ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3244.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3244/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované ORIS Praha, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČ: 43004474, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 130/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 20 Co 21/2012-164, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 20 Co 21/2012-164, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. října 2011, č. j. 34 C 130/2010-107, ve vyhovujícím výroku I. ohledně povinnosti žalované odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu z pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V. a takto vyklizený pozemek předat žalobci, a v nákladovém výroku II., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 3. října 2011 spojil ke společnému řízení věci vedené pod sp. zn. 34 C 130/2010 a 12 C 80/2011, takže napříště projednával žalobu, jíž se žalobce domáhal (po předchozím částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v jemu odpovídajícím rozsahu), aby žalované byla uložena povinnost odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu identifikované prostřednictvím tam uvedených GPS souřadnic jejich geometrických středů (dále jen „reklamní zařízení a stavby pro reklamu“) z „pozemků parc. č. 1904/1 v k. ú. D., parc. č. 1818/161, 2762/10 a 2770/1 v k. ú. H., parc. č. 4110/11 a 4481/1 v k. ú. S., parc. č. 674/10 a 674/21 v k. ú. Š., parc. č. 2199/1 v k. ú. V. a parc. č. 969/1 a 970/1 v k. ú. M.“ (dále též jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“). Poté rozsudkem ze dne 3. října 2011, č. j. 34 C 130/2010-107, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost odstranit reklamní zařízení a stavby pro reklamu z předmětných pozemků a takto vyklizené pozemky předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalobce (vlastník předmětných pozemků) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 14. dubna 2000 písemnou nájemní smlouvu č. A/39/5286/01 (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou v trvání deseti let s možností jejího prodloužení o dalších pět let, uplatní-li nájemkyně toto právo u pronajímatele nejpozději tři měsíce před uplynutím sjednané desetileté doby nájmu (této možnosti žalovaná před uplynutím sjednané doby nájmu využila). Nájemní smlouva byla uzavřena po předchozím schválení Radou hlavního města Prahy (dále jen „Rada“) a z jejího pověření – učiněného usnesením Rady č. 0265 ze dne 14. března 2000 – ji za žalobce podepsal radní. Podle čl. VII. odst. 4 Nájemní smlouvy měl pak „v rozsahu této smlouvy“ jednat za žalobce coby pronajímatele vedoucí odboru obchodních aktivit Magistrátu hlavního města Prahy. Předmětem Nájemní smlouvy bylo „přenechání místa a plochy na nemovitém majetku ve vlastnictví pronajímatele do užívání nájemci za účelem umístění a provozování … reklamních zařízení nebo staveb pro reklamu … do celkového počtu 500 ks“ , přičemž nemovitým majetkem pronajímatele se rozuměly „pozemky a stavby ve vlastnictví pronajímatele, včetně nemovitého majetku, který byl svěřen k hospodaření třetím osobám zřízeným pronajímatelem, tj. rozpočtovým a příspěvkovým organizacím hl. m. Prahy“ (čl. I. odst. 1 Nájemní smlouvy“). V čl. II. Nájemní smlouvy bylo sjednáno nájemné, jež účastníci později měnili dodatky č. 1, 3, 4 a 5 k Nájemní smlouvě; dodatky č. 1 a 2 se týkaly (též) označení žalované v Nájemní smlouvě. Podle čl. I. odst. 2 Nájemní smlouvy „seznam míst a ploch s vyznačením jednotlivých reklamních zařízení a staveb pro reklamu se zákresem do snímku katastrální mapy, případ. na situačním výkresu na podkladu snímku katastrální mapy ve větším měřítku tvoří přílohu č. 1 této smlouvy“ . Seznam s vyznačením umístění reklamních zařízení nebo staveb pro reklamu měl být průběžně každé čtvrtletí „aktualizován“ na základě oznámení žalované a po schválení žalobcem. V Nájemní smlouvě bylo rovněž uvedeno, že ke dni jejího uzavření je již umístěno 98 reklamních zařízení nebo staveb pro reklamu. K Nájemní smlouvě byla připojena listina označená jako „Příloha č. 1“, na níž byl zaznamenán seznam 98 položek, z nichž každá byla uvozena číselným údajem (např. 29005), a dále obsahovala údaje o městské části (např. Praha 4), lokalitě (např. „5. května, křížení s Jižní spojkou“) a o vydání „povolení“ , jež bylo identifikováno ještě číslem jednacím (např. OSD:3364/Na/98) a orgánem, který ho vydal (např. „OÚ MČ Praha 4“). Každé čtvrtletí po dobu deseti let pak žalovaná předkládala žalobci „aktualizované“ seznamy reklamních zařízení, které v pozdějších letech obsahovaly – vedle identifikačních údajů obsažených v původní Příloze č. 1 – rovněž údaje o katastrálním území a parcelním čísle pozemku, na němž se mělo příslušné reklamní zařízení nalézat; žádný z těchto seznamů však neobsahoval vyznačení jednotlivých reklamních zařízení a staveb pro reklamu na snímku katastrální mapy, popř. na situačním výkresu na podkladu snímku katastrální mapy ve větším měřítku, jak to vyžadoval čl. I. odst. 2. Nájemní smlouvy. Po předložení jednotlivých „aktualizovaných“ seznamů reklamních zařízení je vždy některý zaměstnanec žalobce označil razítkem a svým podpisem. Dále zjistil, že obchodní společnost AKORD invest, a.s. (dále též jen „jmenovaná společnost“), jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 8. července 2002 nájemní smlouvu, jejímž předmětem učinily mimo jiné část pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š. (dále jen „smlouva o nájmu části pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š.“). Přitom jmenovaná společnost již před tím (kupní smlouvou ze dne 30. prosince 1997) převedla uvedený pozemek (v rámci prodeje pozemku, jehož byl tehdy nedílnou součástí) do vlastnictví žalobce (právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobce nastaly dne 27. února 1998), avšak v důsledku chybného vyznačení dotčeného pozemku v geometrickém plánu zůstala nadále zapsána v katastru nemovitostí jako jeho vlastnice, a tuto vadu v údajích katastru nemovitostí opravil příslušný katastrální úřad až v roce 2006. Za své skutkové zjištění vzal též shodné tvrzení účastníků, že žalovaná má skutečně na předmětných pozemcích umístěny reklamní zařízení a stavby pro reklamu, třebaže na pozemcích parc. č. 2762/10 a 1818/161 v k.ú. H. se nacházejí na tam postavené protihlukové zdi, resp. protihlukovém valu.
Na tomto skutkovém základě především dovodil, že Nájemní smlouva je pro neurčitost vymezení (nepřímého) předmětu nájmu ( „míst a ploch“ ve smyslu čl. I Nájemní smlouvy) absolutně neplatná podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že absolutně neplatná je také smlouva o nájmu části pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š., neboť uzavřela-li ji jmenovaná společnost s žalovanou v době, kdy již nebyla vlastnicí zmíněného pozemku, jde o právní úkon uskutečněný v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže převést na jiného více práv než sám má. Poté uzavřel, že má-li žalovaná na předmětných pozemcích umístěny reklamní zařízení a stavby pro reklamu, pak je tímto způsobem užívá bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce k těmto pozemkům. Proto žalobě na odstranění reklamních zařízení a staveb pro reklamu z předmětných pozemků vyhověl (§126 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. dubna 2012, č. j. 20 Co 21/2012-164, výrokem I. změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované odstranit reklamní zařízení a stavby pro reklamu z pozemků parc. č. 1818/1961 a 2762/10 v k. ú. H. tak, že žalobu (v tomto rozsahu) zamítl; jinak ho ve výroku o věci samé potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“). Současně výrokem II. rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a výrokem III. o povinnosti žalované zaplatit státu doplatek na soudním poplatku z odvolání (výrok III. napadeného rozsudku posléze zrušil usnesením ze dne 20. dubna 2012, č. j. 20 Co 21/2012-177).
Po zopakování a doplnění dokazování v odvolacím řízení – přečtením Nájemní smlouvy včetně listiny označené jako Příloha č. 1, pozdějších „aktualizovaných“ seznamů reklamních zařízení a rozhodnutí příslušných stavebních úřadů týkajících se umístění reklamních zařízení a staveb pro reklamu na předmětných pozemcích – dospěl odvolací soud rovněž ke skutkovým závěrům, že předmětem Nájemní smlouvy nebyly „celé“ pozemky, nýbrž na nich vymezená „místa a plochy“ , a že „místa a plochy“ , jež se měly nacházet na předmětných pozemcích, nebyly zahrnuty do původního seznamu tvořícího Přílohu č. 1 Nájemní smlouvy a měly se stát předmětem nájmu až na podkladě jeho následné „aktualizace“ předvídané v čl. I. odst. 2 Nájemní smlouvy. V návaznosti na to dovodil, že „pro jasné a přesné určení předmětu nájmu … tak bylo nezbytné vymezit konkrétní místo či plochu na daném pozemku“ , jež žalobce pronajímal žalované za účelem umístění jejího reklamního zařízení. Nájemní smlouva však takové konkrétní vymezení předmětu nájmu neobsahovala, nýbrž v tomto směru odkazovala na Přílohu č. 1, která měla být každé čtvrtletí tzv. „aktualizována“. Podle jeho názoru však následné „aktualizace“ předmětu nájmu nemohly mezi účastníky založit nájemní vztah k místům a plochám, nacházejícím se na předmětných pozemcích, které nebyly předmětem Nájemní smlouvy. V této souvislosti zdůraznil, že následné „aktualizace“ předmětu nájmu představovaly změnu písemné Nájemní smlouvy a jako takové mohly být platně sjednány opět pouze v písemné formě (§40 odst. 2 obč. zák.). Navíc platná změna Nájemní smlouvy vyžadovala předchozí schválení Radou zastupitelstva hlavního města Prahy podle §68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. a musela být následně opatřena „podpisem … radním, zmocněným k podpisu … Nájemní smlouvy (tedy i jejích změn) usnesením Rady č. 0265“ . Uzavřel, že těmto požadavkům však „aktualizované“ seznamy reklamních zařízení, předložené žalovanou, zjevně nevyhovují, neboť jsou opatřeny „pouhým otiskem razítka Magistrátu hlavního města Prahy“ . Kromě toho dodal, že i když „aktualizované“ seznamy reklamních zařízení, stejně jako původní Příloha č. 1, odkazují i na (stavební) „povolení“ , v nichž mohla být uvedena podrobnější identifikace předmětu nájmu, ostatní v nich obsažené údaje (údaje o lokalitě, katastrálním území a parcelním čísle pozemku, resp. v původní Příloze č. 1 údaje o městské části a lokalitě) samy o sobě nepostačují k řádné specifikaci předmětu nájmu ( „míst a ploch“ ve smyslu čl. I odst. 1 Nájemní smlouvy). Za této situace pokládal za správný právní názor, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. a že žalované nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných pozemků. Přitom měl za to, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaná užívala část pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š. na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřela se společností AKORD invest, a.s.; prodala-li totiž jmenovaná společnost uvedený pozemek žalobci již kupní smlouvou ze dne 30. prosince 1997, nemohla být v době uzavření zmíněné nájemní smlouvy dne 8. července 2002 v dobré víře, že jí zmíněný pozemek patří, a bez ohledu na chybu v zápisu v údajích katastru nemovitostí s ním tak nemohla disponovat „s účinky platně sjednané nájemní smlouvy“ . Následně se zabýval odvolacími námitkami žalované, že z předmětných pozemků neužívá pozemky v k. ú. H. a S. (dále též jen „první námitka“) a že žalobce není aktivně věcně legitimován požadovat vyklizení pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V., neboť ho má ve správě městská část Praha 10 (dále též jen „druhá námitka“). Ve vztahu k první námitce poznamenal, že učinila-li žalovaná v řízení před soudem prvního stupně nesporným tvrzení žalobce, že užívá pozemky v k. ú. H. a S., představuje následné popření tohoto tvrzení teprve v odvolacím řízení novou skutečnost, kterou uplatnila v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“); proto k ní při úvaze o správnosti rozsudku soudu prvního stupně nepřihlížel. Za nedůvodnou však považoval i druhou námitku. Podle jeho názoru se totiž žalobce může domáhat „v rámci atributů svého vlastnického práva“ vyklizení pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V. i přesto, že ho svěřil do správy městské části Praha 10; je tedy aktivně věcně legitimován též ve vztahu k této části předmětu řízení. Z vyložených příčin vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s výjimkou části týkající se odstranění reklamních zařízení a staveb pro reklamu z pozemků parc. č. 1818/161 a 2762/10 v k. ú. H, v níž ho změnil – z důvodu, že žalovaná nemá umístěny reklamní zařízení přímo na těchto pozemcích, ale na tam postavené protihlukové zdi, resp. protihlukovém valu – tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání se především obsáhle zabývala výkladem slovního spojení „místa a plochy“ užitého v čl. I. Nájemní smlouvy, přičemž v této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že toto slovní spojení naplnil nesprávným obsahem, jestliže – v rozporu s výkladovými pravidly obsaženými v §35 odst. 2 obč. zák. – dovodil, že předmětem nájmu mezi účastníky měly být jen části nemovitostí (pozemků) a nikoli celé nemovitosti (pozemky); odkázali-li totiž účastníci v Příloze č. 1 k Nájemní smlouvě na „rozhodnutí nebo opatření stavebních úřadů o provedení jednotlivých reklamních zařízení nebo staveb pro reklamu“ , z nichž vyplývalo, na kterých pozemcích žalobce jsou reklamní zařízení a stavby pro reklamu umístěny, bylo možné uzavřít, že předmětem nájmu podle Nájemní smlouvy jsou celé tyto pozemky. Zdůraznila, že ostatně po celou dobu nájmu nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, co je jeho předmětem podle Nájemní smlouvy a „podle aktualizací, které následně modifikovaly předmět nájmu“ . Měla za to, že za této situace nelze ani dovozovat (jak to nesprávně učinil odvolací soud), že i po provedených „aktualizacích“ byl předmět nájmu vymezen neurčitým způsobem; pro závěr o určitosti předmětu nájmu je totiž podstatné právě to, že účastníkům bylo zřejmé, co byla na základě Nájemní smlouvy oprávněna užívat (zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98). Dodala, že uvedené platí i se zřetelem k tomu, že obecná nájemní smlouva (§663 a násl. obč. zák.) není povinně písemným právním úkonem a může tak být (byť i jen částečně) uzavřena ústně (v tomto ohledu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu z 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, uveřejněné pod č. 11/2001 časopisu Soudní judikatura, a z 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2288/2010). Poté rovněž namítla, že odvolací soud pochybil, pokud závěr o tom, že jí nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných pozemků, opřel i o úvahu, že následné „aktualizace“ předmětu nájmu, jakožto změna písemně uzavřené Nájemní smlouvy, mohly být platně sjednány opět pouze v písemné formě (§40 odst. 2 obč. zák.). Podle jejího mínění totiž nedostatek písemné formy dohody o změně smlouvy, jež byla uzavřena v písemně formě jen na základě dohody smluvních stran, způsobuje – stejně jako u samotné „měněné“ smlouvy – toliko relativní neplatnost takové dohody; jelikož však neplatnosti „aktualizovaných“ seznamů reklamních zařízení se žalobce v daném řízení nedovolal, nemůže vést nedostatek jejich písemné formy bez dalšího k závěru o jejich neplatnosti, neboť relativně neplatný právní úkon se považuje za platný, dokud se dotčená osoba jeho neplatnosti nedovolá (§40a obč. zák.). Ve vztahu k „aktualizacím“ předmětu nájmu nakonec pokládala za nesprávný též názor odvolacího soudu, že jimi prováděná změna Nájemní smlouvy vyžadovala předchozí schválení Radou. Měla za to, že z čl. VII. odst. 4 Nájemní smlouvy vyplývá, že „úkol“ schvalovat „aktualizované“ seznamy reklamních zařízení uložila Rada – postupem podle tehdy účinného §41 zákona č. 418/1990 Sb. ve spojení s §58 odst. 3 písm. a/ zákona č. 367/1990 Sb. (srov. rovněž ustanovení §81 odst. 2 věty první nynějšího zákona č. 131/2000 Sb.) – zaměstnanci (vedoucímu odboru obchodních aktivit) Magistrátu hlavního města Prahy, který je za žalobce též podepisoval. Z důvodů rozvedených v dovolání vyjádřila také přesvědčení, že je nesprávný i závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu části pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š., jíž spatřoval v tom, že společnost AKORD invest, a.s., nebyla v době jejího uzavření v dobré víře, že jí zmíněný pozemek patří (§130 odst. 1 obč. zák.). Přitom podle jejího mínění je napadený rozsudek, v části týkající se zmíněného pozemku, na uvedeném závěru založen, neboť „poté, co v důsledku vyrozumění katastrálního úřadu o chybě v údajích katastru nemovitostí pozbyla ( jmenovaná společnost ) oprávněnou držbu, vstoupil do právního postavení pronajímatele podle této smlouvy žalobce jako vlastník pozemku a tato smlouva jej zavazovala“ . Nesouhlasila ani s řešením otázky aktivní věcné legitimace žalobce ve vztahu k pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V. V této souvislosti – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 9. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, uveřejněný pod č. 30/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 19. srpna 2008, sp. zn. „28 Cdo 1576/2008“ (správně zřejmě 28 Cdo 1576/2006) – uvedla, že věci ve vlastnictví hlavního města Prahy, které jsou svěřeny do správy městské části hlavního města Prahy, sice zůstávají ve vlastnictví hlavního města Prahy, avšak „veškerá oprávnění a povinnosti vlastníka“ vykonávají – podle §17 vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. P., kterou se vydává Statut hlavního města Prahy – městské části hlavního města Prahy, které v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem hlavního města Prahy vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§3 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb.). Z toho dovozovala, že městská část je oprávněna domáhat se i ochrany vlastnického práva ke svěřené věci, a naopak hlavní město Praha toto oprávnění vykonávat nemůže, neboť by tím správu věci městskou částí narušovalo; vyšlo-li tedy v daném případě najevo, že pozemek parc. č. 2199/1 v k. ú. V. svěřil žalobce do správy městské části Praha 10, nemůže se v souzené věci domáhat jeho vyklizení. Podle jejího přesvědčení se proto odvolací soud nesprávně vypořádal s její námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce ve vztahu ke zmíněnému pozemku a navíc zcela nedostatečně – tedy v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. – odůvodnil svůj závěr o její neopodstatněnosti. Dále měla výhrady rovněž proti posouzení opodstatněnosti své námitky, že z předmětných pozemků neužívá pozemky v k. ú. H. a S. V tomto směru zastávala stanovisko, že není správný názor, že odvolání shodných tvrzení v odvolacím řízení je novou skutečností, k níž nelze přihlédnout, neboť tomu brání právní úprava obsažená v §205a odst. 1 o.s.ř. Na podporu tohoto stanoviska uvedla, že již v rozsudku ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006, Nejvyšší soud vyložil, že „vznesou-li účastníci shodná skutková tvrzení ve smyslu §120 odst. 4 o.s.ř., nemá to za následek, že by účastníci v řízení před soudem prvního stupně byli těmito tvrzeními vázáni; pokud jeden z nich později vznáší námitku, která správnost tohoto tvrzení zjevně vylučuje, anebo pokud toto tvrzení výslovně popře, musí se soud tímto pozdějším projevem zabývat a nemůže bez dalšího považovat tvrzení účastníků i nadále ze shodná“ . Přitom – podle jejího názoru – v případě odvolání shodného tvrzení nejde o uplatnění tvrzení nového, a proto ho ani nelze posuzovat z hlediska přípustnosti uplatnění nových skutečností v odvolacím řízení podle §205a odst. 1 o.s.ř. Na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, usuzovala rovněž z toho, že odvolací soud neprovedl důkazy (konkrétně nepřečetl nájemní smlouvu ze dne 1. dubna 2000, jíž žalobce uzavřel se společností euroAWK s.r.o., a výpis z obchodního rejstříku ohledně uvedené společnosti), které označila k prokázání tvrzení, že „Nájemní smlouvu navrhl žalobce“ , a dále rovněž důkazy výslechem svědků k tvrzením o „postupu účastníků … při sjednávání dohod o změně předmětu nájmu … vyjádřených v aktualizacích předmětu nájmu“ a důkazy o „placení nájemného“ , z nichž „mohl získat skutková zjištění významná pro úsudek, zda mezi účastníky řízení mohla být nájemní smlouva uzavřena konkludentním jednáním, popřípadě zda část … Nájemní smlouvy nebyla uzavřena ústně“ . V souvislosti s výkladem Nájemní smlouvy a „aktualizacemi“ předmětu nájmu ještě odvolacímu soudu vytkla, že ji nepoučil postupem podle §118a odst. 2 o.s.ř. o tom, že „použije pravidla o výkladu právních úkonů způsobem, jehož výsledkem bude závěr o částech nemovitostí jako předmětu nájmu podle … Nájemní smlouvy, a o tom, že aktualizace předmětu nájmu nejsou vůbec právním úkonem“ . Konečně namítla, že jak v řízení před soudem prvního stupně tak v odvolacím řízení byl soud nesprávně obsazen, čímž byla odňata svému zákonnému soudci. Uvedené přitom dovozovala z listinných důkazů (rozvrhů práce soudu prvního stupně a odvolacího soudu a jejich změn), které označila v dovolání a též je k němu připojila. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil potvrzující výrok napadeného rozsudku, jakož i jemu odpovídající část rozsudku soudu prvního stupně, a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání (na něž dovolatelka reagovala stanoviskem ze dne 26. listopadu 2012) vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, přičemž měl zejména za to, že je „zjevně nedostatečné vymezení předmětu nájmu v Nájemní smlouvě“ , neboť není možné libovolně „řetězit“ odkazy na různé, na sebe navazující, listiny. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. dubna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací námitkou, že odvolací soud nesprávně vyložil slovní spojení „místa a plochy“ užité v čl. I. Nájemní smlouvy, jestliže – v rozporu s výkladovými pravidly obsaženými v §35 odst. 2 obč. zák. – dovodil, že předmětem nájmu mezi účastníky měly být jen části nemovitostí (pozemků) a nikoli celé nemovitosti (pozemky). K takto uplatněné dovolací námitce lze jen dodat, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující. Předně nelze za zásadně právně významnou pokládat otázku, zda společnost AKORD invest, a.s., byla v době uzavření smlouvy o nájmu části pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š. v dobré víře, že jí zmíněný pozemek patří (§130 odst. 1 obč. zák.), a mohla s ním tak disponovat „s účinky platně sjednané nájemní smlouvy“ . Na řešení takto postavené otázky totiž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda Nájemní smlouva je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Za zásadně právně významnou však lze pokládat rovněž otázku, zda hlavní město Praha je oprávněno domáhat se ochrany svého vlastnického práva k věci, jíž svěřilo do správy městské části. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněných otázek – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolací námitkou, že v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení byl soud nesprávně obsazen, dovolatelka uplatnila tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Přitom uvedenou vadu dovozovala z listinných důkazů (rozvrhů práce soudu prvního stupně a odvolacího soudu a jejich změn), které označila v dovolání a též je k němu připojila. Přehlédla však, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou ze zmatečnostních vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (k tomu viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K vytýkaným vadám řízení (§241a odst. písm. a/ o.s.ř.) pak lze uvést následující.
Podle §120 odst. 4 o.s.ř. soud může vzít za svá skutková zjištění též shodná tvrzení účastníků. Citované ustanovení soudu umožňuje, aby činil svá skutková zjištění nejen prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v ustanovení §125 o.s.ř., ale i ze shodných tvrzení účastníků. Shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech, které by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním. Jinak řečeno shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, obsahují-li údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněného pod č. 76 v sešitě č. 9 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 42 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura/).
S dovolatelkou lze souhlasit v názoru, že uvedou-li účastníci shodná skutková tvrzení ve smyslu §120 odst. 4 o.s.ř., nemá to za následek, že by v řízení před soudem prvního stupně byli těmito tvrzeními vázáni; pokud jeden z nich později vznese námitku, která správnost tohoto tvrzení zjevně vylučuje, anebo pokud toto tvrzení výslovně popře, musí se soud tímto jeho pozdějším projevem zabývat a nemůže bez dalšího považovat tvrzení účastníků i nadále za shodná (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006). Jestliže takto nepostupuje, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). O takovou vadu jde totiž i v případě, kdy soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu nepostupoval v souladu s ustanovením §120 o.s.ř., např. právě proto, že považoval tvrzení účastníků za shodná (ve smyslu §120 odst. 4 o.s.ř.), ačkoli tomu tak nebylo (v uvažovaných souvislostech vzhledem k pozdějšímu projevu některého z účastníků). Byla-li však určitá tvrzení mezi účastníky shodná až do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou způsobilým podkladem, z něhož může čerpat svá skutková zjištění významná pro právní posouzení věci. Takto – v souladu s ustanovením §120 odst. 4 o.s.ř. – získané poznatky o skutkovém stavu věci pak již nelze v odvolacím řízení úspěšně zpochybnit odvolací námitkou, která vylučuje správnost skutkového tvrzení, jež bylo až doposud mezi účastníky shodné. Je tomu tak jednoduše proto, že soud prvního stupně nijak procesně nepochybil, jestliže vzal takové shodné tvrzení účastníků za své skutkové zjištění, aniž by je objasňoval dokazováním, neboť ustanovení §120 odst. 4 o.s.ř. mu to výslovně umožňovalo.
Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě odvolací soud nezatížil řízení vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jestliže – navzdory odvolací námitce dovolatelky, že z předmětných pozemků neužívá pozemky v k. ú. H. a S. – vycházel při právním posouzení věci ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že i na uvedených pozemcích má dovolatelka umístěny reklamní zařízení a stavby pro reklamu a tudíž je užívá. Uvedené skutkové zjištění totiž soud prvního stupně čerpal – podle obsahu spisu – v souladu s ustanovením §120 odst. 4 o.s.ř. z tvrzení účastníků, jež bylo mezi nimi nesporné (shodné) až do doby, kdy je dovolatelka (teprve) v odvolacím řízení popřela (odvolala). V naznačených souvislostech tedy nebylo řízení před soudem prvního stupně zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.); proto ani odvolací soud nezpůsobil dovolatelce újmu na jejích procesních právech, odstranitelnou zrušením (příslušné části) napadeného rozhodnutí, pokud s její odvolací námitkou (citovanou shora) naložil jako s nepřípustnou skutkovou novotou (tj. nepřihlížel k ní při úvaze o správnosti rozsudku soudu prvního stupně).
Na existenci vad řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka usuzovala rovněž z toho, že odvolací soud neprovedl důkazy, které označila k prokázání tvrzení, že „Nájemní smlouvu navrhl žalobce“ , dále důkazy výslechem svědků k tvrzením o „postupu účastníků … při sjednávání dohod o změně předmětu nájmu … vyjádřených v aktualizacích předmětu nájmu“ a konečně důkazy o „placení nájemného“ , a že ji v souvislosti s výkladem Nájemní smlouvy a „aktualizacemi“ předmětu nájmu nepoučil postupem podle §118a odst. 2 o.s.ř. o tom, že „použije pravidla o výkladu právních úkonů způsobem, jehož výsledkem bude závěr o částech nemovitostí jako předmětu nájmu podle … Nájemní smlouvy, a o tom, že aktualizace předmětu nájmu nejsou vůbec právním úkonem“ . V této souvislosti je však zapotřebí zdůraznit, že z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – vzhledem k posléze uvedenému výkladu – ovšem v posuzovaném případě jít nemůže.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená soudní praxe zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. nepodařilo-li se obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že pro obecnou nájemní smlouvu (§663 a násl. obč. zák.), o níž jde i v souzené věci, není předepsána obligatorní písemná forma; může tak být, byť i jen částečně, uzavřena ústně. Závěr, že smlouva může být uzavřena zčásti písemně a zčásti ústně, ostatně Nejvyšší soud České republiky připustil již v rozsudku z 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, uveřejněném v pod č. 139 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (tj. v rozhodnutí, na něž dovolatelka v dovolání odkázala), a dále např. v usneseních z 18. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněném pod č. 16 v sešitě č. 1 – 2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2288/2010 (posléze uvedené usnesení dovolatelka taktéž v dovolání zmínila). Na projednávaný případ ovšem uvedený závěr nedopadá, neboť Nájemní smlouva byla uzavřena výlučně v písemné formě, byť zákon pro smlouvu o nájmu uzavřenou podle §663 obč. zák. tuto formu nevyžaduje. Byla-li však taková smlouva sjednána písemně, musí být už v ní pronajatá věc dostatečně určitě konkretizována. Nelze přitom zajisté namítat nic proti tomu, aby předmět nájmu byl identifikován odkazem na listinu, která je přílohou smlouvy či její součástí. Ostatně uvedený způsob vymezení předmětu nájmu Nejvyšší soud výslovně připustil např. v rozsudku ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, uveřejněném pod č. C 5139 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „uveřejněný rozsudek“). V naznačených souvislostech ovšem není možné libovolně „řetězit“ odkazy na různé, na sebe navazující, listiny, jak to ve vyjádření k dovolání výstižně formuloval žalobce. Takové kladení jednoho odkazu za druhým, aniž by bylo zřejmé, kde má svůj konec, předpokladu určitosti vymezení předmětu nájmu zjevně nevyhovuje. Není-li však požadavek určitosti předmětu nájmu dodržen, stíhá písemný právní úkon (ač tato forma nebyla stanovena zákonem, ale byla sjednána) sankce absolutní neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák. (srov. opět uveřejněný rozsudek).
V souzené věci bylo předmětem nájmu přenechání „míst a ploch“ na vymezených nemovitostech, zejména pozemcích ve vlastnictví žalobce (nikoli „celých“ nemovitostí /pozemků/), přičemž samotná Nájemní smlouva konkrétní vymezení předmětu nájmu neobsahovala, nýbrž odkazovala v tomto směru na Přílohu č. 1, která měla být každé čtvrtletí tzv. „aktualizována“. Pro určení předmětu nájmu jsou proto relevantní pouze údaje obsažené v této příloze, popř. v jejích následných „aktualizacích“. Původní Příloha č. 1, jakož i „aktualizované“ seznamy reklamních zařízení, obsahovaly mimo jiné údaje vztahující se k jistým „povolením“ . Tyto údaje však o předmětu nájmu nic nevypovídají. Přitom ostatní údaje obsažené v Příloze č. 1 a jejích následných „aktualizacích“ samy o sobě nepostačují k řádné identifikaci „míst a ploch“ ve smyslu čl. I odst. 1 Nájemní smlouvy (v případě původní Přílohy č. 1 dokonce ani ke specifikaci nemovitostí /zejména pozemků/, na nichž se měly „místa a plochy“ nacházet), jak správně konstatoval už odvolací soud. Navíc nelze ani přehlédnout, že podle čl. I. odst. 2 Nájemní smlouvy měla její příloha obsahovat vedle části „slovní“ (seznam míst a ploch) též část „grafickou“ (vyznačení jednotlivých reklamních zařízení a staveb pro reklamu se zákresem do snímku katastrální mapy…), jíž však původní Příloha č. 1 a ani její následné „aktualizace“ neobsahovaly. Vzhledem k tomu pak není rovněž patrné, jakou „roli“ vlastně měla sehrát ta která část přílohy při určení předmětu nájmu a v důsledku toho není ani možné náležitě interpretovat údaje, které původní Příloha č. 1 a její pozdější „aktualizace“ skutečně obsahovaly. To platí tím spíše, že údaje obsažené v původní Příloze č. 1 se – neznámo z jakých příčin – přinejmenším zčásti typově lišily od údajů zahrnutých do jejích následných „aktualizací“ (např. původní Příloha č. 1 neobsahovala údaje o parcelním čísle pozemku a katastrálním území, které naopak obsahovaly „aktualizované“ seznamy reklamních zařízení). Z řečeného – s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře – bez dalšího vyplývá, že nepřipadají v úvahu oba výklady (jak o platnosti, tak také o neplatnosti Nájemní smlouvy), neboť Nájemní smlouva je pro neurčitost předmětu nájmu absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák., a to nejen z hlediska jeho vymezení v původní Příloze č. 1, ale i v jejích následných „aktualizacích“. Právní závěr, že následné „aktualizace“ předmětu nájmu nemohly mezi účastníky založit nájemní vztah k místům a plochám, nacházejícím se na předmětných pozemcích, které původně nebyly předmětem Nájemní smlouvy, je tak v konečném důsledku správný, a je již nerozhodné, o jaké důvody odvolací soud uvedený závěr opřel. Na výsledku dovolacího řízení tudíž nemohou nic změnit ani další dovolací námitky, jimiž dovolatelka proti zmíněnému právnímu závěru brojila.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §126 odst. 2 obč. zák. obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe.
Kdo je ve vnitřních poměrech hlavního města Prahy a městských částí oprávněn podat reivindikační žalobu ve vztahu k majetku hlavního města Prahy svěřeného příslušné městské části do správy, určuje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“), ve spojení se Statutem hlavního města Prahy (vydaným obecně závaznou vyhláškou č. 55/2000 Sb., hlavního města Prahy – dále jen „Statut“). Podle §1 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., je hlavní město Praha veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek, má vlastní příjmy vymezené tímto nebo zvláštním zákonem a hospodaří za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení vystupuje hlavní město Praha v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle §3 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., se hlavní město Praha člení na městské části. Podle odst. 2 téhož ustanovení městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle §34 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., hlavní město Praha nakládá s vlastním majetkem a hospodaří s ním za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení městské části nakládají za podmínek stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem hlavního města Prahy. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. Rozsah oprávnění městských částí při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy je v §17 Statutu vymezen tak, že městské části vykonávají všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není-li ve Statutu stanoveno jinak. Podle §19 odst. 1 věty druhé zákona č. 131/2000 Sb., svěřenou správu majetku hlavního města Prahy lze městské části odejmout za účelem, pro který lze majetek vyvlastnit podle zvláštního právního předpisu nebo se souhlasem městské části. Podle odst. 2 lze městské části svěřenou věc z majetku města odejmout též v případě, jestliže městská část při nakládání s touto věcí porušuje právní předpisy a neodstraní tyto nedostatky ve lhůtě stanovené hlavním městem Prahou, která nesmí být kratší než 60 dnů. Podle odst. 3 téhož ustanovení rozhoduje o odejmutí věci z majetku svěřeného městské části zastupitelstvo hlavního města Prahy změnou Statutu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že svědčí-li městské části ničím nezpochybněné právo správy ke svěřenému majetku hlavního města Prahy (nebylo-li jí odejmuto), svědčí oprávnění domáhat se ochrany tohoto práva reivindikační žalobou výhradně jí; legitimace hlavního města Prahy k podání téže žaloby proti osobě, jež užívá bez právního důvodu majetek svěřený do správy městské části, je citovanou právní úpravou obsahově vyloučena. Ostatně osoba, která neoprávněně užívá majetek svěřený do správy městské části, nezasahuje – přísně vzato – do vlastnického práva hlavního města Prahy, nýbrž právě do práva městské části jí svěřený majetek spravovat (a v jeho rámci vykonávat „všechna práva a povinnosti vlastníka“ a rozhodovat „o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu“ /srov. §17 Statutu/). Výlučně městská část je proto legitimována domáhat se ochrany proti zásahům do tohoto jejího práva (reivindikační) žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§126 odst. 2 obč. zák.).
Vyšlo-li tedy v projednávaném případě ještě před koncentrací řízení najevo (z výpisu z katastru nemovitostí, vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha, pro kat. území V., obec Praha, ze dne 28. prosince 2010, čteného k důkazu soudem prvního stupně při jednání dne 23. března 2011 /srov. protokol o jednání na č. l. 67 až 71 spisu/), že pozemek parc. č. 2199/1 v k. ú. V. svěřil žalobce do správy městské části Praha 10 (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by jí ho později odňal), nelze – se zřetelem k tomu, co bylo uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí – pokládat za správný právní názor, že i přesto se může domáhat vyklizení uvedeného pozemku, a to „v rámci atributů svého vlastnického práva“ . V tomto směru tedy dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. opodstatněně.
Pro úplnost zbývá dodat, že je-li nesprávný závěr o aktivní věcné legitimaci žalobce ve vztahu k vyklizení pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V., a potvrzující výrok napadeného rozsudku nemůže už proto v této části obstát, dovolací soud se – z důvodu nadbytečnosti – již nezabýval nedostatky odůvodnění tohoto závěru, na něž dovolatelka v dovolání rovněž poukazovala.
S přihlédnutím k uvedenému Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně povinnosti žalované k vyklizení pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V., a v souvisejícím (závislém) nákladovém výroku II. Současně věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Jinak dovolání zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu