ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3486.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3486/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 19, IČO 42196451, proti žalované Energotrans, a.s. se sídlem v Praze 4, Duhová 2, IČO 47115726, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 7, o 148.256,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 137/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č. j. 6 Cmo 439/2014-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č. j. 6 Cmo 439/2014-93, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť dovolatelkou označené právní otázky již byly dříve dovolacím soudem řešeny a na základě uplatněných dovolacích námitek nelze dospět k závěru, že by se odvolací soud v napadeném rozhodnutí od této judikatury odchýlil, popř. že jsou dány důvody, aby tyto právní otázky byly dovolacím soudem nově posouzeny jinak.
Část námitek navíc nesměřuje proti otázkám právním, ale napadají skutková zjištění, která zásadně nejsou předmětem dovolacího přezkumu (srov. §237 a §241a odst. 1 o.s.ř.). Vytýká-li dovolatelka nepřezkoumatelnost znaleckého posudku ke zjištění rozsahu poškozených porostů, směřuje své námitky proti skutkovým, nikoliv právním závěrům. Použitelností znalecké metodiky dr. Hadaše pro určení výše škody na lesích se dovolací soud v obecné rovině opakovaně zabýval a shledal, že i přes některé nedostatky této metodiky je pro občanskoprávní řízení o náhradu škody na lesích využitelná, není-li k dispozici lepší a přesnější způsob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924, C. H. Beck). S amotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, publikovaný pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). To nemůže zpochybnit ani analogie s aplikační praxí v trestním řízení, na kterou dovolatelka poukazuje, neboť úprava dovolacích důvodů v občanském soudním řízení je odlišná, navíc způsob a rozsah dovolání v nyní projednávané věci odpovídá ustálené soudní praxi.
Tyto závěry se pak vztahují i k dalším námitkám dovolatelky, že nebyla prokázána existence škody ani příčinné souvislosti a že výše škody byla soudem nekriticky přejata ze znaleckého posudku. S ohledem na skutečnost, že metodika dr. Hadaše je v soudní praxi uznávána, jsou pak i závěry plynoucí ze znaleckých posudků zpracovaných podle této metodiky použitelné jako důkaz. Soudy tedy mohou k závěru o příčinné souvislosti, jakož i o existenci a výši škody (byť paušalizované, neboť není v současnosti prakticky možné evidovat škodu na jednotlivých stromech přesně) dospět i z příslušných znaleckých posudků, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Z procesního hlediska proto není podobný postup soudů v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a domáhá-li se dovolatelka závěru, že skutkový stav je jiný, než byl zjištěn na základě tohoto postupu, jedná se o námitky proti skutkovému stavu, jež přípustnost dovolání nezakládají. Zde je třeba zdůraznit, že není do budoucna vyloučeno přesnější stanovení výše náhrady, bude-li vypracována exaktnější metoda zjištění konkrétních dopadů jednotlivých původců exhalací na lesní porosty. Ze spisu však nevyplývá, že by dovolatelka použití prokazatelně přesnější metody navrhla, ostatně případnou alternativní metodiku lze ztěží uplatnit v rámci dovolacího přezkumu, který není určen pro získávání nových skutkových zjištění ani jejich revizi.
Jádrem dovolacích námitek je po právní stránce výhrada dovolatelky, že odvolací soud nesprávně aplikoval vyhlášku č. 55/1999 Sb. a nesprávně kombinuje odpovědnost podle lesního zákona s odpovědností podle občanského zákoníku. Tyto námitky vycházejí z mylné interpretace rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud se významem lesního zákona a vyhlášky č. 55/1999 Sb. ve sporech o náhradu škody na lesích způsobené imisemi již několikrát zabýval a opakovaně dospěl k závěru, že základ, tj. předpoklady odpovědnosti za takovou škodu (protiprávní stav neboli škodná událost, škoda a příčinná souvislost mezi škodnou událostí a vznikem škody) lesní zákon neupravuje, a proto je třeba při úvaze o předpokladech odpovědnosti za škodu postupovat podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Lesní zákon pak jako lex specialis ukládá právnickým a fyzickým osobám, které při své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, povinnost provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků, a dojde-li ke vzniku škody na lesích, pak způsob výpočtu její výše stanoví prováděcí právní předpis (v tomto případě vyhláška č. 55/1999 Sb.). Takový postup je zcela v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, neboť povinnost předcházet škodám na lesních porostech je právnickým a fyzickým osobám stanovena v lesním zákoně, předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou jejich provozní činností v občanském zákoníku a konkrétní způsob výpočtu výše škody v prováděcím právním předpise k lesnímu zákonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1211/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1808/2010). Rozsudek odvolacího soudu je proto zcela v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou založen na východisku, že odpovědnost za škodu způsobenou vypouštěnými škodlivinami na lesních porostech je odpovědností z provozní činnosti podle §420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tedy podle zákona, který stanoví podmínky odpovědnosti, zatímco prováděcí předpis slouží ke snadnějšímu zjištění výše náhrady, která náleží poškozenému.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu