ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.128.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 128/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněného Ing. Z. M. , M., zastoupeného JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915/24, proti povinnému F. V. , M., zastoupenému JUDr. Petrem Fuxem, advokátem se sídlem v Mostě, třída Budovatelů 2957/108, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 43 EXE 15804/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 2015, č. j. 12 Co 666/2014-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Povinný svým dovoláním napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (odvolací soud) ze dne 24. 7. 2015, č. j. 12 Co 666/2014-100, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Mostě (soud prvního stupně) ze dne 15. 8. 2014, č. j. 43 EXE 15804/2012-82, kterým soud prvního stupně zcela zastavil exekuční řízení pro zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce (výrok I.), uložil povinnému zaplatit odměnu soudnímu exekutorovi ve výši 605 Kč (výrok II.) a uložil povinnému zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení ve výši 51.523,50 Kč (výrok III.); a jímž dále uložil povinnému zaplatit oprávněnému náklady odvolacího řízení v částce 1.270 Kč.
Předně je třeba uvést, že dovolatel sice sděluje, že napadá usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) však dovolání směřuje pouze proti výrokům o náhradě nákladů oprávněnému a soudnímu exekutorovi.
Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť v části směřující proti výrokům o nákladech oprávněného je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce náhrady nákladů řízení za situace, kdy došlo ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného, jelikož žalovaný po podání žaloby poskytl žalobci plnění, které po něm žalobce požadoval, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2953/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Uvedené závěry se použijí i pro exekuční řízení, jelikož se o nákladech exekučního řízení v případě jeho zastavení pro zpětvzetí návrhu oprávněným rozhoduje podle §52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s §146 odst. 1, 2 a §254 odst. 1 o. s. ř.
Rovněž výše nákladů oprávněného je správná, jelikož platby oprávněného účelně vynaložené na nájemné z bytové náhrady, kterou zajistil povinnému, aby dosáhl splnění jeho vyklizovací povinnosti, jsou nákladem exekuce (výkonu rozhodnutí), jehož náhrada se přiznává v exekučním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3609/2011).
Povinný ve svém dovolání dále namítal, že jsou u něho splněny důvody hodné zvláštního zřetele pro neuložení náhrady nákladů řízení, jelikož je „senior nevlastnící podstatný majetek“. Soud nemusí ve smyslu §150 o. s. ř. výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže odvolací soud uzavřel, že podmínky pro takový postup se v daném případě neuplatní, protože neshledal v celkovém kontextu věci důvody zvláštního zřetele hodné, nelze jeho závěr pokládat za odporující výše uvedené judikatuře.
Dovolání není dle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné ani v části, v níž směřuje proti výroku o nákladech exekutora, jelikož se jedná o peněžité plnění zjevně nepřevyšující 50.000 Kč.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu