ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.7.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 7/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce R. K. , zastoupeného Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Vršovická 7/27, proti žalované D. K. , zastoupené JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Na Podkovce 171/16, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 289/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015, č. j. 72 Co 476/2014-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Leoše Lejska, advokáta se sídlem v Praze 4 – Podolí, Na Podkovce 171/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. dubna 2015, č. j. 72 Co 476/2014-151, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 14. dubna 2014, č. j. 48 C 289/2012-100, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit tam specifikovanou bytovou jednotku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť jedinou účinně nastolenou právní otázku (otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy) vyřešil odvolací soud v poměrech souzené věci v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Dovolací soud však – s přihlédnutím k obsahu dovolání – předně zdůrazňuje, že ve vztahu k první nastolené otázce splnění dovolatelovy povinnosti zajistit žalované „přiměřený náhradní byt“, jak byl definován v dohodě účastníků z 30. září 2004 (což je ovšem ve skutečnosti, a to i vzhledem k dovolacím námitkám vztahujícím se k této problematice, otázka skutková a nikoli právní), schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.). V této souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části). V rovině dovolací námitky, že při řešení uvedené otázky odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu (konkrétně ustanovení §2 písm. e/ zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), však dovolatel tomuto požadavku nedostál. V této rovině – s ohledem na celkovou koncepci dovolání – totiž stran přípustnosti dovolání pouze parafrázoval text ustanovení §237 o.s.ř. (viz první větu pod bodem I. dovolání). Jde-li o další dovolací námitku, tentokrát výtku, jíž brojil proti posouzení zajištěného náhradního bytu jako neadekvátního vzhledem k jeho nedostatečné výměře (38,5 m 2 ), pak vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatel nepřípadně vztáhl k jinému skutkovému stavu věci, než jak byl zjištěn odvolacím soudem. Součástí zjištěného skutkového stavu totiž nebyla zjištění, na jejichž podkladě by bylo možné přijmout skutkový závěr, že dovolatel objektivně – se zřetelem k místním podmínkám v dané obci (zde hlavním městě Praze) – neměl možnost zajistit žalované byt, jenž by svou rozlohou vyhovoval minimální plošné výměře bytové náhrady smluvené v dohodě účastníků z 30. září 2004. V poměru k první nastolené otázce zbývá již jen podotknout, že závěr, že dovolatel neunesl důkazní břemeno ohledně zajištění dohodnuté bytové náhrady pro žalovanou, odvolací soud nepřijal „ve vztahu k zjištění, že žalovaná je od 3. 1. 2013 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a je poživatelkou dávek v hmotné nouzi“ , jak se dovolatel snaží v dovolání podsouvat. V takto nastíněné poloze je tudíž uvedená otázka vyloučena z dovolacího přezkumu už proto, že v dovolacím řízení lze přezkoumávat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry přezkoumávat nelze.
K dovolatelově výtce, že odvolací soud posoudil projednávanou věc v rozporu s právními názory vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu z 20. ledna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2195/2003, je zapotřebí zdůraznit, že odkazované názory, vztahující se k vymezení zákonného institutu „příslušenství bytu“, nelze vytrhávat z kontextu a ve skutečnosti opomenout, že tyto názory Nejvyšší soud vyslovil při úvaze o totožnosti určitého prostoru označeného mimo jiné údajem „s přísl.“ a místností a dalších prostor, jejichž vyklizení bylo předmětem řízení v dané věci. V posuzovaném případě se však odvolací soud zabýval citovaným institutem v diametrálně odlišných souvislostech, a sice při úvaze, zda se – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů – započítávala do podlahové plochy bytu také plošná výměra jeho příslušenství (např. teras, lodžií, balkónů, sklepů, dřevníků apod.). Uvedenou dovolací námitku tudíž dovolatel vznesl bez jakékoli návaznosti na specifické poměry souzené věci. V tomto ohledu pak nelze zejména přehlédnout, že zmíněnou úvahu odvolací soud učinil v rámci objasňování významu slovního spojení „výměra bytu“, použitého v dohodě účastníků z 30. září 2004, tedy při výkladu smluvního ujednání. Navíc zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí). Nesprávná skutková zjištění přitom nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ).
Ve vztahu k druhé, tentokrát účinně nastolené, otázce, zda výkon práva žalované v podobě trvání na zajištění smluvené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení bytu, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), zbývá dodat následující. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Při posouzení dané věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil nejen poměry na straně dovolatele (zejména jeho zájem na ochraně vlastnického práva), nýbrž také okolnosti prospívající žalované (především její zhoršený zdravotní stav a nepříznivé příjmové poměry). Podle názoru dovolacího soudu mu nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem k charakteru projednávaného případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalované, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, a to dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dílem proto, že dovolání – vzhledem ke shora řečenému – nemůže být pro řešení (účinně) nastolené hmotněprávní otázky podle §237 o.s.ř. přípustné (je v souladu s ustálenou rozhod. praxí).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. července 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu