ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4433.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 4433/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně městské části Praha 7 , se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Panská 895/6, proti žalovanému Ing. I. D., CSc. , zastoupenému Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Botičská 1936/4, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 19/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012, č. j. 16 Co 377/2011-55, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012, č. j. 16 Co 377/2011-55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. června 2011, č. j. 5 C 19/2010-34, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „bytovou jednotku nacházející se v 2. nadzemním podlaží domu na pozemku parc. č. 567 v k. ú. H., obec P., zapsanou v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 5123“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. ledna 2012, č. j. 16 Co 377/2011-55, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Zatímco soud prvního stupně – s odkazem na ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) – žalobě vyhověl, odvolací soud dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že o žalobě na vyklizení stejného souboru místností (předmětného bytu) bylo mezi týmiž účastníky již jednou pravomocně rozhodnuto, a to zamítavým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. března 2008, č. j. 14 C 268/2006-98 (dále jen „zamítavý rozsudek“). Přitom v této věci podaná žaloba se opírala o shodná tvrzení, jaká žalobkyně uplatnila i v současném řízení, a obsahově totožným způsobem byl vymezen též žalobní návrh (tzv. petit); pouze dřívější označení vyklizovaných prostor jako „bytu“ bylo nahrazeno novějším označením „bytová jednotka“, reflektujícím rozdělení domu na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Pro účely posouzení totožnosti obou věcí je přitom nerozhodné, jak byl uplatněný nárok v původním řízení posouzen po právní stránce, tj. že Obvodní soud pro Prahu 7 nárok zamítl proto, že „ze žaloby a následných vyjádření žalobce a předložených listinných důkazů není jednoznačné, který byt je předmětem žaloby na vyklizení… a komu má být… uložena povinnost byt vyklidit“ .
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání především namítla, že napadené rozhodnutí bylo pro ni překvapivé. Poté vyjádřila přesvědčení, že neobstojí právní názor, že projednání dané věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. Byť v současném řízení jde o vyklizení téhož souboru místností, nejde tu o stejný předmět řízení, domáhá-li se nyní se ochrany svých práv k (bytové) jednotce (§2 písm. h/ zákona č. 72/1994 Sb.), což je jiný předmět občanskoprávních vztahů, než kterým byl byt ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák., o nějž šlo v původním řízení. Navíc je nesprávná úvaha, že předmět obou řízení byl vymezen týmž žalobním petitem; vyklizovaný soubor místností byl totiž původně označen jako „byt č. 5“ a nyní jde o „bytovou jednotku“ (zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 347/2005). Z čistě jazykového hlediska jde tedy o dva odlišné objekty, což platí tím spíše, že jejich totožnost lze seznat až ze skutkových tvrzení vztahujících se „k označení bytu/jednotky, k prohlášení vlastníka budovy a ke změně číslování bytů“ . Dodala, že kromě toho závěr, že projednání věci brání účinky právní moci zamítavého rozsudku, nemůže být správný už proto, že její původní žaloba na vyklizení bytu, resp. „skutková tvrzení vztahující se k důvodu vyklizení“ , nebyla – jak plyne z odůvodnění citovaného rozsudku – vůbec „projednána a rozhodnuta“ . Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. ledna 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je – bez dalšího – přípustné podle §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (k přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení viz např. odůvodnění usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. červena 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod č. 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka uplatnila námitkou, že napadené rozhodnutí bylo pro ni překvapivé. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neboť povaha vytýkané vady řízení tomu nebrání.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka napadla správnost právního názoru, že projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednávána znovu (§159a odst. 5 o. s. ř.).
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o. s. ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu.
O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod č. 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 60/2001“/).
Z tohoto úhlu pohledu jde v posuzovaném případě o stejnou věc jako v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 268/2006, neboť zde byl uplatněn tentýž nárok vymezený – obsahově – shodným žalobním petitem, který vyplývá ze stejného skutku a týká se týchž subjektů. Okolnost, že vyklizovaný prostor byl původně označen jako „byt č“ a nyní je označen jako „bytová jednotka“, je v tomto směru nerozhodná. Formální odlišnost označení vyklizovaného objektu ani změna jeho právního statusu (z „pouhé“ součásti nemovitosti /bytu/ na samostatnou věc v právním smyslu /bytovou jednotku/) totiž nemění nic na tom, že (právě) již podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§79 odst. 1 o. s. ř.) jde stále o stejný soubor místností (tentýž prostor). K tomu lze jen dodat, že v důsledku změny právního statusu vyklizovaných prostor není narušena ani totožnost skutkových tvrzení, o něž se opírá uplatněný nárok, a to i přesto, že k původně vylíčenému skutku byla nově přičiněna skutková tvrzení vztahující se „k označení bytu/jednotky, k prohlášení vlastníka budovy a ke změně číslování bytů“ . Vzhledem k charakteru dotčených tvrzení nejde totiž o okolnosti, jimiž by byl skutkový základ sporu individualizován jinak, než jak tomu bylo v původním řízení. Lze tedy (předběžně) uzavřít, že dovolací soud neshledal, že při posouzení překážky věci pravomocně rozsouzené by se odvolací soud v těchto ohledech dopustil nesprávného právního posouzení věci.
Odvolacímu soudu pak lze – v obecné rovině – přisvědčit rovněž v názoru, že pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). O stejný předmět řízení tedy jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. odůvodnění R 60/2001 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 84/2007“/).
Z řečeného však nelze úspěšně dovozovat, jak to ve skutečnosti (nesprávně) učinil odvolací soud, že v případě zamítnutí žaloby v původním řízení brání novému projednání věci překážka rei iudicatae vždy, ať už byl důvod, pro který byla žaloba zamítnuta, jakýkoliv. Z ustanovení §159 odst. 1 a 4 o. s. ř. sice vyplývá, že závazný je toliko výrok rozsudku, a nikoli (též) jeho odůvodnění, avšak soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v případě zamítavého výroku je nutno jej posoudit právě v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně vyznívají rovněž závěry R 84/2007).
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 268/2006 se dovolatelka (jako „správkyně“ předmětného domu) domáhala vyklizení žalovaného z předmětného bytu s odůvodněním, že jej od úmrtí svého otce Ing. G. D. dne 22. dubna 1988 užíval bez právního důvodu; šlo tudíž o nárok na ochranu proti neoprávněným zásahům do jejího práva spravovat svěřený majetek (majetek hlavního města Prahy svěřený do správy městských částí na základě zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve spojení se Statutem hlavního města Prahy), jejž uplatnila žalobou obdobnou žalobě vlastnické (v této souvislosti lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012). Rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 14 C 268/2006-98 (dále opět jen „zamítavý rozsudek“), Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl proto, že „ze žaloby a následných vyjádření žalobce a předložených listinných důkazů není jednoznačné, který byt je předmětem žaloby na vyklizení… a komu má být… uložena povinnost byt vyklidit“ . Takovýto závěr však evidentně nepředstavuje věcné posouzení (opodstatněnosti) dovolatelčina nároku, neboť v něm absentuje jakékoli hodnocení zákonných předpokladů (ve smyslu §126 odst. 1 a 2 obč. zák.) pro poskytnutí soudní ochrany jejímu právu spravovat svěřený majetek. Uvedený způsob „vyřízení“ věci tudíž není způsobilý účinně bránit opětovnému projednání téhož předmětu řízení. Ostatně v opačném případě by zamítavý rozsudek – s přihlédnutím k jeho odůvodnění a k názorům, na nichž je založen – mohl paradoxně tvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté pro všechny dovolatelčiny žaloby na vyklizení jakéhokoli bytu kteroukoli osobou (nebylo-li v původním řízení „jednoznačné, který byt je předmětem žaloby na vyklizení… a komu má být… uložena povinnost byt vyklidit“ ), což je ovšem závěr zjevně absurdní.
Z řečeného vyplývá, že neobstojí právní názor, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 6 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval namítanou vadou řízení. Podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu