ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.5540.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 5540/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, proti žalovaným 1) Karlovarské krajské nemocnici, a. s. , se sídlem v Karlových Varech, Bezručova 19, IČO: 263 65 804, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 3, 2) NEMOS SOKOLOV, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Za Císařským mlýnem 1115/2, IČO: 247 47 246, zastoupené Mgr. Petrou Soukupovou, advokátkou se sídlem pobočky v Karlových Varech, Závodní 391/96 C, a 3) Karlovarskému kraji , se sídlem v Karlových Varech, Závodní 353/88, IČO: 7018 91 168, zastoupenému JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 3, o 2 500 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 208/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2015, č. j. 12 Co 266/2015-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 506 Kč k rukám JUDr. Petra Šustka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 3, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalovanému 3) se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, č. j. 12 Co 266/2015-241, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 C 208/2014-166, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové ujmy ve výši 2 500 000 Kč, ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu za poškození zdraví následkem pochybení lékaře při ošetření jeho zraku. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce se dne 19. 4. 2010 dozvěděl, že příčinou poškození jeho zdraví, ztráty zraku pravého oka, může být pochybení ošetřujícího lékaře MUDr. K., zaměstnance nemocnice v Sokolově, a nejpozději o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, prokazatelně věděl od 30. 1. 2012, kdy se obrátil na třetího žalovaného se stížností, v níž uvedl, že nesprávným pooperačním postupem MUDr. K. došlo k úplné slepotě jeho pravého oka. Za stavu, kdy věděl, jaká újma mu vznikla, a sám uvedl, že vznikla v důsledku zanedbání pooperační péče MUDr. K., nic mu nebránilo uplatnit svůj nárok na náhradu škody u soudu. Na svého zástupce se obrátil až dne 31. 5. 2014, tedy po více než dvou letech od doby, kdy věděl o škodě na zdraví a kdo za ni odpovídá. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobce až po uplynutí promlčecí lhůty uplatnil nárok na náhradu škody žalobou podanou 2. 6. 2014, a shodně s ním dovodil, že nelze námitku promlčení považovat za vznesenou v rozporu s dobrými mravy. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že s ohledem na vážné onemocnění oka před operací by i při včasném vypuštění silikonového oleje z oka ke ztrátě zraku mohlo dojít. Žádný ze zaměstnanců druhého žalovaného se nedopustil vůči žalobci pochybení, navíc není ve sporu pasivně legitimován, když nepřevzal závazky Nemocnice v Sokolově, a ani třetí žalovaný za újmu žalobce neodpovídá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Právní otázkou rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně je otázka vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť při akceptaci námitky promlčení se jedná o zneužití práva na úkor žalobce. Dovolatel uvádí, že na základě sdělení MUDr. R. nemohl vědět, že ke zhoršování zraku došlo v důsledku nesprávného postupu MUDr. K., a 19. 4. 2010 ještě neměl vědomost o tom, jaká škoda mu vznikla. Pokud ve správním řízení uváděl, že zcela oslepl, jednal pod tíhou situace a nebyl schopen svůj stav objektivně posoudit. Namítá, že pokud by soudy vzaly v úvahu veškeré rozhodné okolnosti, dospěly by ke zcela odlišnému rozhodnutí. Žalobce má za to, že žalovaní svým jednáním záměrně oddalovali vyřízení věci, aby se účelově mohli dovolat námitky promlčení. Dle žalobce je právní názor odvolacího soudu v otázce počátku běhu promlčecí lhůty a v otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, a s usnesením ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011, i s některými nálezy Ústavního soudu.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že je nepřípustné. Souhlasí s právními závěry soudů a dovozuje, že právní názor odvolacího soudu je v souladu s judikaturou i s výše zmíněnými rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto.
Podle ust. §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ohledně odklonu od rozhodovací praxe dovolacího soudu o počátku běhu promlčecí lhůty žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, v němž se uvádí, že pro započetí běhu promlčecí doby dle §106 odst. 1 obč. zák. není postačující, že v průběhu léčby je pacient seznamován se svým stavem, ale musí se dozvědět jak o škodě, tak o tom, kdo za ni odpovídá, a ačkoli si poškození svého zdraví mohla poškozená uvědomovat již po první operaci, teprve po provedení revizní operace se jí dostalo informace, na jejímž základě si mohla udělat představu o tom, kdo za zhoršení jejího zdravotního stavu odpovídá.
V rozsudku ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Nejvyšší soud vyložil, že obě podmínky pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. O tom, kdo je odpovědný za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu, přičemž nejde jen o pouhé podezření či předpoklad, avšak není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o výši svého nároku (shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002).
Oproti mínění dovolatele se odvolací soud při posouzení otázky promlčení neodchýlil od právních názorů v uvedených rozhodnutích. Pokud, jak namítá, po konzultaci s MUDr. R. dne 19. 4. 2010 ještě neměl vědomost o všech okolnostech, jež umožňují učinit právní závěr o subjektu odpovědném za škodu, pak rozhodující skutkové okolnosti uvedl písemně ve stížnosti ze dne 30. 1. 2012, a tedy, jak dovodily soudy, nejpozději tehdy potřebnou vědomost již měl. Rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce počátku běhu promlčecí lhůty v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ohledně námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy dovolatel poukázal na to, že žalovaný 3) nepřiměřeně dlouho vyřizoval jeho stížnost, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011 a v něm citované nálezy Ústavního soudu, v nichž se uvádí, že „uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
V dané věci se otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy zabývaly soudy obou stupňů a podrobně svůj závěr na podkladě zjištěného skutkového stavu zdůvodnily. Po právní stránce jejich posouzení respektuje obecné zásady uvedené nejen v dovolatelem zmíněném rozhodnutí, ale i v další bohaté judikatuře dovolacího soudu (např. rozsudky ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 57/2011, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1975/2009, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99).
Ani v otázce uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy nezaložil žalobce přípustnost svého dovolání, neboť byla soudy obou stupňů posouzena po právní stránce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Popis skutkového stavu žalobcem ohledně jednání žalovaných se navíc zcela liší od zjištěného skutkového stavu a ve své podstatě se spíš jedná o námitku nesprávných skutkových zjištění, která přípustnost dovolání nemůže založit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu