízení, popřípadě vad řízení, k nimž přihlíží, aniž byly namítány (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl. Je-li v otázce předpokladů odpovědnosti za škodu včetně příčinné souvislosti a promlčení rozsudek odvolacího soudu v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, žalovanou předestřené námitky nezakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy nemá zásadní právní význam, dovolání žalované do tohoto výroku tak není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. v této části odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení náleží žalobkyni náhrada nákladů dovolacího řízení, vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tvořena odměnou za zastupování advokátem, krácenou o polovinu v částce 20.000 Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po 1. 9. 2006), paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), vše navýšeno o 20 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkově tedy 24.360 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu