ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5687.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5687/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, IČO 44992785, zastoupeného JUDr. Zuzanou Malaníkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, proti žalovaným 1) J. H. , 2) E. H. , zastoupeným Mgr. Oldřiškou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 222/5, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 94/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2014, č. j. 19 Co 419/2013-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 5. 2013, č. j. 29 C 94/2012-48, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku po zajištění přístřeší tam specifikovaný byt; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 19 Co 419/2013-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že nájemní poměr žalovaných zanikl na základě výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), že žalovaní užívají byt bez právního důvodu a jsou povinni jej podle §126 odst. 1 obč. zák. vyklidit, a to ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák. po zajištění přístřeší. Ohledně námitky žalovaných, že ze strany žalobce jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, uzavřel, že podaná žaloba na vyklizení bytu výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nepředstavuje, neboť žalovaní jsou dlouhodobými dlužníky plateb za byt (dluh nyní činí 33.655 Kč bez poplatku z prodlení), přičemž po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby za užívání bytu nedostával patřičný finanční ekvivalent. Poukázal i na to, že na úhradě nájemného by se měly podílet zletilé děti žalovaných, které s nimi v bytě bydlí.
Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobce prostřednictvím advokátky vyjádřil) Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout, resp. vyklizovací povinnost dovolatelů podmínit zajištěním jiné bytové náhrady. Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12). Přitom při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatelů, nýbrž i na straně žalobce, a jeho úvaha odpovídá zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že dovoláním je napadán rozsudek „v celém rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Z uvedeného vyplývá, že dovolateli nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a náklady žalobce, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky, nelze považovat za náklady účelně vynaložené s přihlédnutím k tomu, že jde o spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalobce, jenž je statutárním městem a lze u něj presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn 26 Cdo 366/2013).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu