ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.553.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 553/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. V. , zastoupeného opatrovníkem V. V., zastoupeným JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 977/2, proti žalovaným 1) D. H. , zastoupenému Mgr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 495/12, a 2) DIRECT pojišťovně, a.s. , se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, IČO 25073958, zastoupené JUDr. Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o 2.983.796,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 4/2009, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, se mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, se mění tak, že nárok je opodstatněný z jedné třetiny; o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a úhrady nákladů znaleckých posudků je dán z 50 %. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 6. 2006 žalobce v obci Klíčany na motocyklu odbočoval doleva z vedlejší silnice od čerpací stanice na hlavní silnici, po které zleva přijížděl automobilem první žalovaný, pojištěný pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u druhé žalované, přičemž došlo ke střetu obou vozidel a k poškození zdraví žalobce. Žalobce nerespektoval dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě!“ a nedal přednost blížícímu se vozidlu prvního žalovaného, které v uzavřené obci jelo rychlostí 85–92 km/h. Střetu mohl zabránit jak první žalovaný, jestliže by se ke křižovatce blížil povolenou rychlostí 50 km/h, tak žalobce, pokud by respektoval dopravní značení, odhadl rychlost přijíždějícího vozidla a dal mu přednost v jízdě. Soud ve smyslu ustanovení §431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, uzavřel, že podíl obou účastníků na dopravní nehodě je stejný, neboť oba významně porušili dopravní předpisy.
Městský soud v Praze k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce je dán z 80 %. Soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku Ing. Karla Doležala, znalce z oboru doprava, posuzování dopravních nehod, který za příčinu dopravní nehody určil jak nedání přednosti v jízdě žalobcem, jenž nezastavil, ale pouze při výjezdu na hlavní silnici přibrzdil, tak nepřiměřenou rychlost prvního žalovaného, který následně při brzdném manévru vybočil doleva a dostal se do protisměru, kde nakonec došlo ke střetu. Oba účastníci mohli střetu zabránit, odvolací soud ale dospěl k závěru, že míra, jakou se na vzniklé škodě podíleli, je 20 % na straně žalobce a 80 % na straně prvního žalovaného. Na počátku nehodového děje bylo sice nezastavení žalobce na značce „Stůj, dej přednost v jízdě!“, ale ke střetu nemuselo dojít, jestliže by první žalovaný jel povolenou rychlostí a nevybočil vlevo do protisměru, navíc sám věděl, že na místě je vzrostlá vegetace značně zhoršující přehled o vjezdu vozidel na hlavní silnici. Tyto okolnosti se proto na vzniklé škodě podílely významnější měrou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, v němž za nesprávné právní posouzení věci označuje závěr odvolacího soudu o 20% podílu žalobce na nehodovém ději. Byl to především žalobce, který na křižovatce nezastavil a zbavil tím prvního žalovaného možnosti reagovat, tím ovšem argument o vysoké rychlosti vozidla na hlavní silnici ztrácí svou sílu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatuje, že pokud řidič reaguje na nebezpečnou situaci, kterou vyvolal jiný účastník silničního provozu porušením pravidel, není možné mu přičítat zavinění, jestliže za takové situace nezvolil správné řešení. Je v souladu s poznatky dopravní psychologie, že pokud se řidiči objeví v zorném poli překážka, která se pohybuje z jeho pohledu zprava doleva, zamíří směr své jízdy doleva, kde je ještě volný prostor, neboť lidský mozek není schopen vyhodnotit, že právě tam může dojít ke střetu. Jakkoli dovolatel připouští jistou míru podílu na vzniku škody, rozhodně odmítá, že by v daný okamžik špatně zareagoval nebo že by jeho díl viny spočíval ve znalosti prostředí. Navíc v daném místě nejde z pohledu řidiče o křižovatku, ale vzhledem k absenci značení na hlavní silnici jen o výjezd z místa mimo pozemní komunikaci. Samotný počátek vzniku dopravní nehody spatřuje v nezastavení žalobce, který se rozhodl projet bez rozhlédnutí. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala i druhá žalovaná. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolací soud neposuzoval verifikovatelným způsobem vzájemnou odpovědnost obou provozovatelů, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Věc nesprávně právně posoudil, jestliže z hlediska judikatury Nejvyššího soudu opomenul, že příčinou škody je ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Byl to právě žalobce, který celou situaci v silničním provozu vyvolal, a to tím, že vjel do křižovatky bez zastavení a rozhlédnutí se, přičemž nerespektoval dopravní značení. Porušil jednu z nejdůležitějších povinností řidiče a spoléhal se na to, že se ostatní účastníci silničního provozu přizpůsobí jeho nedovolenému způsobu jízdy. Je proto zřejmé, že porušil přísnější povinnost, než první žalovaný, který sice překročil povolenou rychlost na začátku obce v její neobydlené části, ale který byl zároveň zbaven možnosti reagovat na přijíždějící vozidlo. Hlavní příčinou dopravní nehody nebylo chování prvního žalovaného, ale žalobce, kdyby zastavil, jak mu ukládala dopravní značka, ke střetu obou provozů by zcela určitě nedošlo. Odvolací soud přecenil význam okolností, které mohly střetu zabránit, nad významem a množstvím okolností, které celou situaci a následný střet vyvolaly. Není možné dospět k závěru, že účast žalobce na způsobené škodě byla v porovnání s jednáním prvního žalovaného víceméně zanedbatelná. Vzhledem k těmto důvodům závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že obě dovolání byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu §241 o.s.ř. Dovolání jsou přípustná podle §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky míry účasti na způsobení škody vzniklé při střetu dvou provozů, při jejímž řešení se odvolací soud v daných skutkových souvislostech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jsou proto i důvodná.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Tato úprava dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popřípadě některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení §431 obč. zák. navazuje na právní úpravu podle §427 a §428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče (řidičů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka zaviněného protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní, tak objektivní povahy (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, a ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2002).
Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je tedy širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize. Odpovědnost za střet vozidel a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel z vedlejší silnice a nedal přednost řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelná či významnější než nedání přednosti v jízdě, např. jestliže řidič přijíždějící po hlavní silnici překročí výrazně povolenou či přiměřenou rychlost nebo že i jiným způsobem jízdy (např. nevhodnou jízdní dráhou) podstatně ztíží či zcela znemožní řidiči na vedlejší komunikaci, aby dostál své povinnosti dát mu přednost v jízdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 551/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - trestní část).
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle §241a odst. 1 o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalobce vjíždějící na motocyklu z vedlejší silnice nedal přednost v jízdě řidiči osobního vozidla (prvnímu žalovanému); nebylo zjištěno, zda jej v okamžiku vjetí do křižovatky mohl vidět či nikoliv, přičemž je zřejmé, že nešlo jen o nedání přednosti v jízdě, nýbrž i o porušení povinnosti před vjezdem do křižovatky zastavit. Značka „Stůj, dej přednost v jízdě!“ zde nebyla samoúčelná, neboť výhled na levou stranu, odkud přijížděl první žalovaný, byl omezen nejen porosty, ale zejména zakřivením pravotočivé zatáčky. Žalobce tedy nejenže nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici z důvodu nedostatečného odhadu rychlosti a vzdálenosti přijíždějícího vozidla, ale navíc se sám připravil o možnost dostát své povinnosti tím, že ignoroval příkaz k zastavení na hraně křižovatky (zde měl rychlost již asi 30 km/h). Odvolací soud okolnost ztížené viditelnosti přičetl k tíži jen prvnímu žalovanému, ačkoliv i žalobce si musel být vědom zhoršených výhledových poměrů a kromě povinnosti zastavit měl tomu přizpůsobit i místo zastavení a následného rozjezdu tak, aby se co nejlépe mohl přesvědčit o tom, že zleva ani zprava nepřijíždí po hlavní silnici žádné vozidlo, což neučinil.
Dále je z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku Ing. Karla Doležala zřejmé, že žalobce využil jednosměrnosti výjezdové komunikace, najížděl spíše po její levé straně a po vjezdu na hlavní silnici pokračoval téměř až do místa střetu (od okamžiku počáteční reakce druhého žalovaného ujel asi 12 m) v protisměru (vozidla se střetla v pravém jízdním pruhu žalobce jen 0,25 m od středu vozovky). Právě tato okolnost, jíž nepřikládal odvolací soud dostatečný význam, eliminuje správnost jeho úvahy, že ke střetu přispěl první žalovaný kromě nepřiměřené rychlosti navíc i nesprávným jízdním manévrem, při němž se nedržel své pravé krajnice a pokusil se vyhnout úhybným manévrem vlevo, tedy do protisměru. Lze sice předpokládat, že pokud by pokračoval beze změny směru, mohla se vozidla vyhnout (dokonce i při nepřiměřené rychlosti), ovšem v situaci, kdy se na jeho polovině vozovky objevil motocykl mířící proti němu, nelze prvnímu žalovanému vytýkat okamžitou reakci stržením řízení doleva. Jde o případ, který judikatura dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 145/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999 str. 134) charakterizuje jako stav vyvolaný vozidlem, které nedalo přednost v jízdě. Důvod, proč se vozidlo řízené prvním žalovaným ocitlo v protisměru, kde došlo ke střetu, netkvěl tedy výlučně ve způsobu jeho jízdy, ale byl zčásti vyvolán též způsobem jízdy žalobce, resp. reakcí prvního žalovaného na náhlý výskyt motocyklu v jeho jízdním pruhu.
Z uvedeného vyplývá, že celou kolizní situaci prvotně vyvolal žalobce tím, že nerespektoval zpřísněnou povinnost dát přednost v jízdě zastavením; namísto toho bez řádné kontroly odbočil doleva na hlavní silnici a nezařadil se okamžitě do svého jízdního pruhu. I když první žalovaný nepřiměřenou rychlostí významně přispěl ke střetu (při dodržení předepsané rychlosti by byl schopen srážce zabránit), nelze s ohledem na riskantní jízdní manévr žalobce dovodit, že první žalovaný svou jízdou zcela či převážnou měrou vyloučil možnost dání přednosti v jízdě ze strany řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice. Již z toho je zřejmé, že nejde o situaci srovnatelnou s věcí řešenou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014, kde motocyklista jedoucí po hlavní silnici přispěl ke střetu i svým nekontrolovaným pádem a kde byla tato okolnost přičtena k významnější míře účasti na jeho straně. Vzhledem k tomu, že se v nyní posuzované věci na jízdním manévru prvního žalovaného (vybočení do protisměru) podíleli přibližně stejnou měrou oba účastníci nehody, neobstojí závěr odvolacího soudu, že míra účasti žalobce na střetu provozů činí jen 20 %.
Celou situaci lze shrnout tak, že žalobce nedáním přednosti vozidlu jedoucímu po hlavní silnici vyvolal celou kolizní situaci, a vzhledem k tomu, že nezastavil na dopravní značce „Stůj, dej přednost v jízdě“, nelze uvažovat o tom, že by mu nepovolená a nepřiměřená rychlost jízdy žalovaného znemožnila dát přednost v jízdě. Žalobce kromě toho jízdou v protisměru prakticky až do bodu střetu výrazně přispěl i k následnému průběhu nehodového děje a jakkoliv byl jízdní manévr žalovaného v konečném důsledku chybný, byl logickou reakcí na nenadálou překážku v pravém jízdním pruhu. Účast žalovaného na střetu se tak odvíjí především od rychlosti jeho jízdy a bylo-li zjištěno (podle znalce měli oba účastníci z technického hlediska prakticky rovnocenné možnosti srážce předejít), že při dodržení rychlostního limitu mohl vozidlo ubrzdit, je třeba i přes jeho přednostní právo jízdy dospět k závěru, že se žalovaný na střetu rovněž podílel. Ve srovnání s okolnostmi na straně žalobce, které byly pro střet primární a převažující, činí míra účasti žalovaného jednu třetinu.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§243d písm. b) o.s.ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že základ nároku je opodstatněn z jedné třetiny s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení (včetně tohoto řízení dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu