ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5429.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5429/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ PhDr. J. R. a b/ PhDr. H. M. , zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 144.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 104/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 35 Co 140/2015-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci (podíloví spoluvlastníci „domu v P. 5, postaveného na pozemku parc. č. 48 v k. ú. Z.“ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhali zaplacení částky 144.320,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. ledna 2003 do 31. května 2006 způsobené regulací nájemného z bytu o velikosti 3+1 a výměře 81,51 m 2 , který se nachází ve druhém podlaží předmětného domu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. září 2014, č. j. 31 C 104/2009-233, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 34.932,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), ohledně částky 109.388,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II. – dále jen „zamítavý výrok II.“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výrok IV.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. června 2015, č. j. 35 Co 140/2015-270, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a v nákladových výrocích III. a IV. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek je ve svých důsledcích odrazem ustálené rozhodovací praxe, s níž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky.
Při řešení účinně nastolené otázky výše (rozsahu) nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž odvolací soud vycházel z právních názorů (na něž lze pro stručnost odkázat), jež ve vztahu k uvedené právní otázce zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutích z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 12. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2153/2013, a ze 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013 (proti citovaným rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 22. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1008/2014, a z 24. září 2014, sp. zn. IV. ÚS 1197/2014), z 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, či ze 14. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 158/2015.
Podle názoru dovolacího soudu je nepatřičná dovolací námitka, že nedobrovolné omezení vlastnického práva se v případě dovolatelů takřka shoduje s institutem věcného břemene. Právo nájmu – na rozdíl od práva odpovídajícího věcnému břemenu – není právem věcným, nýbrž obligačním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84/2000 časopisu Soudní judikatura, a z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 3324/2012), a proto připodobnění uvedených práv nepřipadá v úvahu. Zejména z tohoto důvodu se ani nelze dovolávat vyčíslení výše náhrady za omezení vlastnického práva analogicky podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, jak se o to pokoušejí dovolatelé.
Ve vztahu k další dovoláním nastolené otázce, tj. otázce aplikace ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc odvolací soud žádný právní závěr s odkazem na citované ustanovení neučinil, a proto dovolací soud nemůže přezkoumávat neexistující právní názor. Kromě toho přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelů, že dovoláním napadají rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho potvrzujícím výroku I., tj. ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a také v nákladových výrocích III. a IV., a dále také ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků. Ve vztahu k těmto nákladovým výrokům však dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze ve vztahu k těmto výrokům v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které ze čtyř kritérií uvedených v ustanovení §237 považují pro účely přípustnosti dovolání ve vztahu k nákladovým výrokům za splněné.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu