ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4890.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 4890/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce T. K. , proti žalovanému J. P. , zastoupenému Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Kladně, Váňova 3180, o 169.358,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 12/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, č. j. 25 Co 422/2011-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, č. j. 25 Co 422/2011-167, pokud jím bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 101.115,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 23. 5. 2011, č. j. 4 C 12/2011-85, zamítl žalobu o zaplacení 169.358,03 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 5. 2008 žalovaný zavinil dopravní nehodu, při níž žalobci vznikla škoda. Uplatněná částka sestává z nároků na náhradu za poškození motocyklu, za ztrátu na výdělku za dobu od 10. 5. 2008 do 6. 6. 2008, za znehodnocení motocyklistického oblečení a zničení motocyklistické helmy, za poškození mobilního telefonu, za náklady na výměnu registrační značky motocyklu, za poplatek za lékařské potvrzení a za náklady právního zastoupení v trestním řízení. Soud prvního stupně neshledal opodstatněnými nároky na náhradu nákladů na výměnu registrační značky motocyklu a právního zastoupení v trestním řízení, u zbývajících dílčích nároků pak dovodil promlčení. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby odvinul od 26. 6. 2008, neboť den před tím bylo právnímu zástupci žalobce doručeno poučení poškozeného v trestním řízení, takže se žalobce dozvěděl o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Promlčecí doba se pak stavěla ve smyslu §112 obč. zák. v období od 14. 11. 2008, kdy poškozený žalobce uplatnil u trestního soudu při hlavním líčení nárok na náhradu škody, do 21. 1. 2009, kdy nabyl právní moci odsuzující trestní rozsudek, kterým bylo žalovanému uloženo, aby nahradil poškozenému žalobci škodu ve výši 1.800,- Kč (se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních). Promlčecí doba tak marně uplynula dnem 2. 9. 2010, žaloba na náhradu škody byla podána až 12. 1. 2011.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, č. j. 25 Co 422/2011-167, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o zamítnutí žaloby změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit 107.945,- Kč, jinak jej potvrdil, odmítl odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 8. 2011, č. j. 4 C 12/2011-106, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil promlčení všech nároků s výjimkou nároků na náhradu za poškození motocyklu (101.115,- Kč) a za ztrátu na výdělku (6.830,- Kč). Žalobce měl jako poškozený vědomost o tom, že mu škodu způsobil žalovaný už ode dne dopravní nehody 10. 5. 2008, ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák. však jeho vědomost o škodě, resp. její výši, nastala v případě poškozeného motocyklu 11. 7. 2008, kdy ji vyčíslil v podání Policii ČR, a v případě ušlého zisku za měsíc červen 2008 dnem výplaty mzdy, hypoteticky nejdříve už 1. 7. 2008. Podle odvolacího soudu se promlčecí doba stavěla (§112 obč. zák.) již dnem 14. 7. 2008, kdy právní zástupce žalobce předložil Policii ČR podání, jímž se připojil s těmito nároky na náhradu škody k trestnímu řízení, a neběžela tak do jeho pravomocného skončení dne 22. 1. 2009, tj. po dobu pěti měsíců a čtyřiceti dnů, takže žaloba ohledně obou uvedených nároků byla podána v poslední den promlčecí doby (20. 1. 2011).
Žalovaný podal dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti nahradit škodu na motocyklu ve výši 101.115,- Kč. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, a to určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby ke dni 11. 7. 2008. Podle dovolatele musel žalobce již v den nehody (10. 5. 2008) vědět, nejen kdo mu škodu způsobil, ale mohl si udělat i rámcovou představu o výši nákladů na opravu motocyklu. Subjektivní promlčecí doba počítaná od tohoto data tak uplynula před podáním žaloby. Protože odvolací soud v rozporu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu k promlčení nepřihlédl, navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu v dovoláním dotčené části zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 25 Cdo 2543/2012-193, dovolání žalovaného zamítl. Ústavní soud nálezem ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2956/13, vyslovil, že tímto „usnesením“ bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto dané rozhodnutí zrušil. Dovolací soud se odpovídajícím způsobem nevypořádal se stěžejní námitkou žalovaného, spočívající v jeho nesouhlasu s určením počátku běhu promlčecí doby dnem 11. 7. 2008, jak ve svém rozhodnutí učinil odvolací soud, přičemž dovolací soud mu nesprávně přiřkl datum 10. 5. 2008. Dopustil se tak vady řízení, představující zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto dovoláním žalovaného zabýval opětovně.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., Nejvyšší soud je vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí přezkoumal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před 1. 1. 2014.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích (obě podmínky musí být splněny kumulativně), přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, zjistí-li poškozený skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, publikované pod C 3730 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
V projednávané věci žalovaný namítá, že již v protokolu Policie ČR o dopravní nehodě je uvedena předběžná výše škody a že žalobce kromě toho musel mít o ní alespoň předběžnou představu, neboť již po nehodě viděl rozsah poškození motocyklu a následně věděl, kolik za jeho opravu zaplatil. Odvolací soud ovšem počátek běhu subjektivní promlčecí doby odvinul až od 11. 7. 2008, tedy ode dne, kdy žalobce škodu vyčíslil pro účely připojení se k trestnímu řízení. Dovolací soud souhlasí s odůvodněným závěrem odvolacího soudu, že okamžik vědomosti žalobce o odpovědné osobě se liší od okamžiku vědomosti o výši způsobené škody, neboť byl-li žalovaný po nehodě do 6. 6. 2008 v pracovní neschopnosti, nemusel si v den nehody (10. 5. 2008) vytvořit o rozsahu poškození motocyklu natolik pevnou představu, aby nárok na náhradu škody dokázal uplatnit soudně. Nelze proto přisvědčit dovolací námitce kladoucí automaticky počátek běhu subjektivní promlčecí doby k datu nehody. Jestliže ovšem žalobce mohl (a zřejmě musel) představu o výši škody získat přede dnem 11. 7. 2008, kdy učinil úkon připojení se s nárokem na náhradu škody k trestnímu stíhání, pak by byl nárok na její náhradu vzhledem ke stavení promlčecí doby promlčen. Od skončení trestního stíhání, po jehož dobu se běh promlčecí doby stavěl, do uplatnění nároku v občanském soudním řízení totiž uplynuly bez několika dnů dva roky (téměř celá promlčecí doba), je proto nezbytné co nejpřesnější vymezení data, od kdy lze uvažovat o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, aby součtem délek období, kdy se promlčení nestavělo, bylo možno dovodit, zda se skutečně nárok na náhradu škody na havarovaném motocyklu promlčel, jak požaduje Ústavní soud v citovaném nálezu.
Z těchto důvodů a s přihlédnutím k vázanosti právním názorem Ústavního soudu shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným, proto jej v části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 101.115,- Kč na náhradě škody na motocyklu, zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) spolu se závislými výroky o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 5 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu