ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4717.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 4717/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. J. F. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu družstvu Lubná , se sídlem v Lubné 326, IČO: 00129712, zastoupenému JUDr. Miroslavou Topolářovou, advokátkou se sídlem ve Svitavách – Předměstí, Průmyslová 1902/3, o zaplacení částky 264.497,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 233/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. června 2015, č. j. 23 Co 75/2014-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.713,- Kč k rukám JUDr. Zdeňky Flídrové, advokátky se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. června 2015, č. j. 23 Co 75/2014-227, potvrdil rozsudek ze dne 25. října 2013, č. j. 4 C 233/2012-72, jímž Okresní soud ve Svitavách (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 264.497,75 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť nastolené hmotněprávní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Odvolací soud se předně zabýval otázkou platnosti lhůty pro vypořádání „nevložené“ (čtvrtinové) části majetkového podílu žalobce (resp. jeho právního předchůdce) z transformace žalovaného družstva (dále jen „transformační podíl“), jež byla obsažena v rozhodném znění dovolatelových stanov (dále jen „Stanovy“). S touto otázkou se přitom vypořádal v intencích právních názorů vyslovených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 26. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 4015/2014, jimiž byl vázán a na něž lze pro stručnost odkázat. Není-li za tohoto stavu zjevně nepřiměřená jeho úvaha, že část Stanov, jíž byla uvedená lhůta určena, je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), obstojí – z hlediska uplatněných dovolacích námitek – též závěr o splatnosti uplatněného nároku, který učinil s odkazem na ustanovení §563 obč. zák. Za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu lze považovat také právní názor, že neplatný je i tam stanovený způsob vypořádání „nevložené“ části transformačního podílu, tentokrát pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák. (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom výrazem standardní soudní praxe je i na něj navazující teze, že v takovém případě je namístě vycházet z univerzality vypořádání nároku v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, uveřejněný pod č. 43/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 132/2001 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na něž přiléhavě odkázal již odvolací soud). Zbývá dodat, že proti závěru odvolacího soudu, že právo žalobce na vypořádání „nevložené“ části transformačního podílu nebylo v době podání žaloby promlčeno, nelze s úspěchem namítnout, že šlo o „pohledávku vzniklou v době transformace, tedy v roce 1992“ , která tak „byla promlčena v roce 1995“ . Uvedené právo totiž členu družstva vznikne (až) při ukončení jeho účasti v družstvu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1806/2009, uveřejněný pod č. 156/2010 časopisu Soudní judikatura), v daném případě (teprve) skončením „pronájmu“ tohoto podílu k 31. prosinci 2010.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu