ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1313.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1313/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. D. , S. Ú., zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, proti žalovanému Společenství vlastníků domu č. p. 1167, Sezimovo Ústí II, Lipová 1167, 391 02 , se sídlem v Sezimově Ústí II, Lipová 1167, IČO: 26060078, zastoupenému JUDr. Janem Vobrem, advokátem se sídlem v Sezimově Ústí, náměstí Tomáše Bati 417/12, o určení právního vztahu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 2191/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2014, č. j. 14 Cmo 195/2013-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (vlastnice – balkonem nevybavené – bytové jednotky nacházející se v domě v S. Ú. /dále jen „jednotka“ a „předmětný dům“, resp. „dům“/) se domáhala především určení, že právní úkony žalovaného ( společenství vlastníků, které vzniklo v předmětném domě – dále též jen „Společenství“) týkající se rekonstrukce balkonů na domě a přijetí úvěru k financování nákladů této rekonstrukce nejsou úkony, které by se týkaly správy, provozu a oprav společných částí předmětného domu (dále též jen „první určení“), a poté rovněž určení, že se nepodílí na nákladech spojených s uvedenou rekonstrukcí a úvěrem přijatým k jejímu financování (dále též jen „druhé určení“). V rámci vylíčení rozhodujících skutečností mimo jiné uvedla, že Společenství uzavřelo smlouvu o dílo (se společností SYANCO, s.r.o., jako se zhotovitelem), jejímž předmětem byla rekonstrukce balkonů v domě za sjednanou cenu 295.860 Kč, a dále smlouvu o úvěru, z něhož cenu díla financovalo, přičemž splátky úvěru včetně úroků hradí z fondu oprav, byť rekonstruované balkony nejsou součástí společných částí domu, nýbrž osmi z celkových dvanácti bytových jednotek v domě. Za této situace Společenství nebylo oprávněno ke sjednání uvedených smluv, neboť rekonstrukce balkonů se netýká správy společných částí domu. Současně měla za to, že hrazení splátek úvěru a úroků z fondu oprav Společenství je na újmu jejích majetkových práv, jelikož peněžní prostředky, jimiž z pozice vlastnice bytové jednotky (nevybavené balkonem) přispívá do fondu oprav, jsou vynakládány – v rozporu s účelem, k němuž jsou určeny – na zhodnocení cizího majetku (osmi bytových jednotek vybavených balkony).
Usnesením ze dne 18. září 2012, č. j. 15 Co 560/2012-54, Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zrušil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. května 2012, č. j. 11 C 115/2011-33, a věc postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně příslušnému (k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni).
Následně Krajský soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. února 2013, č. j. 13 Cm 2191/2012-88, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2014, č. j. 14 Cmo 195/2013-117, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku II. ohledně výše nákladů řízení, jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Má-li totiž za to, že není povinna podílet se na financování nákladů na rekonstrukci balkonů v domě, může se podle názoru soudu prvního stupně domáhat žalobou na plnění vrácení příslušné části svých příspěvků do fondu oprav. Odvolací soud pak v tomto ohledu nejprve připomněl, že žalobkyně jako vlastnice jednotky se domáhá požadovaných určení proti Společenství, jehož je členkou. Poté zdůraznil, že společenství vlastníků jednotek je soukromoprávní korporací, do jejíchž vnitřních poměrů mohou orgány veřejné moci (včetně soudů) zasahovat jen za splnění zákonem stanovených předpokladů, a podotkl, že tyto předpoklady byly v rozhodné době upraveny v ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Podle odvolacího soudu tedy odpovídajícím prostředkem ochrany majetkových práv žalobkyně je v tomto případě (zvláštní) žaloba na vyslovení (určení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním společenství podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., a nikoli obecná určovací žaloba podle §80 písm. c/ o. s. ř.; posléze uvedená žaloba totiž není určena k tomu, aby jejím prostřednictvím jednotliví vlastníci jednotek vnutili svoji vůli, jak se o to žalobkyně ve skutečnosti pokouší, majoritě vlastníků, která přijala příslušné rozhodnutí na shromáždění společenství. Dodal, že navíc požadované určení by samo o sobě ani nemělo žádný vliv na její povinnost platit stanovené příspěvky (zálohy) na náklady spojené se správou domu ve smyslu §15 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. Mimo rámec uvedeného oba soudy „pro úplnost“ přičinily, že navíc podle ustanovení §2 písm. g/ zákona č. 72/1994 Sb. jsou balkony (vždy) nedílnou součástí společných částí domu, neboť jde o konstrukční prvky vnějšího pláště budovy, které již ze svého technického řešení a své technické funkce musí být společnými částmi domu sloužícími ke společnému užívání, tak jako samotný vnější plášť budovy; na tom nic nemění ani okolnost, že na ně mají přístup jen uživatelé jednotek, k nimž ten který balkon náleží podle prohlášení vlastníka budovy (§4 zákona č. 72/1994 Sb.). Proto žalobu zamítly.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť v něm účinně nastolenou otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§80 písm. c/ o. s. ř.), na jejímž řešení napadené rozhodnutí vskutku spočívá (absence takového zájmu byla prvořadým a v podstatě jediným důvodem zamítnutí žaloby a ostatní dovoláním zpochybněné právní otázky buď odvolací soud vůbec neřešil, a proto se jimi nemůže zabývat ani dovolací soud, anebo je řešil formou pouhého „argumentu navíc“), posoudil odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v konečném důsledku v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám však nelze především ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila (viz část IV., bod 5 jejího dovolání) a jeho prostřednictvím namítla tzv. jinou vadu řízení. K tomu lze jen dodat, že k jiným vadám řízení lze přihlédnout, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Domáhala-li se dovolatelka určení, že právní úkony žalovaného týkající se rekonstrukce balkonů a přijetí úvěru nejsou úkony, které by se týkaly správy, provozu a oprav společných částí předmětného domu (první určení), tedy určení neexistence právní skutečnosti, nejde o žalobu na určení podle §80 písm. c) o. s. ř., jíž se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Určení (ne)existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu však přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže to zákon výslovně připouští (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000 /uveřejněné pod č. C 3431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, z 30. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 720/2008, a z 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2106/2012) a o takový případ v souzené věci nejde. Byla-li tedy žaloba ohledně prvního určení zamítnuta, je takové rozhodnutí v konečném důsledku v souladu s judikaturou.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 26. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 2607/2015/). Kromě toho je určovací žaloba podle §80 písm. c/ o. s. ř. prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění. Na druhém určení nemůže být naléhavý právní zájem už proto, že z žaloby a ani z později zjištěných okolností nevyplývá, že by v daném případě existoval právní vztah, jehož obsahem by byla (mimo jiné) povinnost dovolatelky podílet se na financování rekonstrukce balkonů (dovolatelka netvrdila, že by byla účastnicí smlouvy o dílo vztahující se k rekonstrukci balkonů, resp. smlouvy o úvěru, z nějž bylo dílo financováno, a z jejího členství ve Společenství jí taková povinnost nevyplývá /jako vlastnice jednotky má pouze povinnost přispívat na náklady spojené se správou domu podle §15 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. a o tuto povinnost v daném případě nejde/). Navíc byly-li na splácení úvěru použity prostředky z příspěvků, které dovolatelka platila na náklady spojené se správou domu, má k dispozici žalobu na plnění, jak v této souvislosti konstatoval soud prvního stupně. Je proto v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou právní názor, že na druhém určení nemá dovolatelka naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.
Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
– se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu