ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3211.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3211/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobců a) Ing. Č. B., CSc. , b) J. V. , a c) J. B. , všech zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 227/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 20 Co 453/2015-362, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 9 C 227/2004-315, řízení v části, v níž se žalobci domáhali vydání pozemku p. č. 285 s budovou a pozemku s budovou bez č. p., vše v k.ú. L., obci P., zastavil (výrok I.), žalovanému uložil povinnost uzavřít s žalobci smlouvu o bezplatném převodu pozemku p. č. 2708/1 orná půda v k. ú. S., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002, v tam uvedeném znění (výrok II.), a žalovanému uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci a) částku ve výši 101.383,48 Kč a žalobcům b) a c) každému částku ve výši 48.796,88 Kč (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 20 Co 453/2015-362, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil“ (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 83.911,- Kč (výrok II.).
Proti „změně“ ve výroku I. a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné, „když napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a také má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Zrekapitulovala průběh řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, a poukázala na to, že pokud soud prvního stupně i soud odvolací odkázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3169/07, pak přehlédly, že v tomto rozhodnutí Ústavní soud zdůrazňuje prvořadou povinnost obecných soudů zkoumat, zda v daném případě nejde o libovůli či dokonce svévoli; bylo proto povinností žalobců tvrdit a prokázat, v čem spočívá případná diskriminace, liknavost nebo svévole žalované, a povinností soudu bylo k návrhu žaloby zkoumat, zda žalovaná ve veřejných nabídkách nabídla pozemky, které kvalitativně odpovídají restitučnímu nároku žalobců. Má za to, že povinnost oprávněných osob účastnit se veřejných nabídek a tedy nabídnout „žalované-dlužníkovi“ nutnou součinnost, „nelze považovat za šikanózní postup vůči oprávněným osobám, jak naznačuje soud“. Systém uspokojování nároků oprávněných osob je stanoven zákonem a teprve porušení zákona včetně prokázané konkrétní liknavosti, diskriminace nebo svévole na straně žalované může znamenat, že žalobci mohou na základě rozhodnutí soudu svůj nárok vůči žalované uspokojit mimo systém veřejných nabídek; jedná se o výjimečné případy, kdy v jednotlivých případech dochází k prolomení postupu podle zákonné úpravy. Domnívá se, že za konkrétní důkaz liknavosti a svévole nelze považovat obecnou argumentaci, obsaženou v kontrolním závěru Nejvyššího kontrolního úřadu, jak je uvedena v napadeném rozsudku (viz např. usnesení NS ČR sp. zn. 28 Cdo 5016/2014 ze dne 23. 2. 2016). Za nedůvodnou dále považuje také výši nákladů řízení, jež byla určena částkou 198.977,24 Kč. „Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a má za to, že soud prvního stupně věc posoudil věcně nesprávně, když podané žalobě vyhověl, neboť žalobci se dožadovali převodu konkrétního náhradního pozemku, aniž jim toto právo přísluší“, přičemž „vyřešení uvedené právní otázky je v kompetenci dovolacího soudu“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť nesplňuje náležitosti podle §241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. a není v něm uveden rozsah, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, resp. aby bylo zamítnuto, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho odmítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť jednak neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. [k otázce přípustnosti dovolání uvedla dovolatelka jen tolik, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a také má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, aniž by však takovou otázku (otázky) formulovala, resp. specifikovala, jaká otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, resp. od kterého svého řešení které otázky se má dovolací soud odchýlit (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.)], ani v něm nebyl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka v dovolání nevymezila právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, ani nevyložila, v čem má nesprávnost právního posouzení spočívat [uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem]. Pro tyto vady dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116).
Pokud dovolatelka dovoláním napadla též výroky o nákladech řízení, pak vůči nim v dovolání žádné konkrétní námitky nevznesla.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; v situaci, kdy dovolání nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze náklady žalobců spojené s podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu