ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4603.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 4603/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Kořenského 1107/15, proti žalované DELTA CENTER a.s. , se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Bubenské nábřeží 306, IČO: 45148007, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1
– Starém Městě, Husova 240/5, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 4/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015, č. j. 55 Co 220/2015-183, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené předat nemovitosti specifikované v žalobě, a to s odůvodněním, že nájemní poměr k jí užívaným nemovitostem zanikl výpovědí z 16. prosinci 2011 k 31. prosinci 2012.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 31. března 2015, č. j. 5 C 4/2013-162, dané řízení – s odkazem na ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. – přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 157/2013.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. června 2015, č. j. 55 Co 220/2015-183, citované usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil) není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu předloženou otázku předpokladů a zákonných hledisek rozhodných pro možnost řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila, a to námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné už proto, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015).
Smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněného pod č. C 9541 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. klade akcent i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752). Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, tj. rozhodnutí, na něž v dovolání odkázala dovolatelka, či z 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 4. listopadu 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/2015).
V projednávaném případě lze – i přes okolnosti zdůrazňované v dovolání – konstatovat, že odvolací soud vymezil hypotézu ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. v intencích shora citované judikatury a nelze mu úspěšně vytýkat, že – zejména s přihlédnutím k době, po kterou trvá řízení v dané věci – přiznal rozhodující význam hlediskům odůvodňujícím nepřerušení řízení (především právu účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě), neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.)
– pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu