ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1028.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1028/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: město Jindřichův Hradec, se sídlem v Jindřichově Hradci, Klášterská 135/II, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o návrhu na přerušení řízení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 67/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2014, č. j. 7 Co 41/2014-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 6 C 67/2013-93, rozhodl, že v řízení se pokračuje (výrok I.), a zamítl návrhy žalované na přerušení řízení do skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 298/2003 (o určení vlastnictví k nemovitostem) ze dne 8. října 2013 a ze dne 17. října 2013 (výrok II.). Řízení bylo přerušeno s ohledem na probíhající restituční řízení o určení vlastnického práva k totožným nemovitostem. Následně soud prvního stupně uzavřel, že výsledky souběžně probíhajícího restitučního řízení nejsou překážkou pro další postup v projednávané věci a pokračoval v řízení, a to s ohledem na §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon o přechodu majetku“), a na to, že oprávněná osoba uplatnila svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí prvotně ke dni 12. listopadu 1992, přičemž zákon č. 114/2000 Sb., kterým byl do zákona o přechodu majetku vložen rozhodný §2a, je účinný od 1. července 2000.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. ledna 2014, č. j. 7 Co 41/2014-100, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Předmětem řízení byl nárok žalobce (obec) na určení vlastnictví k nemovitostem podle zákona o přechodu majetku a bylo nutné posoudit, zda došlo k naplnění zákonných předpokladů přechodu vlastnictví z majetku České republiky na obec. Skutečnost, že byl ke stejnému majetku uplatněn oprávněnou osobou restituční nárok, může mít význam pro závěr soudu o naplnění zákonných předpokladů přechodu vlastnického práva na obec, což vyplývá z §4 odst. 2 zákona o přechodu majetku, podle kterého jsou z přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce vyloučeny věci, k nimž uplatnila nárok fyzická osoba s odkazem na zvláštní předpis, bez zřetele na to, zda splňovala kritéria oprávněné osoby a zda šlo o nárok oprávněný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002). Odvolací soud uzavřel, že pokud výsledek restitučního sporu nemusí být pro rozhodnutí v dané věci významný, nejsou dány předpoklady pro to, aby trvalo přerušení tohoto řízení právě za účelem vyčkání výsledku restitučního sporu.
Proti usnesení krajského soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obec Jindřichův Hradec se domáhá určení vlastnického práva k pozemkům v majetku České republiky (řízení sp. zn. 6 C 67/2013), přičemž ke stejným pozemkům uplatnil v jiném řízení (sp. zn. 6 C 298/2003) žalobce E. C. restituční nárok. Odvolací soud se soustředil na to, jaký vliv má probíhající restituční spor na nyní posuzované řízení. Je však nutné posoudit otázku, jaký vzájemný vliv mají na sebe obě probíhající řízení, v nichž dovolatelka vystupuje na straně žalované. V řízení sp. zn. 6 C 67/2013 jí svědčí podle zápisu v katastru nemovitostí vlastnické právo a v souvislosti s řízením sp. zn. 6 C 298/2003 je potenciální povinnou osobou podle §5 zákona o půdě. Soud prvního stupně rozhodl o přechodu majetku žalobce před uplynutím lhůty k podání dovolání ve věci přerušení řízení. Pokud by majetek přešel na žalobce ke dni 24. května 1991, jak rozhodl soud prvního stupně, byl by žalobce povinnou osobou podle §5 odst. 2 písm. b) zákona o půdě. Pokud by majetek přešel na žalobce až ke dni 1. července 2000, byla by povinnou osobou dovolatelka, přičemž by za této situace porušila povinnosti vyplývající z §5 odst. 3 zákona o půdě. Pro výsledek sporu o určení vlastnického práva podle zákona o přechodu majetku není významný výsledek restitučního sporu, naopak to však neplatí. Postavení žalované jako případné povinné osoby podle §5 odst. 2 písm. a) zákona o půdě brání tomu, aby soud v jiném řízení rozhodl o přechodu vlastnického práva na obec, která nemusí být povinnou osobou vázanou §5 odst. 3 zákona o půdě. S ohledem na prioritu restitucí podle zákona o půdě se dovolatelka domnívá, že řízení sp. zn. 6 C 67/2013 by mělo být přerušeno do doby skončení sporu sp. zn. 6 C 298/2003.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) řádně zastoupeným a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka se domáhala přerušení nyní probíhajícího řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, přičemž vznesla otázku vzájemného vlivu tohoto řízení a souběžně probíhajícího restitučního sporu za situace, kdy obě řízení se týkají určení vlastnictví k totožným nemovitostem. V dané věci soud prvního stupně pokračoval v řízení, které předtím přerušil podle §109 odst. 1 písm. b) a §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
K obligatornímu přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud přistoupí v případě, že jeho rozhodnutí závisí na otázce, kterou není oprávněn v daném řízení řešit. Typicky tak bývá řízení přerušeno do doby vyřešení otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů (viz §135 o. s. ř.). O takovou situaci se v nyní projednávané věci nejedná, přerušení řízení podle uvedeného ustanovení by proto nebylo namístě.
Co se týče fakultativního přerušení řízení, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálená v tom smyslu, že v případě §109 odst. 2 o. s. ř. jde o možnost, nikoliv povinnost soudu přistoupit k přerušení řízení. Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována zbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
V napadeném rozhodnutí vycházel odvolací soud ze závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, v tom smyslu, že podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. jsou z přechodu věcí z majetku ČR do vlastnictví obce vyloučeny věci, k nimž uplatnila nárok fyzická osoba s odkazem na zvláštní předpis, bez zřetele na to, zda splňovala kritéria oprávněné osoby podle tohoto zvláštního předpisu a zda šlo o oprávněný nárok.
Výsledek dosud neskončeného restitučního řízení zahájeného po účinnosti zákona o přechodu majetku tedy není otázkou, na níž závisí rozhodnutí o nyní projednávané žalobě obce na určení vlastnického práva ve smyslu §8 zákona o přechodu majetku, ani nemůže mít pro toto rozhodnutí význam. Bez ohledu na to, zda bude vlastnické právo k předmětným nemovitostem v nyní řešeném sporu určeno ve prospěch žalobce či žalované, bude v případě výsledku restitučního sporu konstatujícího vlastnické právo oprávněné osoby určený vlastník osobou povinnou k vydání nemovitostí ve smyslu zákona o půdě, zatímco v opačném případě nebude mít výsledek tohoto řízení na restituční řízení žádný vliv. Jinými slovy, je to nyní probíhající řízení, jehož výsledek může mít vliv na restituční řízení, nikoliv naopak, a proto by přerušení řízení postrádalo praktický smysl. Nutno podotknout, že sama dovolatelka činí nesporným závěr odvolacího soudu, že pro výsledek sporu o určení vlastnického práva podle zákona o přechodu majetku není výsledek restitučního sporu významný (pak ovšem zároveň nedává její požadavek na přerušení tohoto řízení smysl).
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo, neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu