ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3942.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3942/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) A. C. , a b) V. C. , zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované Česko - německé horské nemocnici Krkonoše, s.r.o. , IČO 64827232, se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem Včelná, Družstevní 398, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České pojišťovny a. s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 242/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2012, č.j. 51 Co 397/2009-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2012, č.j. 51 Co 397/2009-92, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhají náhrady škody ve výši 891.162,- Kč představující náklady péče o jejich vážně zdravotně postiženého syna za období od 2. 7. 2006 do 3. 7. 2008.
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č.j. 21 C 242/2008-38, rozhodl, že základ nároku žalobců je opodstatněn. Soud vyšel ze zjištění, že syn žalobců je v důsledku nesprávně vedeného porodu dne 26. 2. 1991 v Krkonošské nemocnici ve Vrchlabí, právní předchůdkyni žalované, vážně a nevratně zdravotně postižen a je zcela závislý na pomoci jiných osob. Jelikož žalobci poskytují svému synovi osobně celodenní péči ve snaze o zlepšení jeho zdravotního stavu, jsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu nákladů léčení ve smyslu ustanovení §449 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2010, č.j. 51 Co 397/2009-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky 7.055,- Kč za dobu od 2. 7. 2006 do 6. 7. 2006 zamítá, ve zbytku jej potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a zcela přiléhavě věc posoudil po stránce právní. Výrok rozsudku však přizpůsobil závěru, že do 6. 7. 2006 je nárok promlčen, důvodný je tedy pouze pro dobu od 7. 7. 2006 do 3. 8. 2008.
Na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2012, č.j. 25 Cdo 1941/2010-82, rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud s odkazem na svou judikaturu konstatoval, že ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z nároků ze škody na zdraví upravených v ustanoveních §444 až §449a obč. zák. - nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod §449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného. Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému, proto nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák.
Odvolací soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č.j. 51 Co 397/2009-92, jímž - vázán právním názorem dovolacího soudu - změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, jelikož pečovatelské úkony, které žalobci poskytují svému synovi (a sami charakterizují jako úkony sociálních služeb) nelze zahrnout pod náklady léčení ve smyslu §449 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a co do dovolacího důvodu odkázali na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjádřili přesvědčení, že náklady na péči patří pod náklady spojené s léčením, neboť těžce postižený člověk neschopný sebeobsluhy nemůže bez pomoci třetí osoby přežít. S poukazem na nejednoznačné řešení dané problematiky v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č.j. 25 Cdo 3419/2012-111, dovolání žalobců zamítl jako nedůvodné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2963/12, konstatoval, že nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby je nárokem na náhradu skutečné škody podle §442 odst. 1 obč. zák., neuplatní se tudíž ustanovení §449 odst. 3 obč. zák. a k uplatnění tohoto nároku je aktivně legitimována poškozená osoba, nikoli osoba, která péči poskytuje. Nejvyšší soud posoudil napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a souladné s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, která se shoduje v právním názoru, že osoby poskytující poškozenému po skončení léčení péči o jeho osobu a domácnost právo na peněžní náhradu za tuto péči podle platné právní úpravy nemají.
Na základě ústavní stížnosti žalobců Ústavní soud nálezem ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, č.j. 25 Cdo 3419/2012-111, s tím, že jím bylo porušeno základní právo žalobců na spravedlivý proces. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu uvedl, že §449 odst. 1 a odst. 3 obč. zák. je v zájmu ústavní konformity nutno vykládat širším způsobem (možnost extenzivního výkladu Ústavní soud připustil již v nálezech sp. zn. I. ÚS 46/12 a I. ÚS 2930/13) tak, že pod pojem náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s léčením je možno subsumovat i náklady na péči o poškozeného, který není schopen se o sebe postarat samostatně (a to mj. formou základních úkonů osobní obsluhy). Pojmem léčení se rozumí nejen obnovení nebo zlepšení zdravotního stavu poškozeného, nýbrž i stabilita jeho zdraví. Účelem péče o poškozenou osobu je i zachování jejího konstantního stavu, který s ohledem na poskytování péče není zhoršován. Bez péče o poškozenou osobu by mohlo nastat zhoršení zdraví, nebo i ztráta života člověka. I zachování zdravotního stavu poškozeného je proto ukazatelem, který musí být brán v potaz v rámci rozhodování o náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením. Pokud pak je o nesamostatného poškozeného pečováno osobami blízkými, nelze na ně neúměrně přenášet břemeno újmy poškozeného tak, aby byl škůdce zcela osvobozen od povinnosti hradit náklady péče. Dlouhodobě totiž nelze využívat pouze pomoci osob blízkých, které jsou zatíženy péčí o poškozeného vymykající se únosnému rozsahu. V souvislosti s péčí o poškozeného proto vzniká škoda, která se u osob blízkých může projevovat omezenými možnostmi pracovního uplatnění, sníženým výdělkem, zmenšením časového prostoru pro odpočinek nebo vyšší psychickou a fyzickou únavou. Sociální dávky placené z titulu veřejnoprávních norem nemusí být v tomto ohledu dostatečnou kompenzací vynaložených nákladů. Nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením podle §449 odst. 1 a odst. 3 obč. zák. proto musí zahrnovat i náklady na udržování života a zdraví poškozeného v souvislosti s nutnou kompletní péčí o jeho osobu osobami blízkými. Náklady, které byly vynaloženy pro zachování zdravotního stavu nebo péči o poškozeného, je nezbytné nahradit osobám, které je vynaložily. Pro vznik nároku na náhradu nákladů péče není podstatné, zda šlo o peněžní a věcné náklady, anebo o osobní výkony. Osoby blízké jsou oprávněny požadovat za osobní péči o poškozeného náhradu v rozsahu částky, kterou by poškozená osoba zaplatila za odbornou pečovatelskou službu. V posuzovaném případě jsou tedy žalobci (rodiče poškozeného) aktivně věcně legitimováni k náhradě nákladů vynaložených na péči o poškozeného podle §449 odst. 3 obč. zák.
Po zrušovacím nálezu Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud opětovně rozhodoval o dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 7. 2012, č.j. 51 Co 397/2009-92.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek přezkoumal (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a došel k závěru, že dovolání je důvodné.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť k jednání, v němž je spatřováno porušení povinnosti stanovené právními předpisy, jež zakládá právo na náhradu škody uplatněné v tomto řízení, došlo před 1. 1. 2014.
Podle §449 odst. 1 obč. zák. se při škodě na zdraví hradí též účelně vynaložené náklady spojené s léčením. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se náklady léčení hradí tomu, kdo je vynaložil.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu došlo v době od podání dovolání žalobců v této věci ke změně judikatury týkající se odškodnění nákladů péče o nesoběstačného poškozeného. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, publikovaném pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že dosavadní úzký výklad §449 odst. 1 obč. zák. nemůže nadále obstát. Dovodil, že pod náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. je proto třeba vykládat poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat. Nejedná se o nárok na náhradu skutečné škody ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák., neboť nárok na náhradu tzv. nákladů léčení je speciálním nárokem, jehož smyslem je právě poskytnutí náhrady za náklady, které musel poškozený vynaložit (v tomto směru mají charakter skutečné škody) na své léčení, udržení zdravotního stavu či zajištění pomoci při snížené soběstačnosti. Odvíjí se totiž od ustanovení, které představuje speciální úpravu pro případy újmy na zdraví a které zároveň oproti §442 odst. 1 obč. zák. umožňuje zajistit náhradu i třetí osobě (§449 odst. 3 obč. zák.), pokud takové náklady ve prospěch poškozeného vynaložila. Zajišťují-li péči o poškozeného osoby blízké, je nárok dán tehdy, jestliže rozsah jejich činnosti převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči.
Otázka, kdo je oprávněn se domáhat nároku na náhradu nákladů péče, tedy komu svědčí aktivní legitimace, je v projednávané věci závazně vyřešena citovaným nálezem Ústavního soudu tak, že nárok žalobců na náhradu nákladů za celodenní péči o jejich zcela nesoběstačného syna je podle §449 odst. 3 obč. zák. oprávněný.
Zbývá jen dodat, že jelikož dovolací soud rozhodoval podle závazného právního názoru obsaženého v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v této věci, nebylo důvodu pro předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, ačkoli je závazný právní názor Ústavního soudu v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011, publikovaný pod C 12279 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu