ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4606.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 4606/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně GURMET Lanškroun s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1270/97, IČO 03541479, zastoupené Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, proti žalovanému městu Lanškroun , se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 12, IČO 00279102, zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, adresa pro doručování Hradec Králové, Resslova 1253/17, o zaplacení 314.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 112 C 29/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. dubna 2015, č. j. 23 Co 625/2014-169, ve znění usnesení ze dne 8. června 2015, č. j. 23 Co 625/2014-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.955 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Jelínka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253/17.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 7. 2014, č. j. 112 C 29/2012-108, zamítl žalobu, kterou se právní předchůdce žalobkyně domáhal zaplacení částky 314.400 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, č. j. 23 Co 625/2014-169, ve znění usnesení ze dne 8. 6. 2015, č. j. 23 Co 625/2014-180, připustil vstup žalobkyně do řízení namísto dosavadního žalobce (J. M.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že nájemní smlouva ze dne 2. 1. 1996 uzavřená mezi žalovaným jako pronajímatelem a právním předchůdcem žalobkyně jako nájemcem je neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť k jejímu uzavření nebyl dán souhlas radou obce. Proto posoudil nárok (uplatněný u soudu dne 16. 11. 2012) na zaplacení prostředků vynaložených nájemcem na opravu pronajatých prostor jako bezdůvodné obohacení (§451 obč. zák.), avšak s ohledem na vznesenou námitku jej považoval za promlčený. V této souvislosti uzavřel, že pro běh dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, v němž se oprávněný dozví o skutečnosti, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž v daném případě tímto momentem bylo provedení opravy majetku žalovaného dne 13. 9. 2010. Vznesenou námitku promlčení nepovažoval odvolací soud za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Proti potvrzujícímu výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení, přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, podle kterého je pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na uplatnění práva na vydání prospěchu získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) rozhodující moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. V daném případě je takovým momentem okamžik, kdy byl vydán rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2013, č. j. 19 Co 178/2012-283, který pravomocně deklaroval absolutní neplatnost nájemní smlouvy. Dále namítala, že ke vzniku bezdůvodného obohacení, od něhož běží objektivní promlčecí doba, došlo až okamžikem, kdy uhradila náklady za provedené opravy (dne 20. 11. 2010 a 29. 11. 2010), proto nemohla subjektivní promlčecí doba začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Žalovaný pokládal napadený rozsudek odvolacího soudu v otázce posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby za souladný s ustálenou judikaturou a námitky dovolatele o tom, kdy došlo k faktické úhradě provedených oprav žalobkyní, za bezvýznamné. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Zjistil, že žalobkyně podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se však právo na vydání bezdůvodného obohacení nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012) plyne, že pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Přitom je nutno vycházet z prokázané a skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o těchto skutečnostech; touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. ovšem nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.
V rozsudku ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, pak Nejvyšší soud dovodil, že v případech bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu (z neplatné nájemní smlouvy uzavřené s obcí) nelze počátek běhu subjektivní promlčecí doby spojovat s tím, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že uzavřená smlouva je neplatná, ale s okamžikem, v němž si on sám musel být vědom toho, že zhodnotil majetek obohaceného, a dále skutečností zakládajících neplatnost smluvních ujednání s ním, aniž by přitom bylo rozhodující, zda si byl zcela vědom významu těchto skutečností pro platnost uzavírané smlouvy (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2768/2013). Zároveň připomněl, že kontraktační proces s územně samosprávnou jednotkou má svá specifika, odvíjející se od toho, že jde o veřejnoprávní korporaci, jejíž vůle se formuje v rámci zákonem daných pravidel, a je na osobě, s níž je smlouva uzavírána, aby si ověřila, zda jsou splněny podmínky, jimiž zákon podmiňuje platnost právního úkonu územně samosprávné jednotky (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2258/2010).
Uvedené závěry platí i pro danou věc, kdy byla mezi účastníky uzavřena neplatná nájemní smlouva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1998/2013), proto žalobkyní (jejím právním předchůdcem) provedené opravy pronajatých prostor (majetku žalovaného) je třeba považovat ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. za bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatného úkonu. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se spojuje s okamžikem, kdy si žalobkyně byla vědoma zhodnocení majetku žalovaného (dokončením prací dne 13. 9. 2010), a s okamžikem, kdy se dozvěděla o skutečnostech zakládajících neplatnost smlouvy (uzavřením nájemní smlouvy dne 2. 1. 1996), nelze jej proto odvíjet od vydání rozhodnutí deklarujícího neplatnost účastníky uzavřené nájemní smlouvy dne 22. 1. 2013, jak činí dovolatelka.
Dovolatelka se rovněž mýlí v tom, že v daném případě došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení až tím, že uhradila cenu za provedené práce (dne 20. 11. 2010 a 29. 11. 2010), neboť podle ustálené judikatury je pro vznik bezdůvodného obohacení rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo získáno. Rozsah práva na vydání bezdůvodného obohacení není dán tím, jaká majetková újma vznikla jinému, nýbrž jaký majetkový prospěch získal obohacený v okamžiku jeho získání (předmětem bezdůvodného obohacení není hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení neodchýlil.
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť v tomto směru dovolání postrádá jakoukoli argumentaci.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu