ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.845.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 845/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Ing. M. S. , zastoupené Mgr. Jaroslavem Erhardem, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 38/43, proti žalovanému městu Plasy , se sídlem úřadu Plasy, Plzeňská 285, IČO 00258245, zastoupenému Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Divadelní 3a, za účasti ČSOB Pojišťovny, a.s., člena holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Pardubice, Masarykovo náměstí 1458, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 7 C 206/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2015, č. j. 18 Co 211/2015–194, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2015, č. j. 18 Co 211/2015–194, byl zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 13. 2. 2015, č. j. 7 C 206/2012-162, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2015, č. j. 7 C 206/2012-182, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, tedy že žalovaný porušil prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák. při péči o stromy rostoucí na jeho pozemku, a že proto odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni pádem stromu na její rekreační chatu. Nesouhlasil však s výší škody stanovenou soudem prvního stupně., neboť žalovaný navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika ke zjištění skutečné škody, avšak soud tomuto návrhu bezdůvodně nevyhověl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání spatřuje v řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to zda obec jako vlastník pozemku, na němž rostou stromy, má zvýšenou míru obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. a zda u stromů v jejím vlastnictví musí rozpoznat i vnitřní hnilobu rozpoznatelnou pouze odborníkem při cílené prohlídce. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na nepřípustně extenzivním výkladu prevenční povinnosti a je v rozporu s principem rovnosti před zákonem. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud buď žalobu zamítl, nebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud nevycházel z názoru, že obec má zvýšenou míru obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., nýbrž že vysvětlil, že žalovaná porušila obecnou prevenční povinnost, která platí pro každého vlastníka pozemku, jenž má spravovat svůj pozemek tak, aby nepůsobil škodu jinému.
Dovolatel namítá, že v řízení bylo prokázáno, že o stromy na svých pozemcích řádně pečoval, a domnívá se, že po něm soudy žádají zvýšenou míru obecné prevenční povinnosti než od jiných soukromých fyzických či právnických osob. Tak tomu ale v dané věci nebylo.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že k porušení prevenční povinnosti žalovaným došlo už tím, že žalovaný nevěnoval řádnou péči stromům rostoucím na jeho pozemku. Soudy přitom vycházely ze závěrů znalce, že vnitřní hnilobou bývají napadány stromy rostoucí na pozemcích, kde je smrk vysazován poprvé, zejména na pozemcích předchozích luk a polí, kde je výskyt této choroby více než 50%. Průběh onemocnění probíhá prvních dvacet až třicet let bez viditelnějších příznaků, po šedesátém roce věku stromu už je rozklad dřeva patrný ve spodní části kmene a odborníkem rozpoznatelný. Spadlý strom byl dle odborného odhadu zhruba osmdesátiletý a příznaky choroby byly jasně viditelné. Pokud by žalovaný o stromy na svém pozemku pečoval řádně, bylo možné škodě zabránit zběžnou obhlídkou odbornými zaměstnanci žalovaného. Žádnou zvláštní či zvýšenou míru obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. tedy po žalovaném odvolací soud nevyžadoval.
Ani otázkou, zda obec má zvýšenou míru obecné prevenční povinnosti, nebylo možno přípustnost dovolání založit, neboť tuto otázku již dovolací soud řešil. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že každý je ve smyslu ustanovení §415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, Soubor C 1725). V rozsudku ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, dovolací soud zdůraznil, že na vlastníka pozemku jistě nelze v rámci prevenční povinnosti klást nepřiměřené nároky, přenášet na něj odpovědnost za vznik všech možných újem na životě, zdraví či majetku, takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu. Vždy je ale povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2819/2011, a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, Soubor C 12509 a C 13635). Tato povinnost je zvýrazněna, jde-li o obec, tedy o veřejnoprávní korporaci, jejímž účelem je mj. péče o obyvatele na daném území, ochrana a rozvoj jejich zdraví [srov. §2 odst. 2 a §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)].
Dovolatelem uplatněné námitky nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu