ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1166.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1166/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce A. H. , zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 18/25, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Ing. Z. Č., zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o uzavření smlouvy o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 33/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2014, č. j. 29 Co 301/2014-511, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce, jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), se po několikeré změně žaloby a jejím částečném zpětvzetí domáhal, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002, a to p.č. 2355/1 o vým. 42366 m 2 , p.č. 2355/2 o vým. 154 m 2 , p.č. 2355/3 o vým. 391 m 2 , p.č. 2356/2 o vým. 18891 m 2 - vše v k.ú. K., p.č. 3441/14 o vým. 11335 m 2 , p.č. 3441/9 o vým. 70 m 2 , p.č. 3441/10 o vým. 80 m 2 , p.č. 3441/11 o vým. 78 m 2 , p.č. 3441/13 o vým. 91 m 2 , p.č. 3846/1 o vým. 51544 m 2 - vše v k.ú. M., p.č. 424/3 o vým. 960 m 2 v k.ú. Ch. a p.č. 1167 o vým. 479 m 2 v k.ú. L.
Podáním ze dne 29. 10. 2013, doručeným soudu prvního stupně dne 30. 10. 2013, vzal žalobce svou žalobu částečně zpět, a to ohledně pozemků p.č. 2355/1 o vým. 42366 m 2 , p.č. 2355/2 o vým. 154 m 2 , p.č. 2355/3 o vým. 391 m 2 , p.č. 2356/2 o vým. 18891 m 2 , vše v k.ú. K., a p.č. 3441/14 o vým. 11335 m 2 v k.ú. M., a současně navrhl, aby soud připustil na jeho straně vstup dalších účastníků do řízení, a to J. S., a J. K., s nimiž dne 29. 10. 2013 uzavřel smlouvu o sdružení nároků podle ustanovení §33a zákona o půdě, jíž sdružil část svého nevypořádaného nároku ve výši 119.805,- Kč s jejich nevypořádanými restitučními nároky ve výši 617.400,- Kč a ve výši 597.125,- Kč, v níž se účastníci této smlouvy dohodli, že budou dále postupovat společně, přičemž J. S. i J. K. vyslovili se vstupem do řízení souhlas.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26. 5. 2014, č. j. 40 C 33/2008-488, podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. připustil, aby na straně žalobce do řízení přistoupili J. S. a J. K., poněvadž s nimi žalobce dne 29. 10. 2013 uzavřel smlouvu o sdružení nároků, což žalobce doložil touto smlouvou a souhlasem těchto osob se vstupem do řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 29 Co 301/2014-511, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh žalobce zamítl. S námitkami žalované, že v daném případě nemohlo dojít k tomu, aby žalobce platně sdružil své restituční pohledávky s pohledávkami dalších věřitelů, protože jeho restituční nároky byly z její strany zcela uspokojeny, a že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze připustit přistoupení dalších účastníků do řízení podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř., pokud by to bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti a pokud by se tímto způsobem mělo obcházet ustanovení o záměně účastníků soudního řízení (§92 odst. 2 o. s. ř.), se odvolací soud vypořádal závěrem, podle kterého „za situace, kdy žalovaná v řízení nejen tvrdí, ale i prokazuje, že restituční nároky žalobce (v daném řízení) uspokojila, je rozhodnutí soudu prvního stupně, který připustil, aby na straně žalobce vstoupili do řízení účastníci další, nesprávné, protože obchází ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. a je i v rozporu s ustanovením §2 a 6 o. s. ř. (v nyní platném znění)“.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci, když má za to, že „odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neaplikoval ustanovení o. s. ř., která aplikovat měl, a zcela mylně aplikoval na skutkový stav vyplývající ze spisu ustanovení §2 a §6 o. s. ř.“. Dovolatel především namítá „extrémní rozpor“ mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a důkazy plynoucími z obsahu spisu, čímž bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §132 o. s. ř., protože vzal v úvahu skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, čímž se zároveň odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2390/2012). Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho vyjádřením k odvolání žalované ze dne 27. 6. 2014 a že nepřihlédl k protokolu z jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci vedené pod sp. zn. 30 C 156/2011 ze dne 9. 12. 2011, kdy žalovaná učinila nesporným zůstatek jeho restitučního nároku ve výši 2.009.456,- Kč, a ani k tomu, že částečně čerpal svůj restituční nárok výhradně na základě soudních rozhodnutí. Poukazuje na konkrétní pravomocná rozhodnutí, na základě nichž byly jeho nároky uspokojovány, z nichž vyplývá, že jeho restituční nárok v celkové výši 5.644.500,- Kč byl uspokojen vydáním náhradních pozemků v hodnotě 3.979.967,- Kč, takže jeho dosud neuspokojený restituční nárok činí 1.664.533,- Kč. Pokud odvolací soud uvedl, že žalovaná „prokazuje“, že „žalobce uspokojila“, pak k tomuto svému tvrzení předložila jen znalecký posudek, který je ovšem nesprávný. Dále dovolatel namítá, že i kdyby odvolací soud po zohlednění všech důkazů dospěl k závěru, že jeho nárok byl uspokojen, měl usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; tím, že jeho usnesení změnil, zbavil jej práva domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů v odvolacím řízení, a došlo tedy k nepřípustnému „vzetí instance“. Vzhledem k tomu, že na základě listinných důkazů, které doložil, „prokazatelně disponuje dosud nevyčerpaným nárokem“ a že neprojevil vůli vystoupit z řízení, je nesprávný závěr odvolacího soudu, že se jedná o obcházení ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. o záměně účastníků, a jde i o mylnou aplikaci ustanovení §2 a 6 o. s. ř. Jestliže tedy dovolatel předložil ke svému návrhu na přistoupení dalších žalobců do řízení dohodu o sdružení nároků ze dne 29. 10. 2013 podle ustanovení §33a zákona o půdě, bude „společný postup osob na této dohodě účastných proti společnému dlužníkovi naopak znamenat rychlejší, efektivnější a pro všechny méně nákladný způsob, jakým se mohou domoci plnění, které jim náleží“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §33a odst. 3 zákona o půdě pohledávky téhož věřitele vůči dlužníkovi lze sčítat. Věřitelé mohou své pohledávky sdružovat.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
Žalobce má - jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení (a o takové řízení se jedná i v posuzovaném případě) - mimo jiné procesní právo navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Návrhu na přistoupení dalšího žalobce do řízení může soud vyhovět jen tehdy, vysloví-li s tím „další“ žalobce souhlas, souhlas žalovaného a toho, kdo má přistoupit na jeho stranu, se nevyžaduje.
Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalobce nebo další žalovaný) se záměrem, že posléze (po připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení soudem) vezme buď zpět žalobu proti původnímu žalovanému nebo vezme zpět svou žalobu s tím, že v řízení bude pokračovat jen další žalobce (srov. též právní názor uvedený v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2006, pod číslem 47, ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněném pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněném pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 539/2004, či ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005; z odborné literatury srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 600 a násl.).
V projednávané věci žalobce navrhl přistoupení J. S. a J. K. do řízení na jeho straně podáním doručeným soudu prvního stupně dne 30. 10. 2013 z důvodu smlouvy o sdružení nároků ze dne 29. 10. 2013, kterou s nimi uzavřel podle ustanovení §33a zákona o půdě, jíž sdružil část svého nevypořádaného nároku ve výši 119.805,- Kč s jejich nevypořádanými restitučními nároky ve výši 617.400,- Kč a ve výši 597.125,- Kč, v níž se účastníci této smlouvy dohodli, že budou dále postupovat společně.
Jestliže však žalovaná v řízení tvrdí a prokazuje (předloženým znaleckým posudkem, jak uvedl sám dovolatel), že restituční nároky žalobce již byly zcela uspokojeny, přičemž však v dosavadním řízení nebyla tato otázka dosud náležitě provedenými důkazy objasněna a postavena najisto (dovolatel naopak tvrdí, že jeho dosud neuspokojený restituční nárok činí hodnotu 1.664.533,- Kč, což prokazuje předložením listinných důkazů), pak odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že jeho závěr, podle kterého přistoupením dalších účastníků do řízení na straně žalobce by mohlo dojít k obcházení ustanovení o záměně účastníků (§92 odst. 2 o. s. ř.), je v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
Podstatné v dané věci je i to, že přistoupení dalších účastníků na straně žalobce (J. S. a J. K.) do řízení by bylo zjevně neekonomické a bylo by tak v rozporu s principem ekonomie a hospodárnosti řízení. Uplatnění restitučních nároků J. S. a J. K. vůči žalované by totiž předpokládalo jiná (další) skutková tvrzení, jiný okruh dokazovaných skutečností a jiný okruh důkazních návrhů. Tato tvrzení J. S. a J. K. vůči žalované v řízení doposud nebyla uplatněna, důkazy k nim označeny ani provedeny (což je logickým odrazem toho, že tyto osoby nebyly účastníky řízení). V dané věci tak jde tedy nejenom o návrh na přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalobce, ale muselo by jít i o změnu žaloby v podobě jejího rozšíření, jejímž důsledkem by byla tzv. objektivní kumulace tří samostatných restitučních nároků podle zákona o půdě, která by vyžadovala obsáhlé dokazování v řízení, které bylo zahájeno již v roce 2008. Právě odkazem na ustanovení §2 a 6 o. s. ř. vzal odvolací soud zřetel na zásadu hospodárnosti soudního řízení (zakotvenou taktéž v Listině základních práv a svobod) a na zákaz zneužívání subjektivních práv (hmotných i procesních). Žalobce ovšem zůstává účastníkem řízení a nic mu nebrání, aby všechna svá práva v tomto řízení uplatnil. J. S. a J. K. mohou své restituční nároky uplatnit v řízení, které zahájí samostatnou žalobou společně, či každý sám.
Námitky dovolatele, že existuje „extrémní rozpor“ mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a důkazy plynoucími z obsahu spisu, čímž bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §132 o. s. ř., protože vzal v úvahu skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, čímž se zároveň odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2390/2012), nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno v souladu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (řízení před soudem prvního stupně nebylo doposud skončeno).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu