ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5254.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5254/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně B. Š. , zastoupené Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem ve Zlíně – Loukách, tř. T. Bati 283, proti žalovanému J. W. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1877, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 357/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. května 2015, č. j. 59 Co 142/2015-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. května 2015, č. j. 59 Co 142/2015-138, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č. j. 10 C 357/2013-106, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou žalobkyni předat (do tří dnů od právní moci rozsudku) „budovu č. p., která je součástí pozemku parc. č. st. 680, zapsaného na LV č. 201 pro obec a k. ú. N. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. 59 Co 142/2015-138, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost předmětný dům vyklidit a předat žalobkyni do jednoho roku od právní moci rozsudku (dále též jen „měnící výrok“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně následující skutečnosti. V minulosti užíval žalovaný předmětný dům k bydlení se souhlasem jeho tehdejší vlastnice D. Š. (matky žalobkyně) jako její druh. Na základě dohody, kterou uzavřel s matkou žalobkyně, investoval v době tohoto soužití své finanční prostředky do rekonstrukce domu, přičemž investice nebyly nijak vypořádány. Dopisem ze dne 26. dubna 2013 mu D. Š. mimo jiné oznámila, že dům užívá „bez jakéhokoliv platného právního titulu“. Po zemřelé D. Š. předmětný dům zdědila žalobkyně, která jej dopisem ze dne 15. listopadu 2013 vyzvala k jeho vyklizení s dovětkem, že jinak bude podána žaloba k soudu. Na takto zjištěném skutkovém základě odvolací soud především konstatoval, že vzhledem k době jeho rozhodování musí být vztah účastníků podřízen právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), „neboť při absenci přechodných ustanovení v tomto zákoně, kterým byl zrušen zákon č. 40/1964 Sb., nelze s ohledem na povahu rozhodnutí, které je svou povahou konstitutivní, učinit jiný závěr“. Poté dovodil, že žalovaný užívá předmětný dům bez právního důvodu, v důsledku čehož neprávem zasahuje do vlastnického práva žalobkyně (§1042 o. z.). Současně však rovněž dovodil, že výkon práva žalobkyně realizovaný žalobou na vyklizení je – vzhledem k dřívějšímu soužití žalovaného s její matkou a s přihlédnutím k jejich dohodě o financování rekonstrukce domu – v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3 o. z.), avšak nikoli v takové intenzitě, že by to mohlo vést k zamítnutí žaloby (podle použitelného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 6/2010“). Bylo by však namístě – ve smyslu R 6/2010 – vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady, což však právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb. již neumožňuje, neboť nezná institut bytových náhrad dříve upravených v ustanovení §712 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Uvedenou rozpornost s dobrými mravy proto vyřešil stanovením delší než zákonné, a to roční, lhůty k vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Měl za to, že v daném případě jde
– z důvodů tam podrobně specifikovaných – o výkon práva v rozporu s dobrými mravy takové intenzity, že žaloba měla být zamítnuta. Za dosud dovolacím soudem neřešenou však pokládal především otázku, zda je v poměrech nové právní úpravy využitelná dosavadní judikatura vycházející zejména s R 6/2010. Nelze-li ji použít, musí jít v projednávané věci o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li aplikovatelná jen v tom smyslu, že žaloba může být zamítnuta, resp. že vyklizení lze podmínit delší než zákonnou lhůtou, pak se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud – vzhledem k intenzitě rozporu výkonu práva s dobrými mravy – žalobu nezamítl. Dále odvolacímu soudu vytkl, že se sám nezabýval všemi okolnostmi případu ani jeho poměry (vysoký věk a zdravotní stav), že rozhodl při jediném jednání, dokazování nedoplnil (navrženým doplňujícím účastnickým výslechem) a některé z provedených důkazů nezopakoval. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek, popřípadě aby ho zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky důsledků, které nastávají při výkonu práva /realizovaném žalobou na vyklizení/, jenž je v rozporu s dobrými mravy), při jejímž řešení se odvolací soud ve svých důsledcích odchýlil (viz posléze uvedený výklad) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Aby se mohl dovolací soud vskutku zodpovědně vyjádřit k otázce správnosti právního posouzení věci, bude ovšem zapotřebí především vyřešit otázku hmotněprávní úpravy, podle níž lze uplatněný nárok posuzovat, tj. zda jej lze posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb. (konkrétně podle §1042 a §2 odst. 3 o. z.), jak to učinil odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně).
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že nesprávná skutková zjištění (jež dovolatel rovněž namítal) nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci posléze uvedených vad dovolatel namítal, avšak dovolací soud se předně zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. ledna 2014 – viz §3081 o. z.).
Podle §3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Při řešení otázky rozhodné právní úpravy dospěl dovolací soud k závěru, že souzenou věc je třeba posuzovat s ohledem na ustanovení §3028 odst. 2 věty za středníkem o. z. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále opět jen „obč. zák.), neboť předmětný dům dovolatel užívá bez právního důvodu nejpozději po odvolání souhlasu žalobkyně dopisem ze dne 15. listopadu 2013, přičemž v té době také žalobkyni vzniklo právo na jeho vyklizení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 22. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2616/2015, a z 20. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 114/2015).
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že v daném případě jde o výkon práva (realizovaný žalobou na vyklizení) v rozporu s dobrými mravy (jeho zpochybnění, prospíval-li dovolateli, ani – logicky vzato – nepřipadalo v úvahu). Pak se ovšem – vzhledem k právní úpravě, jejíž použití je v tomto případě namístě – plně uplatní závěry vyplývající z R 6/2010. Z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a také po zohlednění zájmu žalobkyně jako nynější vlastnice předmětného domu se dovolací soud ztotožňuje s názorem, že nejde o takovou intenzitu rozporu výkonu práva s dobrými mravy, aby žaloba mohla být zamítnuta; v uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013). Pak je ovšem namístě vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady, kteroužto možnost odvolací soud teoreticky připustil, avšak současně vyloučil jen proto, že při posouzení věci vycházel z nesprávného hmotněprávního předpisu. Dovolací soud má za to, že bude-li vyklizení podmíněno bytovou náhradou a nikoli pouhou delší než zákonnou lhůtou k vyklizení, budou dostatečně zohledněny i oprávněné zájmy a poměry dovolatele.
Se zřetelem k řečenému lze konstatovat, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (teprve odvolací soud se bude muset zabývat otázkou formy bytové náhrady pro dovolatele), napadený rozsudek včetně závislého nákladového výroku bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval namítanými vadami řízení. Podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu