ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3560.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3560/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce A. R. , bytem N., zastoupeného Václavem Dvořákem, advokátem se sídlem Pelhřimov, Hrnčířská 115, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Horní Lhota Slavětín v likvidaci , se sídlem Načeradec, Slavětín 20, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Večeřou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1079/3a, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 241/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010, č. j. 27 Co 92/2010-128, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se změněnou žalobou (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 1. 2009, č. j. 6 C 241/2007-69) domáhal, aby žalovaný byl povinen vyklidit do 3 dnů od právní moci rozsudku „ pozemky– ostatní plocha, jiná plocha– trvalý travní porost, a pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště B., pro k. ú. H. L., obec N., pozemek – ostatní plocha a pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště B., LV pro k. ú. H. L., obec N., pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr (PK) č. 1384, zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště B.v, LV pro k. ú. H. L., obec N., pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště B., LV pro k. ú. H. L., obec N., pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště B., LV č. 260 pro k. ú. H. L., obec N.“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“ či „předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 6. 2009, č. j. 6 C 241/2007-110, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal především za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, resp. spoluvlastník předmětných pozemků, že jeho právní předchůdci uzavřeli se žalovaným smlouvy o nájmu těchto pozemků, že žalobce dal v srpnu roku 2006 žalovanému výpověď z nájmu pozemků (dále jen „Výpověď“), že pozemky se nachází v „půdních blocích“ a jejich hranice nejsou v terénu patrné a že žalovaný dříve všechny půdní bloky obhospodařoval, v současné době však na žádném z pozemků nehospodaří. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož nebylo prokázáno, že by žalovaný zasahoval do výkonu vlastnického práva žalobce, nic mu nebrání v tom, aby se držby předmětných pozemků ujal. Konstatoval, že pokud pozemky drží, resp. obhospodařuje jiná osoba (na základě smluv uzavřených se žalovaným), je na žalobci, aby se domáhal ochrany vlastnického práva vůči tomu, kdo mu fakticky v jeho výkonu brání; proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, č. j. 27 Co 92/2010-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému předmětné pozemky vyklidit a vyklizené předat žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku uvedl, že předmět řízení v dané věci byl vymezen tvrzením žaloby a formulací petitu tak, že jde o žalobu vlastníka na vyklizení pozemků proti žalovanému, o němž bylo tvrzeno, že mu skončil právní důvod jejich užívání. Povinností žalobce v takovém řízení je tvrdit (prokázat) své vlastnické právo k pozemkům, obrana žalovaného spočívá v tvrzení, že mu svědčí právní důvod k jejich užívání. Z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, a že dal žalovanému v srpnu 2006 Výpověď z nájmu, takže nájemní vztah skončil k 1. 10. 2007. Při skončení nájmu vzniká nájemci základní povinnost – vrátit předmět nájmu, tj. předat jej pronajímateli či jiné pověřené osobě; za vrácení nelze považovat opuštění věci. Odvolací soud poučil žalovaného podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a vyzval jej, aby svou obranu ohledně každého jednotlivého pozemku doplnil o tvrzení, zda jej po skončení nájmu předal žalobci, kdy se tak stalo a jakým způsobem; žalovaný však potvrdil, že žádný z předmětných pozemků žalobci nevrátil, resp. nepředal. Se zřetelem k tomu odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že jí vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§236 a §237 o. s. ř.“ a uvedl v něm, že řízení je postiženo vadami, jež mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která podle obsahu spisu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na existenci vad řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a současně i na naplnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. usuzuje z toho, že odvolací soud nezkoumal, zda mezi účastníky existoval nájemní vztah (přičemž namítá, že nájemní smlouvy uzavřené mezi ním a právními předchůdci žalobce jsou od počátku neplatné pro svojí neurčitost), jakož i z toho, že nezkoumal platnost Výpovědi (i když ji, jak sám připouští, nezpochybňoval, neboť usiloval o smírné řešení sporu); vzhledem k tomu na něj nemohla přejít nebo mu na základě neplatné Výpovědi vzniknout povinnost předmětné pozemky vracet či vyklízet. Vada řízení spočívá i v tom (uvádí se v dovolání), že odvolací soud nepřihlédl k „existenci vzájemně podmíněného plnění uskutečněného mezi žalobcem a žalovaným v souvislosti s tzv. poskytováním náhradních pozemků“. Vadu řízení (a současně i nesprávnost právního posouzení věci) spatřuje v tom, že napadený rozsudek je nevykonatelný, neboť předmětné pozemky jsou neidentifikovatelné a v současné době nejsou v terénu patrné jejich hranice; jejich vymezení není možné bez provedení geodetického zaměření. Na vadu řízení usuzuje i z toho, že odvolací soud překročil rámec žalobního návrhu (návrhu na vyklizení předmětných pozemků) tím, že mu ve výroku napadeného rozsudku uložil vedle povinnosti předmětné nemovitosti vyklidit, též povinnost je žalobci předat. Nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) spatřuje dále v tom, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalobci není jakoukoli formou bráněno, aby předmětné pozemky držel a užíval, a ani nezohlednil, že žalovaný k nim nemá žádný právní vztah. Na nesprávnost právního posouzení věci usuzuje rovněž z „rozporuplnosti právních názorů ve vztahu k povinnosti žalovaného vrátit předmět nájmu“, kdy na jedné straně odvolací soud uvádí, že „vrácení …. může spočívat v předání předmětu nájmu“, a současně uvádí, že „vrácení předmětu nájmu není opuštění věci“. Dovolatel má za to, že „u nemovitostí je povinnost vrácení splněna již v pouhém umožnění držby této nemovitosti a kde je fakt jejího opuštění rovněž spojen se samotným vyklizením“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolatel namítá existenci vad podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., zabýval se dovolací soud tím, zda řízení některou z namítaných vad trpí.
Pokud jde o námitky, že se odvolací soud nezabýval neplatností nájemní smlouvy uzavřené mezi ním a právními předchůdci žalobce, resp. neplatností Výpovědi, nenaplňuje ani jedna z nich dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněném pod R 71/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09), vyjádřil právní názor, že soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací (srov. §211 o. s. ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010, a sdílí jej i v projednávané věci. S ohledem na to, co bylo řečeno, nelze ve vztahu k těmto námitkám uvažovat ani o naplnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jak se domnívá dovolatel. K listinám přiloženým k dovolání, jež mají dokládat neplatnost nájemních smluv a Výpovědi nemohl dovolací soud vzhledem k ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. přihlédnout.
Na existenci vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze usuzovat ani z námitky, že odvolací soud „nepřihlédl k vzájemně podmíněnému plnění“ mezi účastníky. Předmětem řízení v dané věci nebylo vrácení plnění z neplatné či zrušené smlouvy, jež by zakládalo synallagmatický závazek mezi účastníky takovéto smlouvy (§457 obč. zák.), ani požadavek na poskytnutí vzájemně podmíněného plnění ze smlouvy, ale žaloba na vyklizení předmětu nájmu po skončení nájemního vztahu.
Pokud pak dovolatel zpochybňuje vykonatelnost napadeného rozsudku, nelze ani v této námitce spatřovat vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Případná obtížnost splnění uložené povinnosti nemůže být na překážku její faktické realizace (což ostatně sám dovolatel připouští).
Důvodná není ani námitka, že soud překročil meze žalobního návrhu.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikované pod C 2375 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Z návrhu i z dalších podání a přednesů žalobce učiněných v průběhu řízení se jednoznačně podává, že jde o vlastnickou žalobu podle §126 odst. 1 obč. zák.; žalobce tvrdí, že je vlastníkem v žalobě (ve znění po změně připuštěné soudem) řádně označených pozemků, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje tím, že je nevyklidil po skončení nájmu (naopak umožnil jejich užívání třetím osobám) a že se žalobce domáhá jejich vyklizení (předání).
Dovolatel uplatňuje rovněž dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Dovolatel však nic takového odvolacímu soudu nevytýká; nelze tudíž učinit závěr, že by dovolací důvod podle §241 odst. 3 o. s. ř. byl použit opodstatněně. Pokud jde o námitku, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalobci nebrání v držbě a užívání předmětných pozemků, ani nezohlednil, že k nim nemá žádný právní vztah, jde obsahově o námitku podřaditelnou dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žaloba v dané věci je důvodná, neboť předmětné pozemky nebyly po skončení nájemního vztahu vyklizeny, nedošlo-li k jejich předání (vrácení) pronajímateli (žalobci), přičemž dovolatel tento závěr zpochybnil.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
V uvedeném ustanovení jsou obsaženy jednak žaloba vindikační a jednak žaloba negatorní. Za žalobu vindikační (reivindikační) je právní teorií (srov. např. Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J., Občanský zákoník, Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou, 12. vydání, Praha: Linde Praha a. s., 2006, str. 172) a praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, v sešitu 2, ročník 2001) pokládána zejména žaloba vlastníka věci na vydání a odevzdání proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. Žalobou na vydání věci se tedy vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Vydání nemovité věci (pozemku) ve smyslu uchopení se její držby pak znamená její předání do dispozice vlastníka resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat (užívat). Rozhodovací praxe soudů dovodila (srov. výňatek ze Zprávy o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky 29. 3. 1973, Cpj 25/73, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 1973, sešit 7), že domáhá – li se vlastník vydání (vindikace) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci (pozemku), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení. Procesně právní teorie pak v souvislosti s tím dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy ji učinil přístupnou oprávněnému (k tomu srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 670). Jestliže tedy žalobce v projednávané věci vindikační žalobou sleduje uchopení se držby pozemků v situaci, kdy mu je žalovaný nepředal a neumožnil mu, aby ve vztahu k nim realizoval své vlastnické právo včetně práva je užívat a disponovat s nimi, je na místě poskytnout mu ochranu vlastnického práva prostřednictvím vindikační žaloby (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3206/2006, podle něhož se lze vindikační žalobou domáhat i uchopení držby nemovitosti /pozemku/ za situace, kdy žalovaný znemožňuje její užívání žalobci, dále jeho rozsudek ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, uveřejněný pod C 7163 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost lze dodat, že i pro účely vyklizení nemovitosti jsou použitelné právní závěry týkající se vyklizení bytu po skončení nájmu. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost byt vyklidit, aniž by zároveň stanovilo vyklizený byt odevzdat, vycházejí soudy správně z toho, že ve vyklizení je obsaženo i odevzdání bytu, takže pokud povinný nesplní povinnost také byt oprávněnému odevzdat, nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti a soudy výkon rozhodnutí nařizují (zprávu Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1983, sp. zn. Cpj 40/1983, uveřejněnou pod R 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001, a z 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005). Pro projednávanou věc z toho plyne, že je-li ve vyklizení předmětu nájmu – nemovitostí, obsaženo i jejich odevzdání, pak nemovitosti nebyly nájemcem vyklizeny i v případě, kdy nebyly pronajímateli (žalobci) rovněž odevzdány.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu jinak měl proti procesně neúspěšnému dovolateli právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu