ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2616.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2616/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně L. P. , zastoupené JUDr. Ingrid Grebíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Jugoslávská 659/11, proti žalované Š. S. (dříve P.), zastoupené JUDr. Petrem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Biskupcova 1762/78, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 193/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 28 Co 466/2014-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 28 Co 466/2014-77, odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.). V této souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (jak to ve skutečnosti učinila dovolatelka, navíc s konstatováním, že „možnost podání dovolání připustil“ odvolací soud), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, a Ústavního soudu České republiky z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Spatřovala-li snad dovolatelka přípustnost svého dovolání – vzhledem k jeho obsahu
– v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na něž odkázala) tím, že pod závěr o povinnosti vyklidit nemovitosti, které užívá bez právního důvodu, „nezahrnul všechny okolnosti významné pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 ObčZ“ , je zapotřebí zdůraznit, že na vyřešení takto postavené hmotněprávní otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na citované ustanovení (tj. ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „obč. zák.“/, jehož výkladem se zabývá judikatura zmíněná v dovolání) neučinil a ostatně ani učinit nemohl, neboť otázku vyklizení nemovitostí užívaných dovolatelkou bez právního důvodu (včetně možnosti zamítnutí žaloby pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy, resp. pro zjevné zneužití práva) posuzoval výhradně podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Protože v dovolacím řízení lze přezkoumávat pouze správnost právních názorů, které odvolací soud přijal, a odvolací soud žádné právní názory s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. neučinil, nelze přezkoumat neexistující právní závěry, jak se dovolatelka ve skutečnosti dožaduje. Lze uzavřít, že v tomto směru v dovolání nebyl (a ani být nemohl) – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o.s.ř.), z čehož současně vyplývá, že i kdyby dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na něž odkázala), pak vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.), nepřípadně vztáhla k posouzení právní otázky (otázky správnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.), na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá). Dovolání proto trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tuto vadu dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o.s.ř.).
Kromě toho – s přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek – nelze ani přehlédnout, že dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilé důvody, jimiž jednak brojila proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění a jednak namítla vady (odvolacího) řízení.
I kdyby snad měl odvolací soud (soud prvního stupně) v řízení správně postupovat podle zákona č. 40/1964 Sb. (vzhledem k tomu, že jde o vyklizení nemovitostí, které podle odvolacího soudu dovolatelka užívá bez právního důvodu po odvolání souhlasu žalobkyně dopisem ze dne 9. srpna 2013 – viz §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a v tomto případě by se dalo ve vztahu k vyklizení nemovitostí dovodit vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání (odkazem na tam uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu), pak dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť otázka vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení v konečném důsledku neodchýlil, vázal-li vyklizení nemovitostí na delší než zákonnou lhůtu k vyklizení a neshledal-li podmínky zejména pro zamítnutí žaloby jako poslední možnosti (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým.
Jde-li o otázku vázanosti vyklizení na bytovou náhradu za analogického použití ustanovení §712 obč. zák., ustálená soudní praxe dovodila, že v případech, které má zřejmě na mysli dovolatelka, jde o právo vyklizovaného rozvedeného manžela proti druhému z nich jako vlastníku bytu, resp. nemovitosti sloužící k bydlení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, uveřejněný pod č. 118/2001 v časopisu Soudní judikatura, a ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99) a o takovou situaci v souzené věci nejde. Pro úplnost zbývá dodat, že kromě toho v soudní praxi nebylo pochyb ani o tom, že užíval-li někdo byt bez právního důvodu (protože mu nevzniklo právo nájmu bytu a nesvědčil mu ani jiný právní důvod užívání bytu předvídaný zákonem), nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady na základě aplikace ustanovení §712 a §853 obč. zák., tedy za použití analogie zákona, jak mylně předpokládá dovolatelka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, a z 29. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 492/2002, uveřejněné pod C 320 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2763/2012).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu