ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4845.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 4845/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. H. , P., zastoupeného JUDr. Luďkem Lintnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, proti žalovanému G. J. A. , M., zastoupenému Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 187.033 Kč a 56.000 Kč, vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 701/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2015, č. j. 12 Co 62/2015-268, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný (řádně zastoupen advokátem) podal včasné dovolání proti rozsudku ze dne 11. 3. 2015, č. j. 12 Co 62/2015-268, jímž Krajský soud v Plzni (soud odvolací) potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (soudu prvního stupně) ze dne 14. 10. 2014, č. j. 12 C 701/2010-240, kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného, aby byla žalobci uložena povinnost zaplatit mu částku 187.033 Kč (výrok I) a částku 56.000 Kč (výrok II.), a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků (výrok III.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Třebaže žalovaný v dovolání uvedl, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, dovolací soud vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyšel z toho, že proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 56.000 Kč), dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá jakékoli odůvodnění. Žalovaný v dovolání napadá závěr odvolacího soudu, že nebyl dán souhlas se stavebními úpravami pronajatého prostoru (jejichž úhradu v částce 187.033 Kč požaduje), který odvolací soud učinil s přihlédnutím k obsahu nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky, a zpochybňuje výrok o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného (dovolatele) odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť v něm neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil jednak zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vycházel, a jednak namítal vadu řízení.
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný v dovolání tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnil, neboť dovolací námitky ve skutečnosti směřují proti správnosti výkladu nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 25. 8. 2007. Přitom pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), dále jen „obč. zák.“, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného obsahu smlouvy (tedy ze skutkové verze žalovaného), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobou uplatněný nárok lze žalovanému přiznat. Nesprávná skutková zjištění však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Ani námitka žalovaného, že řízení mělo být přerušeno ex lege ve smyslu §140a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), protože „žalovaný se nachází v insolvenčním řízení, konkrétně v režimu povoleného oddlužení“, není způsobilým dovolacím důvodem (jde o případnou vadu řízení). Ostatně tato námitka není ani důvodná, jelikož v dané věci se nejedná o pohledávky týkající se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§140a odst. 1 insolvenčního zákona), a dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, má nadále dlužník (§409 odst. 2 insolvenčního zákona).
Dovolání žalovaného dále směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V této části není dovolání taktéž přípustné, jelikož výše těchto nákladů nepřesahuje částku 50.000,- Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.), který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu