ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1804.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1804/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Květoslavem Baslem, advokátem se sídlem v Novém Boru, Na Slovance 567, proti žalovanému Narcisu Tomáškovi, správci konkurzní podstaty úpadce P. H., se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, zastoupeného Mgr. Tomášem Oujezkým, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 63/2012, o zaplacení 369 368 Kč s příslušenstvím , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. června 2015, č. j. 14 Co 223/2015-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 14 Co 223/2015-215, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. 6. 2014, č. j. 19 C 63/2012-155, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit 369 368 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, že odvolací soud ignoroval důkazy svědčící v jeho prospěch a že věc měla být po právní stránce posouzena jako škoda vzniklá postupem správce konkurzní podstaty, neboť každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením své povinnosti.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se prvotně zabýval jeho projednatelností.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo zcela konkrétně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (nebo jeho části) není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel však v dovolání vůbec nevymezuje, jaké předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. měly být naplněny, neboť neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud žalobce v dovolání pouze tvrdí, že věc by měla být po právní stránce posouzena jako škoda vzniklá postupem správce konkurzní podstaty, neboť každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením své povinnosti, a že odvolací soud ignoroval důkazy svědčící v jeho prospěch, nelze než uzavřít, že tato tvrzení neobsahují údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení jeho důvodů. Jde pouze o blíže nekonkretizované sdělení, že dovolatel má na věc odlišný právní názor, který vyplývá z odlišného pohledu na důkazní řízení. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně a dovolání muselo být odmítnuto (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu