ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2150.2015.1
28Cdo 2150/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Arch. K. Z. , P., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalované Ing. L. Z. , P., zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, o částku 750.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 255/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 68 Co 352/2014-185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 68 Co 352/2014-185, se , vyjma výroku I., zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. 2. 2014, č. j. 16 C 255/2013-95, uložil žalované zaplatit žalobci 750.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), co do části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, soudním poplatku i soudní jistotě (výroky III. až V.). Žalobce svůj požadavek na žalovanou částku odůvodňoval poukazem na ujednání účastníků v dohodě o narovnání ze dne 12. 12. 2008, na základě nějž poskytl žalované 750.000,- Kč s tím, že žalovaná do roka převede tomu odpovídající podíl na pořizované bytové jednotce do vlastnictví nezletilé dcery účastníků. Nesplnění tohoto závazku pak bylo sankciováno povinností vrátit ve lhůtě dalších dvou měsíců předmětnou částku zpět žalobci. Žalovaná však podíl na bytové jednotce na dceru nepřevedla a obdrženou sumu nevrátila. Soud na základě provedeného dokazování žalobci přitakal a shledal jeho tvrzení opodstatněným. Nesplnila-li žalovaná v příslušném časovém intervalu svůj závazek darovat ideální podíl na bytové jednotce společné dceři účastníků, nesvědčí jí právní důvod k tomu, aby měla poskytnutou částku ve své dispozici, a je tak v souladu s §451 obč. zák. povinna vydat ji žalobci.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 68 Co 352/2014-185, zamítl návrh žalované na odnětí osvobození od soudních poplatků žalobci (výrok I.), změnil napadený rozsudek ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a V.) i o poplatkové povinnosti žalované (výrok IV.). Odvolací soud konstatoval, že v řízení bylo prokázáno (shodně se skutkovým tvrzením žalobce), že Arch. K. Z. daroval své nezletilé dceři částku 1,000.000,- Kč, z čehož 750.000,- Kč mělo být použito na koupi bytové jednotky. Žalobce se přitom nemůže úspěšně domáhat vrácení tohoto daru po žalované, která byla pouze platebním místem, tedy osobou, k jejímž rukám byl dar předán. Pokud by se chtěl domáhat vrácení daru po nezletilé dceři, musel by tomu uzpůsobit svá tvrzení i žalobní návrh. Z účastníky uzavřené dohody o narovnání pak nevyplývá, že by byl mezi účastníky sjednán samostatný závazek žalované zaplatit žalobci spornou částku, a to bez ohledu na její darování nezletilé dceři. Z textu této dohody se podává, že částka 750.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit při splnění sjednané podmínky žalobci, byla částí právě zmíněného daru poskytnutého žalobcem nezletilé dceři. Žalobní žádání se tudíž nejeví být po právu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byl dohodou o narovnání sjednán samostatný závazek, na základě nějž by byla žalovaná povinna zaplatit žalobci požadovaný obnos, kterýžto by současně nepředstavoval dar žalobce společné dceři účastníků. Předestřené úvahy tedy vedly odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jeho výrokům II. až V., podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí, spočívající na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a o. s. ř., se odvíjí od otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Městský soud nepřiléhavě aplikoval na zjištěný skutkový stav, dle nějž žalovaná nesplnila svůj závazek z dohody uzavřené se žalobcem, právní režim vztahu mezi dárcem a obdarovaným. Předmětná dohoda je projevem autonomie vůle smluvních stran a nikterak nekoliduje se zákonem, dobrými mravy a podobně. Odvolací soud pochybil, zaměnil-li v žalobě vyslovený hospodářský účel jednání žalobce za důvod ospravedlňující nesplnění závazku plynoucího z předmětné dohody. Vyjádření cíle počínání v žalobních tvrzeních přitom není ztotožnitelné s právním titulem, na základě nějž se dovolatel domáhá předmětného plnění. Byl-li dohodou účastníků specificky upraven následek nesplnění povinnosti žalované (užití převzatých prostředků ve sjednané lhůtě k předpokládanému účelu), nelze ji mít v posuzované věci za oprávněnou disponovat s poskytnutou majetkovou hodnotou, ale naopak za bezdůvodně obohacenou, neboť došlo k naplnění sjednané rozvazovací podmínky a odpadnutí právního důvodu, na jehož základě nárokovanou sumu obdržela. Předestřená úvaha koresponduje i se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem například v rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, či rozsudku ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 6 Cmo 26/1975, dále pak Vrchním soudem v Praze v rozhodnutí ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. 1 Cdo 74/93. Rozhodnutí odvolacího soudu dále postrádá řádné odůvodnění, přičemž vztáhnutí institutu daru na zjištěný skutkový stav dokládá extremní rozpor mezi učiněnými zjištěními a právním závěrem odvolacího soudu, a zjevně tak odporuje požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí, tak jak o tom hovoří rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013. K pochybení došlo dle dovolatele rovněž při rozhodování o náhradě nákladů, neboť odvolací soud přiznal žalované náhradu účelně vynaložených nákladů i za návrh na odnětí osvobození od soudních poplatků žalobci, třebaže tento návrh jako nedůvodný zamítl. Chybou je také duplicitní započítání jednoho z vyjádřeních žalované. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završil dovolatel návrhem na zrušení rozhodnutí a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila námitky dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Žalobce ve své replice následně podrobil kritice argumenty žalované a zdůraznil své výhrady proti rozsudku odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci lze dovolateli přitakat, že názor zastávaný odvolacím soudem k otázce právní relevance motivu - pohnutky se vymyká judikatornímu pohledu na tuto problematiku, a na dovolání je tak možno pohlížet jako na přípustné.
Jak ve své rozhodovací praxi akcentoval Nejvyšší soud, právním důvodem plnění může být smlouva, povinnost uložená přímo zákonem a podobně, nikoliv samotná pohnutka (motivace) plnění (byť navenek projevená), s níž zákon nespojuje žádné právní důsledky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013) a jejíž existence tak sama o sobě nemůže vyloučit vznik bezdůvodného obohacení. Pohnutka, již třeba přísně odlišovat od vůle, jako nutného prvku právního úkonu, neurčuje chování jednajícího přímo, ale uplatňuje se jako vzdálenější podnět právního úkonu zahrnující zejména předpoklady, z nichž jednající vychází, přičemž nemusí být při právním úkonu projevena a zásadně nemá ani právní význam - není-li zahrnuta do projevované vůle, a nestane-li se tak její složkou (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1237/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3606/2007).
Z uvedeného se podává, že i při úvaze o právech a povinnostech, jež pro účastníky vyplývají z uzavřené dohody o narovnání, je třeba odlišovat mezi žalobcem deklarovaným úmyslem zajistit, aby jeho dcera nabyla určité majetkové hodnoty, a obsahem učiněných právních úkonů, tak jak se podává z vůle náležitě projevené při vzniku příslušného smluvního vztahu. Odvolací soud nikterak nezpochybnil platnost dohody o narovnání, nenaznačil, že by snad do jejího rámce měla být zahrnuta také darovací smlouva ve smyslu §628 obč. zák. - tedy dvoustranný právní úkon založený na projevech vůle dárce předmět daru bezplatně přenechat a obdarovaného (v daném případě dcery účastníků) dar přijmout (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1209/2006), nepoukázal ani na existenci samostatné (řádně uzavřené) darovací smlouvy, z níž by se podávalo postavení žalované jako platebního místa, a zjevně se spokojil toliko s konstatováním (založeným očividně především na zjištění úmyslu žalobce, tak jak o něm sám hovořil) darování sporného obnosu. Skutečnost, že žalobce označoval daný obnos jako dar a svým počínáním směřoval ke stavu odpovídajícímu ekonomické podstatě darování (nabytí majetkové hodnoty bez povinnosti poskytnout protiplnění), ovšem sama o sobě nestačí k tomu, aby bylo možno upřít právní relevanci dohodě o narovnání a pokládat v ní obsaženou úpravu práv a povinností účastníků za v podstatě zkonzumovanou motivem počínání žalobce. Jak již totiž bylo zdůrazněno, záměru – pohnutce jednání nelze přiznat právní následky zákonem spojované toliko s řádně učiněným právním úkonem. Společenská a ekonomická realita či ryze osobní vztahy, v jejichž rámci chce konkrétní osoba nastolit určitý právní stav, si mohou žádat, aby kýženého cíle bylo dosahováno prostřednictvím řady právních úkonů, které mohou být vzájemně provázány, což však nezbavuje soud povinnosti náležitého posouzení každého z těchto úkonů (přičemž právní kvalifikací úkonů poskytnutou účastníky není soud vázán), a tedy i právních následků, k jejichž vyvolání úkony směřují. Zhodnocení práv a povinností z dohody o narovnání uzavřené mezi účastníky i uvážení, zda byla řádně sjednána rozvazovací podmínka, při jejímž naplnění by bylo možno na plnění poskytnuté žalované pohlížet jako na bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013), je proto třeba činit především v kontextu této dohody.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu jako správné obstát nemůže, dovolání bylo podáno důvodně, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než přistoupit podle §243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí v napadené části a vrácení věci v naznačeném rozsahu městskému soudu k dalšímu řízení. Za dané procesní situace by přitom bylo nadbytečné zabývat se výhradami proti určení výše náhrady nákladů řízení i proti přezkoumatelnosti rozhodnutí, jíž byl zjevně na újmu nesprávný právní náhled odvolacího soudu na právní relevanci v řízení zjištěných skutečností.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu