ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4330.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 4330/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY , se sídlem v Praze 3, Orlická 4, IČO 41197518, zastoupené JUDr. Janem Gallivodou, advokátem se sídlem v Plzni, Nerudova 5, proti žalovanému AEROKLUBU PLZEŇ – LETKOV , pobočnému spolku se sídlem v Plzni, Letiště Letkov, IČO 00477761, P. O. BOX 5, Plzeň, zastoupenému JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, o 564.443,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 12 C 124/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2014, č. j. 14 Co 60/2014-399, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město mezitímním rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 12 C 124/2011-354, vyslovil, že základ žalobního nároku je v plném rozsahu opodstatněn. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 4. 2000 při havárii kluzáku SUPER BLANÍK, typ L 23, nad letištěm Letkov, okres Plzeň-jih, byla zraněna cestující I. H., nyní O. (dále též jen „poškozená“), která je pojištěncem žalující zdravotní pojišťovny; ta za její léčení zaplatila náklady a domáhá se po žalovaném náhrady podle §55 dost. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. V době nehody bylo vlastníkem a provozovatelem kluzáku podle Leteckého rejstříku ČR občanské sdružení (nyní pobočný spolek) AEROKLUB PLZEŇ – LETKOV (žalovaný), které za škodu způsobenou provozem letounu odpovídá podle §427 obč. zák. Pilot havarovaného kluzáku Ing. M. N. byl v té době jeho členem a zároveň předsedou. Trestní stíhání vedené pod sp. zn. 1 T 82/2000 u Okresního soudu Plzeň-jih proti Ing. N. pro skutek spočívající v tom, že nezvládl techniku pilotáže, přivedl stroj ke střetu podvozku se silnicí a způsobil tím přepravované osobě ublížení na zdraví (§224 odst. 1, 2 trestního zákona), bylo podmíněně zastaveno. Při šetření nehody bylo zjištěno, že pilot měl pro let odpovídající kvalifikaci a byl zdravotně způsobilý, kluzák byl k letu připraven, počasí pro let plně vyhovovalo a letiště nemělo na vznik nehody vliv; hlavní příčinou nehody byla chybná technika pilotáže. Podle vyšetřovací komise pilot sice neměl povolení k tomuto letu s dalšími osobami, jelikož se však jednalo o rekreační let s cizí osobou na palubě, mohl povolení vydat aeroklub sám, a to buď prostřednictvím vedoucího letového provozu, když toto povolení se následně zapíše do deníku AFIS, nebo je povolení k letu na palubě. Soud vzal za prokázané, že pilot sám nabídl poškozené možnost letu, informoval vedoucího letového provozu F. N. o vyhlídkovém letu s osobou na palubě, od něj dostal povolení ke vzletu, kluzák prohlédl a provedl zápis do letového deníku. Námitku žalovaného, že pilot neměl k provozování rekreačních letů oprávnění, soud prvního stupně odmítl poukazem na §77 zákona č. 48/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění účinném do 11. 6. 2000, podle nějž bylo možné provozovat rekreační a sportovní létání bez povolení. Pilot navíc běžně podobné lety prováděl a podle závěrů trestního řízení měl odpovídající kvalifikaci. Provozovatel kluzáku (žalovaný) je subjektem, který provozuje leteckou činnost, rekreační či vyhlídkové lety patří do jeho působnosti, nabízí je na internetových stránkách i na nástěnkách na letišti a běžně je provádí. O předmětném letu věděl, povolil jej a bylo smluveno, že poškozená za let uhradí náklady na pohonné hmoty ve výši 100,- Kč. Místní, časový i věcný vztah počínání pilota k činnosti žalované je proto dán. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalovaný je ve sporu pasivně legitimován a jelikož nebylo prokázáno, že by se na straně pilota jednalo o exces, dovodil povinnost žalovaného plnit podle §55 zákona č. 48/1997 Sb. ve spojení s §420 odst. 2 obč. zák.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 14 Co 60/2014-399, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že vyšel z jeho skutkových zjištění a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., a které odůvodňuje ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. tím, že soudy obou stupňů chybně posoudily hmotněprávní předpoklady excesu z běžných činností právnické osoby, jakož i odpovědnost dovolatele za následky jednání třetí osoby v kontextu ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb. Soudy obou stupňů také porušily ustanovení §132 o.s.ř. tím, že nehodnotily provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, nepřihlédly k tomu, co v řízení vyšlo najevo, a důkazy hodnotily zcela izolovaně bez přihlédnutí k jiným. Dovolatel pochybuje o správnosti posouzení své „primární“ pasivní legitimace v této věci. Ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb. stanoví regresní právo zdravotní pojišťovny výhradně proti osobě, která svým zaviněným jednáním způsobila újmu pojištěnci. Byť si je dovolatel vědom praxe dovolacího soudu, podle které je regres možný i vůči právnické osobě, navrhuje dovolacímu soudu, aby tuto otázku opětovně zvážil. Zákon č. 48/1997 Sb. je předpisem speciálním, který jasně stanoví, že odpovědnou osobou má být jen ten, kdo sám zaviněně a protiprávně jednal. Takový výčet se jeví jako taxativní a analogii iuris, navíc u veřejnoprávního předpisu, považuje dovolatel za nepřípustně extenzivní výklad. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že se v daném případě nejednalo o exces pilota. Ten totiž jednal pouze ve svém zájmu a nikoli v zájmu spolku, který takové lety třetích osob de iure provozovat zkrátka nesměl (neměl k tomu povolení Úřadu civilního letectví - srov. §73 - 74 zákona č. 49/1997 Sb., což soudy nižších stupňů pominuly) a neprováděl, což má dokazovat i soudem provedený důkaz veřejnou listinou – závěrečná zpráva AKČR a ÚCL č. 006/2000 ze dne 15. 5. 2000, str. 4 bod. 2. a protokol o výslechu K. M. Jednotlivé důkazy, z kterých soudy nižších stupňů dovodily, že lety s třetí osobou byly běžnou činností spolku, dovolatel rozporuje, popř. z nich dovozuje, že podobné lety prováděl Ing. N. ryze na svůj účet a sledoval tím své zájmy. Do vzduchu toho dne vzlétl nikoliv pro zisk a plnění úkolů aeroklubu, ale proto, aby měl pokryty náklady na vytáhnutí kluzáku tažným letadlem, které by jinak musel aeroklubu zaplatit ze svého. Dovolatel také připomíná, že je neziskovým nepodnikatelským subjektem, seskupujícím amatérské zájmové letce. Vznikl za účelem umožnění jeho členům dosáhnout jejich zálib v létání a prováděné lety nejsou činností aeroklubu, nýbrž vždy toho kterého člena, a činností klubu není ani přeprava osob; Ing. N. ostatně nebyl v tomto směru pověřen žádnými pracovními ani jinými úkoly. Dovolatel zpochybňuje i skutkový závěr, že Ing. N. dostal povolení ke vzletu, což považuje za zásadní pro posouzení excesu pilota. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, a že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem dovolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně. Námitky proti skutkovým zjištěním považuje vzhledem k §241a odst. 1 o.s.ř. za právně bezvýznamné. K pasivní legitimaci žalovaného uvádí, že regresní nárok podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. (byť jde o veřejnoprávní normu) zakládá mezi žalobcem a žalovaným vztah soukromoprávní, a odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, ze které plyne, že §106 obč. zák. a §420 odst. 2 obč. zák. jsou ve vztahu subsidiarity k §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. (33 Cdo 1826/1999, 25 Cdo 279/2001, 25 Cdo 1098/2004, 25 Cdo 1442/2008, 25 Cdo 670/2005). Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 5. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je přípustné pro dosud neřešenou otázku pasivní věcné legitimace ve sporu o náhradu nákladů zdravotní pojišťovny podle §55 zákona č. 48/1997 Sb. ve specifické skutkové situaci úrazu vzniklého při vyhlídkovém letu pilotovaném členem občanského sdružení, provozovatele bezmotorového kluzáku. Dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad z obsahu spisu nevyplývá.
Námitky dovolatele proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, o něž opřel odvolací soud své rozhodnutí, nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť s výjimkou vad popsaných v předchozím odstavci může dovolatel uplatnit pouze námitky nesprávného právního posouzení věci (srov. §237 o.s.ř. ve spojení s §241a odst. 1 o.s.ř. a §242 odst. 3 o.s.ř.). Výhradami, že soudy obou stupňů porušily ustanovení §132 o.s.ř. tím, že nehodnotily provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, nepřihlédly k tomu, co v řízení vyšlo najevo, a důkazy hodnotily zcela izolovaně bez přihlédnutí k jiným, napadá dovolatel správnost zjištění o skutkovém stavu věci ohledně toho, zda lety s třetí osobou byly běžnou činností spolku a zda Ing. N. měl povolení ke vzletu. Správnost skutkových zjištění ovšem vzhledem k charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Nesprávné právní posouzení věci, které lze uplatnit jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.
Zákonným předpokladem vzniku tohoto nároku je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu partnerovi (poskytovatel zdravotní péče, dříve zdravotnické zařízení) náklady péče poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti, která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby nebo následkem jiné události. Ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb. jako speciální norma ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody zakládá zdravotní pojišťovně specifické právo postižního charakteru (tzv. regres) požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady na péči hrazenou zdravotním pojištěním, pokud ovšem vznikly v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči pojištěncům zdravotní pojišťovny.
Nejde tedy o nárok na náhradu škody podle občanského zákoníku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaný pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“), nýbrž o zvláštní postižní právo, jehož podmínky se řídí především citovaným ustanovením. Protože jde ale o úpravu dílčí, je na vztahy, které jí nejsou výslovně pokryty, nutno použít podpůrně ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody (tak je tomu například v otázce promlčení). Stejně tak i při určení odpovědného subjektu v situaci, kdy činnost, z níž vzešla škoda, vykonával zaměstnanec či jiným způsobem zmocněná osoba, musí soud aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být tzv. „třetí osobou“ ve smyslu §55 zákona č. 48/1997 Sb., vůči níž má zdravotní pojišťovna právo na náhradu nákladů vynaložených na léčebnou péči o jejího pojištěnce, i právnická osoba, jejíž zaměstnanec (či jiná pověřená osoba) způsobil jinému škodu na zdraví, avšak za podmínky, že jeho jednání bylo zaviněné, tj. nedbalostní či úmyslné. Jestliže jednání toho, kdo způsobil škodu při plnění pracovních či služebních úkolů nebo v souvislosti s tím, bylo zaviněné, přičítá se zavinění jeho zaměstnavateli, který namísto něho odpovídá za škodu takto způsobenou, a který je tak povinen i k náhradě nákladů zdravotní pojišťovny ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, č. 49/2007 Sbírky). Pro rozhodnutí v této věci je proto významné, zda pilot, který zavinil kolizi letounu nezvládnutým letovým manévrem, vykonával při tomto letu činnost svěřenou mu provozovatelem letounu, tj. občanským sdružením věnujícím se letecké činnosti, nebo zda jednal pouze sám za sebe.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc po občanskoprávní stránce podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Klasický institut odpovědnosti subjektu, který ke své činnosti použil osobu přímého škůdce, se uplatní v případech, kdy škůdce je v určitém právním (obvykle smluvním) vztahu vůči právnické, popřípadě fyzické osobě, a škodu způsobil při činnosti, která spadá do působnosti této osoby. Zpravidla jde o vztah zaměstnance a zaměstnavatele, dále se ovšem režim §420 odst. 2 obč. zák. uplatní i u těch, kdo plní úkoly na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, případně jako zástupce ve smyslu §22 obč. zák. nebo jako osoba, kterou právnická osoba použila ke své činnosti na základě smlouvy nebo i na základě jednorázového příkazu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1208 až 1210). Obdobný vztah lze dovodit i v posuzované věci, kdy člen (předseda) občanského sdružení vykonával činnost, kterou lze přičíst sdružení samotnému, neboť při ní realizoval leteckou činnost aeroklubu navenek, tj. vůči zájemcům o vyhlídkový let za využití letadel, jejichž je sdružení provozovatelem.
Do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby obecně spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru či z jiných obdobných právních vztahů, úkony s tím přímo související ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby. Kriteriem pro rozlišení, zda určitá činnost tzv. použité osoby spadá do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby, která jiného k výkonu této činnosti využívá, není samotná okolnost, zda toto jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, publikovaný pod C 4022 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Byla-li ovšem škoda způsobena při činnosti, kterou škůdce jinak figurující v postavení použité osoby, sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se tzv. exces, a v takovém případě odpovídá za škodu sám.
Podle skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud a jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), byl v den havárie vlastníkem a provozovatelem kluzáku žalovaný aeroklub, do jehož působnosti patří i letecká činnost, která může zahrnovat též příležitostnou přepravu jiných osob, zájemců o rekreační či vyhlídkové lety. Žalovaný svěřil dopravní prostředek svému členu (dokonce ve funkci předsedy sdružení) pilotu Ing. N. a dal mu také prostřednictvím osoby k tomu pověřené (F. N.) povolení ke vzletu. Bez ohledu na to, zda měl aeroklub oficiální povolení k vyhlídkovým letům se třetími osobami, bylo prokázáno, že takové lety žalovaný nabízel veřejnosti jak na internetových stránkách, tak na nástěnce na letišti, a že je i fakticky běžně prováděl, vždy samozřejmě za pilotáže členů klubu, mezi něž patřil v době letu i Ing. N. Ten přistoupil k vyhlídkovému let způsobem, který se dosavadní praxi nikterak nevymykal a z nějž mohla poškozená předpokládat, že se účastní letu organizovaného žalovaným, který ostatně v osobě řídícího letového provozu o této akci věděl a dal k ní souhlas. Dovolatelem tvrzená motivace pilota dosáhnout finančního pokrytí nákladů na vytáhnutí kluzáku tažným letadlem má pouze vedlejší význam ve vztahu k hlavnímu charakteru jeho činnosti a nezakládá tzv. exces, tedy situaci, že by pilot let prováděl čistě za účelem dosažení svých vlastních zájmů zcela odlišných od zájmů aeroklubu. Tím, že Ing. N. jako člen žalovaného sdružení použil jeho letoun k vyhlídkovému letu objednanému zájemkyní v rámci propozic sdružení, naplňoval při předmětném letu zájmy aeroklubu, a měl tak postavení osoby použité ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák., které vylučuje jeho osobní odpovědnost za způsobenou škodu. Jelikož nebylo prokázáno, že by se v daném případě okolnosti, za nichž Ing. N. provedl let, vymykaly běžné praxi žalovaného (pilot vyhlídkové lety s jinými osobami s letouny aeroklubu běžně vykonával), nelze tak uvažovat o excesu pilota.
Pro posouzení povinnosti k náhradě nákladů léčení vynaložených žalující zdravotní pojišťovnou není významné, že žalovaný byl provozovatelem letadla ve smyslu §427 obč. zák. a nositelem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou povahou provozu dopravního prostředku. U této skutkové podstaty odpovědnosti totiž není protiprávnost (taktéž ani zavinění) rozhodným kritériem oproti podmínkám, za nichž vzniká nárok podle §55 zákona č. 47/1998 Sb. Vzhledem k výsledkům šetření letecké nehody i výsledku trestního stíhání Ing. N. je však nesporné, že zaviněné (postačuje i tzv. nevědomá nedbalost) porušení právní povinnosti z jeho strany spočívající ve vadné technice pilotáže bylo příčinou zranění poškozené bez ohledu na to, že přichází v úvahu i objektivní odpovědnost provozovatele letadla. Pak ovšem se zaviněná protiprávnost použité osoby ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. přičítá osobě, která přímého škůdce využila ke své činnosti, a je tak povinna i k náhradě nákladů zdravotní pojišťovny podle §55 zákona č. 48/1997 Sb. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 670/2005).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska použitelného uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť rozhodnutím o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně, se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu