ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.328.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 328/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce statutárního města Hradec Králové , se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408, IČO 00268810, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, zastoupenému JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o určení vlastnictví pozemků, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 179/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 2015, č. j. 21 Co 220/2015-278, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2014, č. j. 20 C 179/2012 – 242, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. st. 1015, p. č. 131/1, p. č. 131/15 a p. č. 131/17, vše v katastrálním území N. H. K., zapsaných na listu vlastnictví č. 6 pro obec a okres H. K., katastrální území N. H. K. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že předmětné pozemky tvoří jeden funkční celek s přilehlými bytovými domy ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), a proto do vlastnictví žalobce nepřešly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je jak v závěru, že předmětné pozemky tvoří s přilehlými stavbami (bytovými domy) jeden funkční celek, tak v otázce posouzení účelnosti žalovaným vynaložených nákladů v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by tyto právní otázky, v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené, měly být posouzeny jinak.
Již v rozsudku ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1026/96, uveřejněném pod č. 16/99 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož pod pozemky tvořící s objekty komplexní bytové výstavby rozestavěnými k 31. 12. 1992 jeden funkční celek ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba rozumět nejen stavební pozemek a pozemek zastavěný stavbou, nýbrž také přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002).
Shora citovaný závěr, jenž byl dosažen při výkladu a aplikaci ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., dovolací soud následně vztáhl i na interpretaci obsahově obdobného ustanovení §2 odst. 2 písm. a) téhož zákona (jež stanoví, že se pro účely tohoto zákona za zastavěné pozemky považují též pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009, v němž dovolací soud vyslovil, že funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení; přitom také konstatoval, že zastavěným pozemkem je třeba rozumět rovněž pozemek, na němž se nachází drobná stavba, kterou může být i oplocení pozemku. K citovanému závěru – ve vztahu k ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.
– se pak znovu přihlásil např. i v rozsudku ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3282/2010, nebo v usnesení ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1437/2015.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu v situaci, kdy právní posouzení věci vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že se jedná o pozemky v souvislé městské zástavbě, přiléhající k pozemkům s bytovými domy, s nimiž tvoří určité kompaktní sídliště, když na těchto pozemcích (částečně oplocených) se nacházejí konstrukční prvky pevně spojené se zemí, které slouží právě obyvatelům přilehlých domů.
Dovolání není přípustné ani v té části, ve které napadá nákladové výroky s odůvodněním, že za účelně vynaložené náklady žalovaného nelze považovat náklady vynaložené na jeho právní zastoupení. Podle ustálené soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, nebo ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5168/2014) odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O zneužití práva se v dané věci zjevně nejedná, neboť žalovaný udělil advokátu plnou moc k zastupování z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytl právní pomoc při obraně proti podané žalobě o určení vlastnictví. V této souvislosti je třeba přihlédnout rovněž k tomu, že žalovaný je státním podnikem ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku. Hlavním předmětem podnikání žalovaného je výkon práva hospodaření k lesům ve vlastnictví státu, takže projednávaná věc nespadá mezi obvyklou právní problematiku spojenou s podnikatelskou činností žalovaného. Nepřípadný je i odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, který se týkal otázky nákladů za zastoupení advokátem ústředního orgánu státní správy, jehož činnost je zajištěna ze státního rozpočtu, zatímco žalovaný je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Soudní praxí byla ve vztahu k žalovanému vyřešena i otázka (ne)důvodnosti použití §150 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013).
Námitkami, jimiž dovolatel zpochybnil správnost skutkových zjištění (dobu výstavby drobných staveb na pozemcích) a poukázal na vadu řízení (absenci rozhodnutí o eventuálním petitu), uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu