ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5043.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5043/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně I. H. , L., zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 22/43, proti žalovaným 1/ P. B. a 2/ Ing. I. B. , oběma P., zastoupeným Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Slovenská 539/12, o zaplacení částky 187.764,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 300/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2015, č. j. 17 Co 300/2013-258, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní zaplatili částku 187.764,- Kč; částku 135.000,- Kč požadovala z titulu kauce složené žalovaným na základě ujednání obsaženého v nájemní smlouvě ze dne 5. března 2010, kterou s nimi uzavřela ohledně „nebytových prostor – budovy“ (dále jen „budova“) a tam specifikovaných pozemků v katastrálním území N., obec O., část obce O. (dále též jen „Nájemní smlouva“), a částku 52.764,- Kč požadovala jako úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s uzavřením Nájemní smlouvy.
Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. 9 C 300/2010-216, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 135.000,- Kč (výrok I.), ohledně zbylé částky žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 14. května 2015, č. j. 17 Co 300/2013-258, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že mezi účastníky je především sporná otázka platnosti Nájemní smlouvy, jíž žalovaní pronajali žalobkyni mimo jiné budovu za účelem provozování ubytovacích služeb a hostinské činnosti. Zatímco soud prvního stupně pokládal Nájemní smlouvu – z důvodů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1775/2002 a 26 Cdo 3714/2008 – za absolutně neplatnou, odvolací soud dovodil, že na její neplatnost nelze usoudit, neboť „účel, k němuž byla předmětná stavba v roce 1987 zkolaudována, není v zásadním rozporu s účelem užívání sjednaným v předmětné nájemní smlouvě, a nejde tak o rozpor s příslušnými ustanoveními stavebního zákona“ .
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Soudní praxe byla ustálena v názoru, že byla-li nemovitost pronajata jako celek (jako tomu bylo v projednávaném případě, kdy byla podle nezpochybnitelného skutkového zjištění pronajata budova a čtyři pozemky), režim nájemního vztahu byl podřízen §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 1175/96, a z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, uveřejněné v příloze I/2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V ustálené soudní praxi nebylo pochyb ani o tom, že úprava (obecného) nájmu (§663 a násl. obč. zák.) neobsahovala ustanovení korespondující veřejnoprávnímu pravidlu, že stavby (tj. i budovy) lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem). Norma veřejného práva (obsažená původně v ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, a posléze v ustanovení §126 odst. 1 větě první zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy) neměla proto bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nebylo možno spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti nájemní smlouvy), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nešlo (srov. mutatis mutandis důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, z 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, a z 19. února 2014, sp. zn. 26 Cdo 156/2014 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. III. ÚS 1713/2014/). I kdyby tomu tak – čistě teoreticky – nebylo, nelze přehlédnout, že v posuzovaném případě byla nájemní smlouva uzavřena dne 5. března 2010, avšak změnou provedenou s účinností již od 19. října 2005 zákonem č. 360/2005 Sb. bylo ze zákona č. 116/1990 Sb. vypuštěno ustanovení §3 odst. 2; byť tedy i nadále platilo, že stavby bylo možno užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, nemělo ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. s účinností od 19. října 2005 bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku výrazem standardní soudní praxe, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu