ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1281.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1281/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce obce Moravany , IČ 00282120, se sídlem v Moravanech, Střední 28, zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 12, proti žalovanému A. F. , M., zastoupenému JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 11, o náhradu nákladů řízení , vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 875/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2014, č. j. 16 Co 73/2012-343, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2014, č. j. 16 Co 73/2012-343, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 12 C 875/99-213, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 74.866,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Neshledal přitom důvodným tvrzení žalobce, podle nějž žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé tím, že mu v době vykonávání funkce starosty obce M. byly vyplaceny odměny v rozporu se zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném v době jejich vyplacení (tj. v letech 1997 a 1998 - dále jen zákon o obcích). Soud dospěl k závěru, že tyto odměny byly řádně schváleny zastupiteli podle §38 a §40 zákona o obcích a není zde ani důvodu pro neplatnost usnesení o jejich vyplacení, a tedy pro vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v Brně a rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 16 Co 283/2006-237, je v částce 7.826,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), v částce 67.040,- Kč rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci tuto částku s 12% úrokem z prodlení od 11. 7. 1999 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o vyplacení odměn došlo na tzv. pracovních poradách zastupitelů, nikoliv na řádném a veřejně oznámeném jednání zastupitelstva, na němž bylo posléze pouze povšechně hovořeno o finančním hospodaření obce, nejde o platné usnesení zastupitelstva v souladu s §38 zákona o obcích. Rozpor s právními předpisy spatřoval odvolací soud i v tom, že nebyla splněna podmínka vykonání mimořádných a významných úkolů pro přiznání odměn vyplývající z §3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb., účinného v době jejich vyplacení. Odvolací soud odmítl i obranu žalovaného spočívající v tom, že podle §243 odst. 3 tehdy platného zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb., ve znění účinném ke dni vyplacení odměn) bylo možno požadovat vrácení neoprávněně vyplacených částek pouze v případě, že by žalovaný musel podle okolností vědět, že jejich vyplacení bylo neoprávněné. Podle odvolacího soudu žalovaný jako starosta obce měl již z titulu této funkce znát zákonný způsob vyplácení jednorázových odměn podle výše uvedených předpisů.
Odvolací soud dále uvedl, že zamítnutí žaloby do částky 7.826,- Kč s příslušenstvím bylo správné, a proto v této části rozhodnutí potvrdil. Ve zbytku shledal nárok žalobce s ohledem na výše uvedené důvodným, a rozhodnutí soudu I. stupně v tomto smyslu změnil.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 3346/2009-261, rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích II. a III. zrušil, neboť z něj nebylo zřejmé, z kterého návrhu (z několika v řízení uplatněných) odvolací soud vycházel.
Krajský soud v Brně posléze rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. 16 Co 283/2006-278, rozsudek soudu prvního stupně opět změnil ve zbývající části výroku I. týkající se částky 67.040,- Kč tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci tuto částku s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud po zopakování dokazování listinnými důkazy provedenými již před soudem prvého stupně vyšel ve svém posouzení z upřesněného žalobního nároku a zamítnutí žaloby odůvodnil v podstatě shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí.
K dovolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí krajského soudu opětovně Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 1203/2011-324, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se přiklonil k tomu, že usneslo-li se zastupitelstvo na odměnách na tzv. pracovních poradách, jež se od řádných zasedání odlišovaly především mírou, v jaké o nich byli informováni občané obce, jimž na ně současně byl umožněn přístup, přičemž následně byla v obecné rovině rozhodnutí probrána i na řádně svolaných zasedáních zastupitelstva, byl prvek veřejnosti v rozhodovacích procesech zachován natolik, aby předmětná usnesení obstála jako platná. Naplnění předpokladu pro přiznání odměn spočívajícího v realizaci mimořádných a zvláště významných úkolů pak nebylo v řízení dostatečně zjišťováno.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 16 Co 73/2012-343, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. ohledně částky 67.040,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně (výrok II.), soudem odvolacím i dovolacím (výrok III.). Odvolací soud v návaznosti na rozsudek dovolacího soudu konstatoval, že na rozhodnutí o přiznaných mimořádných odměnách nelze pohlížet jako na neplatná jen proto, že vyplacení odměn bylo schváleno na pracovních poradách tehdejšího zastupitelstva. Odkázal přitom na zevrubné odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a shledal žalobu i co do zbylé částky neopodstatněnou. Zdůraznil současně, že v projednávané věci jsou dány důvody pro odepření práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. Dle učiněných zjištění se zastupitelstvo usneslo na předmětných odměnách v rámci tzv. pracovních porad, zatímco na řádných jednáních zastupitelstva bylo pouze povšechně hovořeno o finančním hospodaření obce, aniž by z příslušných zápisů vyplývalo, že by na nich mělo být rozhodnuto i o přiznání jednorázových odměn konkrétním členům zastupitelstva. Byť ustanovení §38 odst. 5 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, nehovoří o následcích porušení procedurálních pravidel rozhodování a zasedání zastupitelstva, je třeba toto ustanovení, stejně jako související úpravu obsaženou v tomto zákoně i nařízení vlády č. 262/1994 Sb., interpretovat spíše striktněji. Hospodaření s veřejnými prostředky musí být transparentní a zohledňující veškerá procedurální pravidla tak, aby bylo v souladu nejen s literou, ale i smyslem a účelem zákonné úpravy. Nedokonalost právní normy by neměla vést k tomu, aby osoby odpovědné za výkon veřejné správy postupovaly nestandardním a neprůhledným způsobem. Okolnosti projednávaného sporu tedy vedly odvolací soud k tomu, aby žalovanému odepřel právo na náhradu nákladů řízení.
Proti naposledy uvedenému rozsudku (pouze do jeho výroků II. a III.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. má za danou otázkou aplikace §150 o. s. ř. řešenou odvolacím soudem odchylně od ustálené rozhodovací praxe (reprezentované například rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, sp. zn. 23 Cdo 2491/2013, či rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06). Soudní judikatura totiž zdůrazňuje nutnost zohlednit při užití §150 o. s. ř. široký okruh faktorů, zejména pak majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení. Odvolací soud však nikterak nebral v potaz, že žalovaný je nemajetným starobním důchodcem, zatímco finanční situace žalobce jako obce je nepochybně lepší. Ze strany žalovaného navíc nedošlo k pochybení při hospodaření obce, ani mu nelze klást k tíži délku trvání sporu. Odvolací soud rovněž opomenul judikaturou zdůrazňovaný pokyn, dle nějž má soud zvažující aplikaci §150 o. s. ř. dát účastníkům prostor k tomu, aby se mohli k případnému použití moderačního práva ve smyslu daného ustanovení vyjádřit, přičemž nedodržení tohoto postupu je porušením práva na spravedlivý proces. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby jej změnil a přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení v plné výši.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání, jež zde není vyloučena výší peněžitého plnění, o němž má být rozhodováno (srov. §238 odst. 1 o. s. ř.).
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že ustanovení §150 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska §150 o. s. ř. pak může Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat jen tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014). V obecné rovině se přitom při aplikaci §150 o. s. ř. jedná o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž je třeba vzít na zřetel nejen situaci toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další skutečnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Vzhledem k tomu, že dotčené ustanovení je v podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jenž ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014). Je-li pak dle uvedeného ustanovení postupováno, aniž by byly zjišťovány a posuzovány veškeré relevantní důvody, jedná se o libovůli způsobilou zasáhnout do práva na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013).
V projednávané věci je především třeba přisvědčit námitkám dovolatele upozorňujícím na nekorektnost úvahy odvolacího soudu při aplikaci §150 o. s. ř., jež se příčí požadavku odkazované judikatury na náležité zhodnocení veškerých relevantních okolností, a tudíž již z tohoto důvodu nemůže obstát jako správná. Při zvažování, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné svědčící pro postup dle §150 o. s. ř., přitom nemusí být bez významu ani události předcházející podání žaloby, jež je však třeba hodnotit v kontextu veškerých dalších podstatných skutečností, jak bylo předestřeno výše. Pro uvedený nedostatek je tak na dovolání možno pohlížet jako na přípustné i důvodné.
Opodstatněná je též výtka poukazující na to, že korektní aplikace §150 o. s. ř. si žádá, aby soud zvažující postup dle citovaného ustanovení dal účastníkům řízení prostor pro vyjádření se k uvažovanému použití tohoto moderačního práva (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014), k čemuž ovšem, jak se podává z obsahu spisu, nedošlo.
Z předešlého je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v úspěšně zpochybněných nákladových výrocích II. a III. a vrácení věci krajskému soudu v této části k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Jan E l i á š , Ph.D.
předseda senátu