ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2699.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2699/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary , IČO: 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované České dráhy, a.s. , IČO: 70994226, se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 1222, o určení vlastnického práva k nemovité věci , v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 79/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 2014, č. j. 61 Co 583/2013-56, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. září 2013, č. j. 15 C 79/2013-38, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 486/1 (o výměře 1245 m 2 ) v katastrálním území B.
Předmětem žaloby o určení vlastnického práva je tzv. přídělový majetek obcí, o němž žalobce tvrdí, že přešel do jeho vlastnictví k 1. 7. 2000 při splnění podmínek uvedených v §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná, při nečinnosti obce trvající pod dobu delší desíti let (kdy žaloba o určení vlastnického práva byla žalovanou podána 26. 3. 2013), nabyla vlastnické právo k pozemku vydržením (§130 odst. 1, §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), odvolací soud uzavírá, že dobrá víra státu, potažmo žalované, že jí pozemek (jenž přešel do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb.) patří, je vyloučena; přitom odvolací soud odkázal i na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, dodávaje, že v posuzovaném případě nedošlo k převodu majetku obce (v držbě státu, později jím zřízené akciové společnosti) na třetí osobu a že za takový převod (ve smyslu uváděném v cit. nálezu, jenž může zakládat dobrou víru třetích osob v nabytí vlastnictví) nelze pokládat za „transfer majetku státu na jím zřízenou (a dosud vlastněnou) akciovou společnost.“
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež pokládá za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), s tím, že rozhodnutí odvolací soud závisí na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Za nesprávné právní posouzení (naplňující tak dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) označuje závěry odvolacího soudu stran jejího právního postavení, jakož i vztahu k jí obhospodařovanému majetku a na nich vystavěné závěry o nemožnosti nabytí vlastnického práva vydržením k pozemku, který je předmětem obecní restituce. S odkazem na konkrétní ustanovení zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 77/2002 Sb.“) namítá, že je samostatným právním subjektem, obchodní společností, jež hospodaří s vlastním majetkem, se kterým může nakládat i bez souhlasu státu. Dovozuje, že v opačném případě by nebyla ve věci ani pasivně legitimována, neboť pak by předmětný závazek podle §20 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb. přešel na státní organizaci Správa železniční dopravní cesty. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 a 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, jíž za daných souvislostí (kdy jde o prosazení vlastnického práva obce vůči státem zřízené obchodní společnosti) ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně právně aplikoval.
Sluší se předeslat, že k současně nastolené právní otázce (možnost nabytí vlastnického práva vydržením věci, jež je předmětem obecní restituce), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyslovil (srov. např. rozsudek ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4365/2013, rozsudek ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 751/2014, či rozsudek ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 19/2014, nebo usnesení ze dne 27. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 2586/2013 a 28 Cdo 3502/2013, jež jsou spolu s dalšími rozhodnutími dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). V citovaných rozhodnutích reflektoval jak změnu právní úpravy (jde-li o novelizaci aplikovaného ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 173/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů), tak i aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, nález ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1962/13, nebo nález ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13; dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Z citované judikatury přitom současně vyplývá, že při hodnocení splnění podmínek vydržení tzv. historického majetku obcí nutno přihlížet nejen k vydržecí době, nýbrž i k oprávněnosti držby a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele, je-li jím stát nebo státní podnik, jehož je stát zakladatelem. K přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb., což v obecné rovině vylučuje dobrou víru státu k tzv. historickému majetku obcí. Výklad in favorem restitutionis se uplatní s ohledem na to, že to byl právě stát, který již jednou obcím vlastnictví odňal a citovaným zákonem sledoval účel nápravy této historické křivdy, přičemž současně nesl a nese odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem, a byl to stát, který až v §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., jednoznačně stanovil, že teprve marným uplynutím lhůty (pro podání návrhu na zápis vlastnického práva obcí či podání žaloby na určení vlastnického práva u soudu nejpozději do 31. března 2013) přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovýto sankční důsledek z původní formulace §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, dovozovat nelze (nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13). Uplynutí doby delší jak deset let od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. však není bez významu ve vztahu k dobré víře dalších nabyvatelů nemovitostí, na které bylo vlastnictví k nemovitostem dotčených zákonem č. 172/1991 Sb. převedeno státem či následně dalšími subjekty po uplynutí lhůty, v níž obec měla učinit příslušný návrh na zápis do katastru nemovitostí (nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12).
Uvedené závěry lze pak přiměřeně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, v níž se obec, žalobou podanou před 1. 4. 2013, domáhá určení vlastnického práva k ex lege nabytému přídělovému majetku (dle zákona č. 172/1991 Sb.), a to sice nikoliv již vůči státu, nýbrž akciové společnosti České dráhy, a.s., jíž je však stát zakladatelem (srov. §3 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb.) a jež nabyla držbu k věci odvozeně od státu (v rámci přechodu vymezeného majetku státu na akciovou společnost České dráhy dnem jejího vzniku; srov. §4 odst. 2, §7 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb.). O případ nabytí majetku (držby) třetí osobou jeho převodem od státu (kdy bylo lze uvažovat o oprávněné držbě nabyvatele vedoucí k vydržení věci, ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu, jíž ve své rozhodovací praxi již dříve reflektoval i Nejvyšší soud) tudíž nejde.
Ke zbylé argumentaci žalované – vztahující se k otázce pasivní legitimace ve věci – nelze než uvést, že do řízení ve věci určení vlastnického práva k žalobcem ex lege nabytému majetku je žalovaná povolána coby osoba zapsaná jako vlastník věci v katastru nemovitostí, jejíž majetkové sféry se současně věc dotýká, nikoliv jako osoba, jež by snad hospodařila se svěřeným majetkem státu (nakládá-li s majetkem jako s vlastním). Nepřípadný je tak i odkaz žalované na ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb., vymezující pohledávky a závazky státní organizace České dráhy, jež přecházejí na jinou osobu, Správu železniční dopravní cesty.
Z uvedené vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu (jde-li o řešení dovoláním vytčené otázky nabytí vlastnického práva vydržením věci, jež je předmětem obecní restituce dle zákona č. 172/1991 Sb., na němž rozhodnutí závisí), je správné.
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). V souladu s ustanovením §243a odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu