ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3053.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3053/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně K. D., zastoupené JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou se sídlem ve Ždáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 153, proti žalovanému J. D. , zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, o zaplacení částky 208.944,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 184/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21. května 2013, č. j. 54 Co 812/2012-222, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21. 5. 2013, č. j. 54 Co 812/2012-222, se ve výroku III. a ve výroku IV. zrušuje a věc se v naznačeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalovaném vydání částky 350.000,- Kč s příslušenstvím jakožto bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout tak, že od žalobkyně tuto částku přijal jako půjčku za účelem nabytí členských práv a povinností vztahujících se k družstevnímu bytu č. 16 v domě, v ulici O., ve Ž. n. S., pro sebe a právě i pro žalobkyni. Avšak tato práva a povinnosti nabyl žalovaný výlučně sám a zmíněný peněžitý obnos žalobkyni nevrátil.
Okresní soud ve Ždáru nad Sázavou svým rozsudkem ze dne 9. 6. 2006, č. j. 12 C 184/2005-45, žalobu zamítl s tím, že žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce. Žalovaný pak vyhověl podmínce žalobkyně, kterou mu sdělila při předávání uvedené částky (tedy že by chtěla být zapsána v nájemní smlouvě nebo aby byla sepsána smlouva o půjčce), když se žalobkyně stala spolu se žalovaným nájemkyní označeného družstevního bytu. Poskytnutí žalované částky tedy bylo a je konzumováno trvajícím nájemním vztahem žalobkyně k družstevnímu bytu. I kdyby pak ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného došlo, bylo by třeba přisvědčit námitce vznesené žalovaným, že nárok žalobkyně byl promlčen. Počátek běhu promlčecí doby by totiž bylo třeba vázat na okamžik předání peněz, tj. 22. 7. 1998.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Co 365/2006 – 80, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. 1. 2008, č. j. 15 Co 365/2006-85, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni uvedenou částku, a to včetně příslušenství. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že částku 350.000,- Kč poskytla žalovanému jako půjčku. Naopak, věrohodným se jeví, že účastníci po té, co po rozvodu manželství obnovili soužití, chtěli vyřešit svou bytovou situaci tím, že získají byt větší. Dohoda účastníků tedy vyzněla v tom smyslu, že chtějí žít společně ve společném větším bytě. Z tohoto důvodu také žalovaný převzal od žalobkyně zmíněnou částku, aby ji použil právě na získání většího bytu. Nelze však souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že žalovaný splnil podmínku ohledně vzniku společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu. Dohodu o převodu členských práv a povinností k dotčenému bytu podepsal J. B. jako převodce a J. D. (žalovaný) jako nabyvatel, přičemž na základě této dohody byla na žalovaného převedena všechna členská práva a povinnosti, včetně práva nájmu k tomuto bytu. Teprve na základě této smlouvy o převodu byla uzavřena nájemní smlouva s bytovým družstvem. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení nebyli v té době manželé, stal se členem družstva a nájemcem bytu výlučně žalovaný. Na tom nemění nic ani skutečnost, že v nájemní smlouvě je jako nájemce zapsána rovněž žalobkyně, neboť té vzniklo pouze odvozené právo užívání tohoto bytu. Toto právo bydlení žalobkyni zaniklo poté, co „zrušila“ soužití se žalovaným. Tímto okamžikem (jednalo se přibližně o polovinu roku 2005) také žalovaný získal bezdůvodné obohacení, neboť až v tento moment nebyla naplněna vzájemná dohoda účastníků o společném soužití ve společném větším bytě. Zároveň v tu chvíli začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Jestliže žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu v předmětném řízení dne 31. 8. 2005, učinila tak včas, a její právo promlčeno není.
K dovolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal přiléhavý závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejímž obsahem byla povinnost žalobkyně poskytnout žalovanému uvedenou částku za účelem získání konkrétního družstevního bytu a tomu odpovídající povinnost žalovaného takový byt obstarat a umožnit jej žalobkyni užívat za podmínek společného soužití a bydlení, a žalovaná částka tak nebyla předána bez právního důvodu. Ke vzniku bezdůvodného obohacení tak mohlo dojít až v okamžiku, kdy žalobkyně přestala dotčený byt se žalobcem sdílet. Odvolacím soudem však byla opomenuta otázka, zda bezdůvodné obohacení mohlo vzniknout ve vztahu k celé požadované částce, neboť je možné, že žalobkyně část poskytnuté finanční částky konzumovala tím, že v bytě bydlela, aniž by přispívala na nájemné a náklady spojené s jeho užíváním. Jednání smluvních stran spočívající ve „zrušení společného soužití“ mohlo zahrnovat projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy ve smyslu §48 obč. zák., pak by ovšem připadala v úvahu i aplikace §457 obč. zák. zakládajícího vzájemnou restituční povinnost smluvních stran. Jelikož se odvolací soud těmito otázkami nezabýval, nemůže jeho neúplné posouzení věci obstát jako správné.
V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 8. 2009, č. j. 15 Co 365/2006-121, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K úvaze o odstoupení od smlouvy podotkl, že odstoupit od smlouvy je možné jen tehdy, jestli je to v zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto, přičemž z provedeného dokazování nelze usuzovat, že by účastníci svým jednáním směřovali k odstoupení od nepojmenované smlouvy. Odvolací soud dále uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, v jakém rozsahu mohlo s přihlédnutím ke všem okolnostem vzniknout bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou následně rozsudkem ze dne 11. 5. 2012, č. j. 12 C 184/2005-185, žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně v návaznosti na výše předestřené úvahy soudů vyšších stupňů konstatoval, že obsahem mezi účastníky uzavřené smlouvy bylo jednorázové poskytnutí předmětné částky žalobkyní za účelem získání bytu oproti povinnosti žalovaného byt obstarat a umožnit jej žalobkyni užívat po dobu neurčitou za podmínek společného soužití a bydlení. Dohodou účastníků v prosinci 2004 bylo ukončeno trvání závazku žalovaného spočívajícího v povinnosti umožnit žalobkyni užívat společný byt za účelem společného soužití, i nadále však žalovaný plnil svůj závazek umožnit žalobkyni užívání předmětného bytu ke společnému bydlení. Odešla-li pak žalobkyně z bytu v červenci 2005, dala tím najevo, že předmětný byt za účelem společného bydlení se žalovaným již užívat nechce, což žalovaný akceptoval. Tímto tedy došlo k zániku uzavřené smlouvy dohodou jejích účastníků, aniž by na straně žalovaného mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť obsah smlouvy byl oběma stranami naplněn. Byl-li smluvní vztah vzniklý uzavřením nepojmenované smlouvy ukončen dohodou účastníků, nejedná se o žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, a to ani o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Odstoupení žalobkyně, žalovaného či obou od předmětné smlouvy na základě jejich dohody přitom vyloučil již odvolací soud. Pokud by bylo navíc zjištěno, že skutečně odpadl právní důvod pro poskytnutí žalované částky, pak by bylo povinností smluvních stran vrátit si v souladu s §457 obč. zák. vzájemně poskytnutá plnění. Tato skutečnost by rovněž musela být respektována při formulaci žalobního petitu a musela by vyplývat ze žalobních tvrzení. Setrvala-li však žalobkyně na svém tvrzení o půjčce, nelze dovozovat, že by zamýšlela domáhat se vydání bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl, a takovéto žalobě vyhovět. Chtěla-li předmětnou částku žalovanému poskytnout jako půjčku, aniž s ním však sjednala bližší podmínky její realizace, sama zavčas dostatečně nedbala na vlastní zájmy, čímž zavinila i svůj neúspěch v tomto sporu.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jenž je rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 54 Co 812/2012-222, ve výroku I. ohledně úroků z prodlení ve výši 6,75 % za dobu od 16. 7. 2005 do 20. 7. 2005 z částky 350.000,- Kč zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.), v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 141.056,- Kč s příslušenstvím ode dne 21. 7. 2005 do zaplacení, je potvrdil (výrok II.), ve zbývají části výroku I. je změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 208.944,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Odvolací soud zohlednil částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní a v rozsahu tomu odpovídajícímu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Připomněl závěry, k nimž v této věci dospěl Nejvyšší soud, a v návaznosti na výše předestřené úvahy ohledně existence smluvního vztahu mezi účastníky se dále zabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně se ze společně obývaného bytu odstěhovala pro vážné neshody se žalovaným, což žalovaný nezpochybňoval, i když tvrdil, že žalobkyně mohla v jeho bytě bydlet i nadále. Tuto skutečnost soud označil za odpadnuvší důvod pro plnění ze smlouvy. Přihlédl dále k platbám spojeným s užíváním bytu, jež hradil ze svých prostředků žalovaný, a dovodil, že žalobkyně si část z poskytnutých peněz, odpovídající polovině nákladů spojených s nájmem bytu, které platil žalovaný, „odbydlela.“ Žalobkyně má tedy právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi částkou poskytnutou žalovanému a částkou odpovídající za ni hrazeným nákladům na bydlení, pročež v tomto rozsahu odvolací soud změnil prvostupňové rozhodnutí a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma jeho výroků I. a II., podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost měl za danou v souladu s ustanovením §237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zatímco důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle §241a o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval závěry učiněné soudy v průběhu tohoto řízení a zpochybnil správnost názoru zaujatého odvolacím soudem, jenž se dle něj dopustil dezinterpretace posouzení Nejvyššího soudu. Dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí připustil možnost vzniku bezdůvodného obohacení a vymezil otázky, jimiž je třeba se zabývat, nekonstatoval však, že by ke vzniku bezdůvodného obohacení vskutku došlo. Dovolatel pokládá za nanejvýš pochybné, že by jednání žalobkyně spočívající v odstěhování se z předmětného bytu bylo možné právně kvalifikovat jako právní úkon směřující k zániku nepojmenované smlouvy o společném soužití. K zániku účastníky uzavřené smlouvy nedošlo žádným z právem předpokládaných a uznaných důvodů, a není tak splněna podmínka vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v odpadnutí právního důvodu.
Dovolatel dále zpochybnil správnost úvah odvolacího soudu v otázce stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení, jež žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně. Odvolací soud shledal, že žalobkyně měla platit jednu polovinu nákladů na bydlení hrazených žalovaným a jednorázovým poskytnutím částky na zajištění bytu si hrazení těchto nákladů v podstatě předplatila. Postup odvolacího soudu, jenž stanovil výši bezdůvodného obohacení žalobce odečtením poloviny dovolatelem placených částek od částky požadované žalobkyní, pak dovolatel označil za nepřezkoumatelný. Měl dále za to, že odvolací soud ve svých úvahách nesprávně vyšel z částky odpovídající nákladům, které dovolatel pravidelně hradil za užívání předmětného bytu. Rozsah případného bezdůvodného obohacení by dle něj měl být totiž poměřován výší obvyklého nájemného, jež žalobkyně nemusela platit právě proto, že sdílela byt s dovolatelem, jenž hradil veškeré náklady na bydlení.
Svou další námitkou dovolatel poukázal na to, že závěr odvolacího soudu, dle nějž se žalobkyně musela z bytu odstěhovat pro vážné neshody s dovolatelem, postrádá oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k tomu, že se jedná o skutečnost významnou pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je i tímto dána nesprávnost jeho posouzení vyplývající z libovůle při hodnocení provedených důkazů, jež se projevila i při opomenutí skutečnosti, že částka 350.000,- Kč převzatá od žalobkyně byla použita na pořízení předmětného bytu pouze ve výši 300.000,- Kč, zatímco za 50.000,- Kč byly pořízeny jiné věci do domácnosti, takže v tomto rozsahu se poskytnutá částka měla vypořádávat dle odlišného právního režimu.
Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání odmítla argumenty dovolatele, označila za správný rozsudek odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě lze dovolateli přisvědčit, že odvolací soud ve svých úvahách nerespektoval setrvalý výklad skutkové podstaty bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl, zastávaný v judikatuře Nejvyššího soudu, pročež je z tohoto důvodu možno pohlížet na dovolání jako na přípustné.
Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§518 obč. zák.), dohody stran (§572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§36 odst. 2, věta druhá, obč. zák.). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4189, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007). Odvolací soud oproti tomu sloučil faktické jednání s odpadnutím důvodu pro plnění ze smlouvy, aniž by jakkoliv naznačil či ozřejmil okolnosti, pro něž by toto faktické počínání bylo možno vyložit v daném kontextu jako právně relevantní projev vůle způsobilý přivodit zánik závazku některým z naznačených způsobů a tím současně i vznik bezdůvodného obohacení. Je-li řešena otázka právního vztahu mezi účastníky, pak se nelze spokojit pouze s tím, jak byl účastníky jejich vzájemný vztah vnímán v čistě osobní rovině, ale je třeba hledat skutečnosti významné pro právní posouzení žalovaného nároku. Zaobíral-li se Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci možností dovozovat úpravu práv a povinností mezi účastníky z jimi uzavřené inominátní smlouvy, jež mohla následně zaniknout některým ze zákonem předvídaných způsobů (zejména odstoupením od smlouvy ve smyslu §48 obč. zák.), čemuž by mělo odpovídat i vymezení jejich práv a povinností, nezamýšlel tím přimět odvolací soud k tomu, aby rezignoval na náležitou právní kvalifikaci sporných otázek v návaznosti na konkrétní skutková zjištění.
Tento nedostatek je v daném případě umocněn vadou potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. 242 odst. 3 o. s. ř.) a jež spočívá v tom, že odvolací soud učinil stran ukončení závazkového vztahu mezi účastníky diametrálně odlišná skutková zjištění oproti soudu prvního stupně, aniž by však jakkoliv zopakoval či doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně. V tomto směru je současně třeba připomenout, že zjišťuje-li soud obsah a tedy i samotnou existenci právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 3552/2010).
Jak již mnohokrát zdůraznil Nejvyšší soud, zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4823/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 582/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1270/2006, a rozhodnutí v nich zmiňovaná).
V daném případě soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že závazkový vztah mezi účastníky založený výše rozebíranou nepojmenovanou smlouvou byl ukončen jejich vzájemnou dohodou po oboustranném naplnění smluvních ujednání, pročež na žalované plnění nelze pohlížet jako na bezdůvodné obohacení. Odůvodnil-li oproti tomu soud odvolací bez řádně provedené změny skutkových zjištění své rozhodnutí tím, že odstěhování se z bytu představuje odpadnutí právního důvodu plnění mající za následek vznik bezdůvodného obohacení odpovídajícího plnění na základě této smlouvy poskytnutému (nebyla tedy ani naplněna smluvní ujednání nepojmenované smlouvy), je na jeho postup třeba pohlížet jako na vadný a ohrožující správnost rozhodnutí ve věci.
Byť již z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, sluší se k dalším výtkám dovolatele dodat následující. Poměřování výše bezdůvodného obohacení s obvyklým nájemným, jež žalobkyně nemusela platit, není v daném případě na místě, jelikož dle nezpochybněných skutkových závěrů soudů nižších stupňů nepojmenovaná smlouva uzavřená mezi účastníky se týkala právě zajištění bydlení v konkrétním bytě, na jehož pořízení žalobkyně přispěla, přičemž žalovaný pak platil právě částky spojené s bydlením v tomto bytě i v rozsahu, v jakém by se na nich měla podílet žalobkyně. Získání majetkového prospěchu z této smlouvy žalobkyní tedy mohlo spočívat právě v tom, že žalovaný hradil náklady spojené s bydlením i za ni, a v souladu s §457 obč. zák. by pak bylo její povinností takto poskytnuté plnění vrátit žalovanému.
Poukazuje-li dovolatel na nepřezkoumatelnost závěru odvolacího soudu ohledně výše bezdůvodného obohacení, pak je třeba uvést, že úvaze vyčíslující výsledné bezdůvodné obohacení prostřednictvím rozdílu obohacení na straně žalovaného a na straně žalobkyně nelze při akceptaci výše předestřených závěrů stran obsahu uzavřené nepojmenované smlouvy v obecné rovině cokoliv vytýkat (dovolatel ostatně blíže nespecifikuje, v čem spatřuje nesprávnost této úvahy), přičemž případná skutková zjištění v tomto směru dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (srov. a contrario §242 odst. 3 o. s. ř.).
Za pochybení není důvodu pokládat ani dovolatelem zdůrazňované opomenutí skutečnosti, že z žalovaným převzaté částky 350.000,- Kč bylo na byt použito pouze 300.000,- Kč, zatímco 50.000,- Kč bylo vynaloženo na jiné věci do domácnosti. Bylo-li podstatou předmětné dohody poskytnutí částky žalovanému oproti zajištění bytu a umožnění jeho společného obývání (s argumentací tento závěr rozporující dovolatel nepřichází), pak faktické vynaložení části z předaného obnosu na vybavení bytu není samo o sobě okolností, jež by měla za následek neaplikovatelnost úvah ohledně vzájemného vypořádání závazků stran zrušené smlouvy. Plněním, jež žalobkyně poskytla žalovanému za účelem zajištění bydlení, by i v tomto případě zůstala částka 350.000,- Kč, již by bylo třeba poměřovat s prospěchem žalobkyní nabytým obýváním bytu.
Jelikož však rozhodnutí odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud založené na nesprávném právním posouzení věci ve spojení s nesprávným procesním postupem, přičemž uvedené nedostatky nelze zhojit změnou rozhodnutí dle §243d písm. b) o. s. ř., přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu