ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2855.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2855/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Černokostelecká 856/33, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická 1008/28, o osvobození od soudních poplatků , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 22/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, č. j. 70 Co 159/2015-98, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, č. j. 70 Co 159/2015-98, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. února 2015, č. j. 24 C 22/2014-72, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 2. 2015, č. j. 24 C 22/2014-72, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků. Soud žalobci vytkl, že v předloženém potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech opomněl uvést, že je (jak soud zjistil z katastru nemovitostí) v jeho prospěch zřízeno exekutorské zástavní právo k lesnímu pozemku ve vlastnictví třetí osoby. Žalobce dále neprokázal své tvrzení, že každý měsíc hradí dceři 3.000 Kč za bydlení. Na základě těchto skutečností soud dospěl k závěru, že žalobci nemohlo být osvobození od soudních poplatků přiznáno, protože věrohodně nedoložil svou majetkovou situaci.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2015, č. j. 70 Co 159/2015-98, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil. Odvolací soud shodně s obvodním soudem konstatoval, že žalobce přesvědčivě neprokázal okolnosti, z nichž by bez pochybností vyplývalo, že mu jeho situace objektivně znemožňuje uhradit soudní poplatek. Osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřichází v úvahu tam, kde se žadatel ocitl bez prostředků v důsledku svého neuváženého jednání nebo neúspěšného podnikání. Je především na žadateli, aby osvědčil splnění podmínek pro osvobození. Žalobce sice doložil, že je starobním důchodcem, pobírajícím důchod ve výši 9.982 Kč, odvolací soud však z obchodního rejstříku zjistil, že od roku 1998 figuruje jako jednatel a společník společnosti CENTRO s.r.o., kterýžto fakt žalobce ve svém prohlášení zamlčel. Jelikož žadatel nezdokumentoval své příjmy pomocí daňových přiznání a nepředložil ani jiné podklady (kupříkladu historii výpisů z bankovního účtu), jež by jednoznačně odůvodňovaly závěr, že není s to soudní poplatek zaplatit, počínal si soud prvního stupně korektně, jestliže jeho žádosti o osvobození od poplatkové povinnosti nevyhověl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobce uvádí, že soudům úplně a pravdivě vylíčil své majetkové poměry, přičemž účast ve společnosti CENTRO s.r.o. výslovně nezmínil, neb tento subjekt již žádnou ekonomickou aktivitu neprovozuje, není tudíž ani zdrojem příjmů dovolatele, který sám od ukončení samostatné výdělečné činnosti v roce 2010 daňová přiznání nepodává. Žalobce si uvědomuje, že je povinen prokazovat své majetkové poměry, má však za to, že musí tvrdit, respektive dokládat pouze skutečnosti rozhodné pro osvobození dle §138 odst. 1 o. s. ř. (což v plné míře učinil) a že po něm nelze požadovat, aby dokazoval neexistenci příjmů z veškerých činností, jimiž by si hypoteticky mohl opatřovat finanční prostředky. Samotné zjištění, že je žalobce společníkem obchodní korporace, není důvodem zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku, není-li zároveň postaveno najisto, jak tento fakt ovlivňuje žalobcovu schopnost daný poplatek uhradit.
Uvádí-li odvolací soud, že osvobození od soudního poplatku nelze uplatnit v situaci, kdy se žadatel stal nemajetným v důsledku svého neúspěšného podnikání, odkazuje dovolatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1619/08, v němž je zdůrazněna irelevance důvodů, jež objektivní nedostatek finančních prostředků přivodily. Žalobce dále upozorňuje na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, podle níž nelze zamítnout žádost o osvobození od soudního poplatku jen na základě zjištění, že je žadatel evidován v rejstříku ekonomických subjektů, aniž by bylo ověřeno, zda příslušnou hospodářskou činnost skutečně provozuje, maje z ní relevantní příjem. Odvolací soud se taktéž odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, neboť neposuzoval reálnou schopnost dovolatele zaplatit soudní poplatek a namísto toho se zaměřil na údajné nedoložení nezbytných podkladů, jež navíc žalobci, jak bylo naznačeno výše, vytýkat nelze. Pakliže odvolací soud postrádal určité dokumenty potřebné pro zhodnocení naplnění podmínek osvobození žalobce od soudního poplatku, měl jej v tomto směru vyzvat k jejich doplnění. Rozhodnutí soudu prvního stupně je popsanými pochybeními zatíženo stejnou měrou, jelikož ani tento soud náležitě nezkoumal, jak se jím konstatované skutečnosti promítají do majetkových poměrů dovolatele, proto je třeba rozhodnutí odvolacího soudu změnit tak, že bude žalobci osvobození od soudního poplatku přiznáno, popřípadě usnesení obou soudů nižších stupňů zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné, neboť se odvolací soud při posuzování podmínek osvobození od soudních poplatků dle §138 odst. 1 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Judikatura Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 663/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4094/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1512/2015) je ustálena v názoru, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků je povinností soudu přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v potaz také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v daném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít na zřetel rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zdali ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda je účastník s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spjatých s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je mu soud povinen přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).
Má-li být úběžníkem úvah soudu rozhodujícího o osvobození od soudních poplatků objektivní schopnost žadatele splnit předpokládanou poplatkovou povinnost (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2113/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3191/2014), neskýtá prosté zjištění, že je žadatel společníkem a jednatelem obchodní korporace, spolehlivou oporu pro odepření osvobození, není-li zároveň ozřejměno, jak tento fakt ovlivňuje jeho majetkovou situaci, respektive zda pro něj zakládá reálnou možnost opatřit si finanční prostředky potřebné k uhrazení stanoveného soudního poplatku (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3047/2014, přiměřeně viz též kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004-97). Nejvyšší soud si je vědom, že soudy při rozhodování o osvobození od soudních poplatků zřídkakdy disponují informacemi umožňujícími utvořit si úplný obraz o majetkových poměrech žadatele a jsou do značné míry závislé na údajích, jež jim sdělí právě žadatel. V judikatuře je tudíž akcentováno, že je na tom, kdo o osvobození od poplatkové povinnosti usiluje, aby soudu věrohodně vylíčil svou majetkovou a sociální situaci, tj. uvedl a prokázal veškeré skutečnosti, jež se z tohoto hlediska jeví relevantními (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4856/2014). V případě, že z jeho tvrzení, případně ze zjištění, jež na základě jiných zdrojů učiní soud, vyplyne, že své poměry popsal neúplně či přímo nepravdivě, zatajiv kupříkladu určité majetkové hodnoty, musí žadatel nést nepříznivé následky tohoto svého postupu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1967/2015).
V kontextu řešeného případu však dosud nelze spravedlivě uzavřít, že by dovolatel před soudy zamlčel některá aktiva, jež by mu umožňovala soudní poplatek uhradit. Jeho účast v obchodní společnosti bezpochyby představuje možný zdroj příjmů, pakliže by se však jednalo o korporaci, která již nevyvíjí žádnou ekonomickou aktivitu, a žalobci tak z ní disponibilní prostředky neplynou (přičemž je bezesporu povinností žadatele, aby soudům přesvědčivě doložil, že je tato jím prosazovaná skutková verze pravdivá – srovnej zejména již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3047/2014), neoslabil by výslovným nepoukázáním na své postavení společníka bez dalšího věrohodnost tvrzení o vlastních majetkových poměrech, jež soudům předestřel, a to tím spíše, nebyla-li po něm tato informace v řízení dosud nikterak požadována. Nabízí se přitom úvaha, že pokud se zde vyskytly indicie naznačující existenci jiných zdrojů příjmů žalobce, bylo namístě, aby jej soudy vyzvaly k odstranění nastalých pochybností předložením odpovídajících dokumentů (srovnej mutatis mutandis kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2032/2015).
Z hlediska správnosti přezkoumávaného usnesení Městského soudu v Praze je rovněž podstatné, že v judikatuře dovolacího i Ústavního soudu opakovaně našlo svůj odraz stanovisko, podle něhož osvobození od soudních poplatků nelze žadateli odepřít jen proto, že objektivní nedostatek finančních prostředků na jeho straně nastal v důsledku předchozí podnikatelské činnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08). Teze odvolacího soudu, že osvobození nesmí být přiznáno žadateli, jehož neschopnost uhradit soudní poplatek byla vyvolána podnikatelským neúspěchem, je s právě nastíněným závěrem v evidentním rozporu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu sice připouští, aby bylo osvobození od soudních poplatků upřeno účastníku, který si nemajetnost přivodil nakládáním se svým majetkem, jež se ukazuje být tak zjevně lehkomyslným, že nese znaky účelovosti a obcházení zákona (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3318/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5438/2014), žádná skutková zjištění, jež by nasvědčovala tomu, že se takového jednání dopustil dovolatel, se však z rozhodnutí soudů nižších stupňů nepodávají.
Z výše nastíněných důvodů nemohlo právní posouzení, na němž spočívá napadené usnesení, obstát coby správné. Jelikož ani obvodní soud ve svých úvahách dostatečně neosvětlil, jaký má jím identifikovaná pohledávka žalobce za třetí osobou, zajištěná exekutorským zástavním právem, dopad na schopnost žadatele unést finanční břímě soudního poplatku, nezbylo Nejvyššímu soudu než rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušit a věc podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto usnesení (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, a §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodnou soudy v rámci konečného rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 7. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu