ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1676.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1676/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce V. J. , zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalovaným 1) V. J. , 2) Ing. M. J., CSc. , zastoupeným JUDr. Jindrou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1546/24, o zaplacení částky 154 800 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 310/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2015, č. j. 17 Co 100/2015-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. ledna 2015, č. j. 21 C 310/2014-57, a to jak ve výroku o zastavení řízení pro překážku litispendence (výrok I), tak ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o vrácení části soudního poplatku žalobci (výroky II a III); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (§243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dál jen „o. s. ř.“). Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení uvedených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka procesního práva, na níž závisí napadené usnesení a jež se vztahuje k závěru o existenci překážky věci zahájené podle §83 odst. 1 o. s. ř. (jež brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1525/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 5032/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1558/2004), je odvolacím soudem řešena v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, dle níž současně platí, že okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence je stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 273/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2759/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 5032/2014); v konečném důsledku je tak pro posouzení překážky litispendence významné pouze to, že dříve zahájené řízení nebylo pravomocně skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2759/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1922/97).
Rozhodl-li odvolací soud v posuzované věci (dne 29. 4. 2015) o zastavení řízení pro překážku věci zahájené (§83 odst. 1, §104 odst. 1 o. s. ř.) v situaci, kdy o téže věci (totožnost účastníků a předmětu obou řízení dovolaletem zpochybňována není) stále probíhalo jiné, dříve zahájené řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 372/2010 (jež bylo zastaveno teprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2015, č. j. 25 C 372/2010-271, které nabylo právní moci dne 3. 2. 2016), obstojí jeho rozhodnutí v konfrontaci s výše uvedenou judikaturou.
Argumentace dovolatele závěry z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 1 As 47/2011, relevantní není, nejenom proto, že jde o rozhodnutí správního soudu, založené na interpretaci příslušného ustanovení jiného právního předpisu (§46 odst. 1 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního), ale i proto, že bylo vydáno dílem v jiné procesní situaci a za odlišných skutkových okolností, kdy tentýž soud (ba i soudce) rozhodl o odmítnutí návrhu pro překážku litispendence ve stejný den, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení dříve zahájeného řízení (a kdy takový postup označil správní soud za „formalistický“ a „účelový“, bylo-li soudu známo, že v „dohledné době“ bude toto řízení zastaveno). O srovnatelnou procesní situaci (i co do skutkových okolností a časového sledu relevantních událostí) v dané věci nejde (kdy ovšem i Nejvyšší správní soud připomíná, že „je nepochybné, že řízení o prvé žalobě musí být zastaveno pravomocně, aby bylo možno hovořit o tom, že překážka litispendence byla skutečně odstraněna“).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných, spojené s podáním obsahově skromného vyjádření prostřednictvím advokátky nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu