ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4686.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 4686/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně K. M. , zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Košická 63/30, proti žalovaným 1) O. J. , 2) V. M. , oběma zastoupeným JUDr. Petrem Makovcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 597/11, o 91.140,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 165/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 16 Co 437/2014-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.080,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám JUDr. Petra Makovce, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 597/11.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 16 Co 437/2014-188, není podle §237 o.s.ř. přípustné, neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dosud nebyla vyřešena nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, s nímž se ztotožnil také soud odvolací, že újma na zdraví žalobkyně (podvrtnutí pravého kolene a zhmoždění stehenního svalu) nebyla způsobena tvrzeným jednáním žalovaného 2), který vykonával funkci ostrahy ve vinárně provozované žalovaným 1), protože nebylo prokázáno, že by dne 19. 11. 2010 žalobkyni z vinárny vyhodil či ji postrčil způsobem vedoucím k pádu na zem. Napadení žalobkyně bylo prověřováno Policií ČR, která usnesením ze dne 2. 4. 2012, č. j. ORI-1912-18/TČ-2012-001114-BRO, věc podle §159a odst. 1 trestního řádu odložila s tím, že se nejedná o trestný čin žalovaného 2), ale eventuálně o přestupek proti občanskému soužití, který již projednat nelze. Stížnost žalobkyně byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2012, č. j. 0 ZN 1408/2012-21, jako nedůvodná zamítnuta. Na základě provedeného dokazování dospěly soudy obou stupňů k závěru, že se žalovaní 1) a 2) nedopustili protiprávního jednání, kterým by žalobkyni způsobili újmu. Té ostatně podle záznamu Policie ČR bylo naměřeno 1,49 promile alkoholu v krvi a provedené důkazy nevylučují možnost, že si žalobkyně újmu na zdraví způsobila sama pádem v opilosti nebo že zdravotními potížemi trpěla již předtím.
Není důvodná námitka dovolatelky, že soudy obou stupňů byly ve smyslu §135 o.s.ř. při posouzení protiprávnosti jednání žalovaného 2) vázány odůvodněním rozhodnutí Policie ČR a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Jak plyne z výslovné dikce ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. a jak dovozuje ustálená soudní praxe (např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 35/78, publikované pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 194, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, publikovaná v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, pod C 13079 a 2776), je soud v občanském soudním řízení vázán pouze výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal; není vázán odůvodněním takového rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byla trestní věc žalovaného 2) odložena, neexistuje výrok, jímž by byl soud v občanskoprávním řízení o náhradu škody vázán. Soud je za této situace oprávněn (a zároveň povinen) učinit potřebná skutková zjištění a sám po zhodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř. vyložit, jaká zjištění má za prokázaná, a na základě jakého skutkového stavu posoudil uplatněný nárok po stránce právní. Na tom nic nemění poukaz dovolatelky na §135 odst. 2 o.s.ř. (podle tohoto ustanovení otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.) ani její představa, že je soud rozhodující v občanskoprávním řízení vázán obsahem odůvodnění rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, který se zmíní o občanskoprávní odpovědnosti obviněného.
Je to právě soud v civilním řízení, kdo je oprávněn a povinen učinit ve sporu o náhradu škody definitivní závěr o občanskoprávní odpovědnosti za škodu (srov. §7 o.s.ř.). Řešení této otázky nepřísluší státnímu zástupci v přípravném trestním řízení a ani jeho právní závěr v tomto směru obsažený v odůvodnění rozhodnutí, týkajícího se odložení trestní věci, nezakládá důvod pro aplikaci §135 odst. 2 o.s.ř. Je samozřejmě namístě, aby civilní soud využil podkladů, které byly v trestním řízení opatřeny, a i tomu soud prvního stupně dostál, neboť všechny provedené důkazy podrobně zhodnotil samostatně i ve vzájemné souvislosti včetně kontextu s proběhnuvším trestním řízením, a podrobně své úvahy odůvodnil; odvolací soud pak přesvědčivě vyložil, proč považuje tato skutková zjištění za správná. Nelze proto dovodit, že by výklad ustanovení §135 o.s.ř. byl v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jestliže pak dovolatelka napadá postup soudů obou stupňů při zjišťování skutkového stavu věci a vytýká jim nesprávné skutkové závěry, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (podle §241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) .
Zbývá doplnit, že žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok o zamítnutí žaloby o zaplacení celkové částky 91.140,- Kč. Jde přitom o dva nároky se samostatným skutkovým základem, a to o na náhradu za bolest ve výši 6.600,- Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 72.000,- Kč s příslušenstvím představovaným náklady na vypracování znaleckého posudku a náklady zastoupení při mimosoudním uplatnění nároku (3.420,- Kč a 9.120,- Kč). Jednotlivé složky práva na náhradu škody se ovšem projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto je s touto jejich samostatností nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání; přípustnost dovolání ohledně částky bolestného je tedy vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bez ohledu na to, že v součtu oba žalované nároky převyšují částku 50.000,- Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaní mají právo na náhradu nákladů zastoupení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 4.780,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 5.080,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu