ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2329.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2329/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně I. G. , zastoupené JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 313/2014, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 20 Co 460/2015-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 534 Kč k rukám JUDr. Zuzany Navrátilové, advokátky v Praze 3 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, č. j. 67 C 313/2014-124, nahradil souhlas žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 2574/74, o výměře 3139 m 2 , orná půda, v k. ú. K., parc. č. 4200/40, o výměře 802 m 2 , orná půda, v k. ú. H. P. (oba zapsané na LV 10002 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha), parc. č. 6205, o výměře 1622 m 2 , orná půda, a parc. č. 6206, o výměře 2501 m 2 , orná půda, oba v k. ú. P. (oba zapsané na LV 10002 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov) se žalobkyní ve znění blíže specifikovaném ve výroku I. tohoto rozsudku, vyloučil k samostatnému projednání část návrhu, v němž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu pozemku parc. č. 2574/73, o výměře 3032 m 2 , orná půda, v k. ú. K., zapsaného na LV 10002 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok II.), a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 30 492 Kč (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 20 Co 460/2015-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 55 721 Kč (výrok II.), a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 16 517 Kč (výrok III.).
Proti všem výrokům rozsudku městského soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost proti výrokům I. a II. dovozuje z §237 o. s. ř., kdy „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Ve svém dovolání shrnuje průběh řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a má za to, že odvolací soud věc neposoudil věcně správně, když žalobě vyhověl, neboť restituční nárok žalobkyně lze uspokojit toliko zákonem stanoveným způsobem, a sice veřejnou nabídkou, leda by bylo prokázáno, že jednala liknavě či svévolně vůči žalobkyni, což podle přesvědčení žalované prokázáno nebylo; odkázala v této souvislosti na odvolání a na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2015, č. j. 64 Co 270/2015-136. Žalobkyně by proto neměla mít ani právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání je navrhla odmítnout pro zjevnou nepřípustnost, neboť dovolání toliko rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů a absentují v něm tvrzení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i formulace právní otázky, od které se dovolací soud má odchýlit. Dovolání tedy nesplňuje požadavky ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a mělo by být odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a jednající podle §241 odst. 2 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 o. s. ř.), přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Musí tedy uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (nebo jeho části) není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a k jeho projednání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka však v dovolání vůbec nevymezuje, který z předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. měl být naplněn; neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neuvádí to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle §237 o. s. ř., pouze cituje část ustanovení §237 o. s. ř. Pokud žalovaná v dovolání pouze vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu, označuje jeho právní posouzení za nesprávné a tvrdí, že restituční nárok žalobkyně má být uspokojen prostřednictvím veřejné nabídky, přičemž trvá na tom, že vůči žalobkyni nepostupovala liknavě ani svévolně, nezbývá než uzavřít, že tato tvrzení neobsahují údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani neobsahují formulaci právní otázky, která by měla být posouzena jinak. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, nýbrž je musel odmítnout (§243c odst. 1, věty první, o. s. ř.). Uvedené se týká i výroků nákladových, ke kterým nesdělila žalované ve svém dovolání vůbec ničeho.
Ke kusé argumentaci dovolatelky uplatněné v dovolání sluší se – přes shora uvedené – odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, zabývající se otázkou možnosti uspokojení nároku oprávněné osoby i převodem pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR); srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05. S touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. Zbylé námitky, týkající se zejména zpochybňování prokázané liknavosti jsou toliko námitkami jež směřují ke konkrétním skutkovým okolnostem, nikoli otázkám právním.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., neboť žalobkyni vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §8 a §7 bodu 5 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 5 100 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu a po připočtení 21% DPH má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6 534 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu