ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5580.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5580/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno-střed , se sídlem v Brně, Dominikánská 2, proti žalované FONTÁNA BRNO s. r. o. , se sídlem v Brně, Klobásova 85, IČO 46970410, zastoupené Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 5/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2014, č. j. 15 Co 90/2014-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2013, č. j. 49 C 5/2010-91, jímž žalované uložil vyklidit tam specifikovaný nebytový prostor a zaplatit žalobci náklady řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné, neboť závěr odvolacího soudu o povinnosti žalované nebytový prostor vyklidit je v konečném důsledku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustálené soudní praxe (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3560/2010) je po skončení nájmu nájemce povinen pronajaté prostory vyklidit; ke splnění této povinnosti přitom nestačí odstranit z nich své věci (případně věci třetích osob, jimž umožnil užívání prostor). Vyklizení v sobě zahrnuje též jejich odevzdání pronajímateli tak, aby k nim měl volný přístup a mohl s nimi dále nakládat (např. odevzdáním klíčů; není zapotřebí „protokolárního předání“).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval případným prodlením žalobkyně (zda chtěla předmětné prostory předat, zda řádně oznámila, kdy k odevzdání prostor dojde a zda jí žalobkyně poskytla při předání prostor součinnost), jednak tak činí především zpochybněním správnosti skutkových zjištění soudu, tedy prostřednictvím dovolacího důvodu, který od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a jednak je závěr o případném prodlení žalobkyně s převzetím předmětných prostor pro právní posouzení této věci nevýznamný. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že předmětné prostory užívá dovolatelka po skončení nájmu bez právního důvodu a že je žalobkyni nepředala (skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat – viz §241a odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na tato zjištění je proto správný závěr odvolacího soudu, že se žalobkyně důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva. Tvrzené prodlení žalobkyně s převzetím prostor by mohlo být významné z hlediska povinností, které jí tím mohly vzniknout – např. hrazení nákladů či škody žalované, které by s prodlením žalobkyně souvisely, apod., nikoliv však ve vztahu k závěru, zda má žalovaná prostory vyklidit. Ostatně, i kdyby se žalobkyně nedostavila k předání prostor v termínu určeném žalovanou, mohla svou povinnost splnit jinak (např. složením do úřední úschovy, zasláním klíčů, apod.). K tvrzení žalované, že prostory již vyklidila, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť se jedná o nové skutečnosti, které nelze podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání uplatnit.
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu