ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3989.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3989/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, proti žalované 1) ČEZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, IČO 45274649, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, 2) Sev.en EC, a. s. , se sídlem ve Chvaleticích, K Elektrárně 227, IČO 28786009, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, 3) Elektrárně Počerady, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1444/2, IČO 24288110, a 4) Elektrárně Dětmarovice, a. s. , se sídlem Dětmarovice 1202, IČO 29452279, oběma zastoupeným JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o 16.477.896,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 295/2008, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 11 Co 162/2014-675, takto:
I. Dovolání všech žalovaných se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 11 Co 162/2014-675, není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť dotčené právní otázky již byly dříve dovolacím soudem řešeny a na základě dovolateli uplatněných námitek nelze dojít k závěru, že by se od této judikatury odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, popř. že jsou dány důvody pro to, aby tyto právní otázky byly dovolacím soudem nově posouzeny jinak. Některé z uplatněných námitek navíc nesměřují proti otázkám právním, ale napadají skutková zjištění, která zásadně nejsou předmětem dovolacího přezkumu (srov. §237 a 241a odst. 1 o.s.ř.).
Každý z žalovaných podal dovolání proti výroku, jímž mu byla uložena platební povinnost, všichni pak se základním argumentem, že odvolací soud ve věci nesprávně použil vyhlášku č. 55/1999 Sb., ačkoli dovolatelé žádnou povinnost podle §21 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), neporušili, a soud proto obecně nesprávně kombinuje odpovědnost podle lesního zákona s odpovědností podle občanského zákoníku. Tyto námitky však nejsou důvodné, neboť vycházejí z mylné interpretace rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud se významem lesního zákona a vyhlášky č. 55/1999 Sb. ve sporech o náhradu škody na lesích způsobené imisemi již několikrát zabýval a opakovaně dospěl k závěru, že základ, tj. předpoklady odpovědnosti za škodu (zvlášť kvalifikovaná okolnost neboli škodná událost, škoda a příčinná souvislost mezi škodnou událostí a vznikem škody) lesní zákon neupravuje, a proto je třeba při úvaze o existenci či neexistenci předpokladů odpovědnosti za škodu postupovat podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Lesní zákon pak jako lex specialis ukládá povinnost právnickým a fyzickým osobám, které při své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků, a dojde-li ke vzniku škody na lesích, způsob výpočtu její výše pak stanoví prováděcí právní předpis (v tomto případě vyhláška č. 55/1999 Sb.). Takový postup je zcela v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, neboť povinnost předcházet škodám na lesních porostech je právnickým a fyzickým osobám stanovena v lesním zákoně, předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou jejich provozní činností v občanském zákoníku a konkrétní způsob výpočtu výše škody pak v prováděcím právním předpise k lesnímu zákonu. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1211/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1808/2010). Rozsudek odvolacího soudu je proto zcela v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou založen na východisku, že odpovědnost za škodu způsobenou vypouštěnými škodlivinami na lesních porostech je odpovědností z provozní činnosti podle §420a obč. zák., tedy podle zákona, který stanoví podmínky odpovědnosti, zatímco prováděcí předpis slouží ke snadnějšímu zjištění výše náhrady, která náleží poškozenému.
Všichni dovolatelé zpochybňují použití znalecké metodiky dr. H. pro určení výše škody na lesích, jejíž vhodností se dovolací soud rovněž již několikrát zabýval a shledal, že i přes některé nedostatky této metodiky je pro občanskoprávní řízení o náhradu škody na lesích použitelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR pod C 924). Zde je třeba zdůraznit, že není do budoucna vyloučeno přesnější stanovení výše náhrady, bude-li vypracována exaktnější metoda zjištění konkrétních dopadů jednotlivých původců exhalací na lesní porosty. Dovolatelé sice v průběhu řízení alternativní způsoby určení výše škody navrhli (včetně tzv. „projektu návrhu nového systému kompenzace imisních škod vlastníkům lesa“ z roku 2008, zmiňovaného 2. žalovanou), nelze však přehlédnout, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, že tento soud se jimi kriticky zabýval, a to vědom si skutečnosti, že judikatura Nejvyššího soudu v této věci není uzavřena dalšímu vývoji. Přesto dospěl k závěru, že metodiky navrhované dovolateli neposkytují lepší řešení a ve většině případů jsou zpochybnitelné obdobnými argumenty, jako je zpochybňována metodika dr. H. (srov. str. 11–12 rozsudku soudu prvního stupně). Je třeba rovněž zdůraznit, že proces zjišťování výše škody je součástí dokazování a zjišťování skutkového stavu, náleží proto primárně do kompetencí soudu nalézacího (soudu prvního stupně), neboť dovolací přezkum, jako mimořádný opravný prostředek, není určen pro získávání nových skutkových zjištění ani jejich revizi (srov. §237, §241a odst. 2 a §242 o.s.ř.), ale pro přezkum otázek právních.
Závěry uvedené v předchozím odstavci se pak vztahují i k dalším námitkám dovolatelů, že nebyla prokázána existence škody ani příčinné souvislosti a že výše škody byla soudem nekriticky přejata ze znaleckého posudku. S ohledem na skutečnost, že metodika dr. H. je v soudní praxi uznávána, jsou pak i závěry plynoucí ze znaleckých posudků zpracovaných podle této metodiky použitelné jako důkaz. Soudy tedy mohou k závěru o příčinné souvislosti, jakož i o existenci a výši škody (byť částečně paušalizované, neboť není v současnosti prakticky možné evidovat škodu na jednotlivých stromech přesně) dospět i z příslušných znaleckých posudků, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Z procesněprávního hlediska proto není podobný postup soudů v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a domáhají-li se dovolatelé závěru, že skutkový stav je jiný, než byl zjištěn na základě tohoto postupu, jedná se opět o námitky proti skutkovým zjištěním, jež přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit.
Nejvyšší soud proto dovolání všech žalovaných podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu