ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3580.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3580/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně UNIMEX-INVEST, s.r.o. , IČ 25872117, se sídlem v Ostravě-Porubě, Svojsíkova 1596/2, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Ostravě se sídlem v Ostravě-Porubě, U Soudu 6187/4, o 226.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 177/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2015, č. j. 57 Co 142/2015-36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 11. 2014, č. j. 35 C 177/2014-12, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o postoupení věci Okresnímu soudu v Ostravě (výrok III.). Žalobkyně svůj požadavek na v záhlaví uvedenou sumu zdůvodňovala tím, že tento obnos omylem zaplatila na účet žalované určený pro příjem soudních poplatků a žalovaná tuto částku pokládala za soudní poplatek ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 336/2008. Okresní soud konstatoval, že v případě nároku na vrácení soudního poplatku se nejedná o spor vyvěrající z poměrů soukromého práva, ale ze vztahu soudu jako vrchnostenského orgánu vůči osobě, jež poplatek uhradila. Sporný obnos byl zaslán na účet určený k platbě soudních poplatků a transakce byla provedena pod variabilním symbolem určeným pro splnění poplatkové povinnosti ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 336/2008. Žalobní požadavek se tak nepochybně týká správy soudních poplatků, přičemž podle §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhoduje o vrácení poplatku soud věcně a místně příslušný pro řízení v prvním stupni – tedy Okresní soud v Ostravě, ovšem nikoliv jako orgán projednávající soukromoprávní spor, ale jako vykonavatel veřejné správy na tomto úseku. Jelikož nedostatek pravomoci představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, přistoupil soud v souladu s §104 o. s. ř. k zastavení řízení a postoupení věci.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je usnesením ze dne 30. 3. 2015, č. j. 57 Co 142/2015-36, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud předně konstatoval, že mu nepřísluší rozhodovat o návrhu na delegaci vhodnou, kterýžto žalobkyně vznesla současně s podáním žaloby. Vzhledem k tomu, že žalobkyně k výzvě soudu neodstranila vady tohoto návrhu, nelze okresnímu soudu vytýkat, že se jím dále nezabýval. Tvrzení o včasném doručení příslušného podání v elektronické podobě pak postrádá opory ve spisovém materiálu. Odvolací soud současně přitakal soudu prvního stupně v závěru o nedostatku podmínky řízení dle §103 o. s. ř., neboť v dané věci není požadavek žalobkyně podřaditelný pod okruh sporů projednávaných dle §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení. Rozhodné jsou přitom okolnosti zaplacení požadované částky. Teze odvolatelky, že danou transakci provedla pouze omylem, neobstojí. Ze spisu ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 336/2008 se podává, že původní žalobkyně REALIS-INVEST, s.r.o., byla vyzvána k úhradě soudního poplatku z odvolání ve výši 225.000 Kč na označený účet a pod stanoveným variabilním symbolem, a následně byla na uvedený účet zaslána sporná částka od společnosti UNIMEX
-INVEST, s.r.o. Po vynesení meritorního rozhodnutí podala tato společnost (nynější žalobkyně) návrh na vrácení soudního poplatku s tím, že obnos byl zaplacen omylem, čemuž soud s ohledem na zjevnou časovou souvislost výzvy a peněžního převodu neuvěřil a podaný návrh zamítnul. Nehledě na rozdíl ve výši 1.000 Kč, o nějž sporná částka přesahuje vyměřený poplatek, nasvědčuje zjištěné tomu, že předmětná platba směřovala ke splnění uvedené poplatkové povinnosti. Není přitom významné, že žalující společnost v době předmětné transakce neměla v rejstříku zapsanou osobu jednatele. Zákon č. 549/1991 Sb. pak předpokládá, že o vrácení soudního poplatku bude rozhodovat soud nebo správa soudu (viz §10 nebo §13 odst. 2 cit. zák.), což je právě případ požadavku žalobkyně. Nedostatek pravomoci soudu tudíž v souladu s §104 odst. 1 o. s. ř. zakládá takový nedostatek podmínky řízení, pro nějž nelze než řízení zastavit a věc po právní moci postoupit jinému orgánu. Odvolací soud rovněž přihlédl k žalobkyní namítané podjatosti soudce soudu prvního stupně Mgr. Jana Rýznara a shledal, že pouhý fakt, že tento soudce je zaměstnancem Okresního soudu v Ostravě, nemůže vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž důkazy svědčící o opaku žalobkyně neoznačila. Odvolací soud tedy usnesení soudu prvního stupně jakožto správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné dle §237 o. s. ř. s ohledem na judikaturou doposud neřešenou otázku, zda lze omylem uhrazenou platbu na účet soudu bez dalšího (např. ověření účelu platby a dotazu na plátce) podřadit pod soudní poplatek zaplacený jednou ze stran konkrétního sporu a danou platbu zkonzumovat bez souhlasu plátce. Odvolací soud se přitom ve svém rozhodnutí dopustil nesprávného právního posouzení věci dle §241a o. s. ř. Dovolatelka zdůraznila, že krajský soud v rozporu s požadavky kladenými na soudní rozhodování ustanovením §132 o. s. ř. nereagoval na její odvolací argumentaci a bez bližšího odůvodnění konstatoval zřejmost rozhodných skutečností, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. V odůvodnění napadeného usnesení dovolatelka postrádá zohlednění faktu, že o vrácení omylem uhrazené částky již marně žádala, a nejedná se tedy o vrácení soudního poplatku, ale o vydání bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka současně nesouhlasí s označením sporné sumy za soudní poplatek. Hrazení poplatku je v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb. povinností účastníků řízení, přičemž dle §10 zákona č. 549/1991 Sb. jej má soud vrátit, byl-li zaplacen tím, kdo k tomu nebyl povinen. Nebyla-li žalobkyně účastnicí řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 336/2008, netížila ji poplatková povinnost, a její nárok je tak nesporný. Bylo povinností soudu, obdržel-li požadovanou sumu od osoby odlišné od účastníka řízení, aby se plátce dotázal na důvod peněžního převodu a ověřil si jeho účel. Jelikož se v daném případě jedná o klasickou žalobu na plnění odvíjející se od omylu žalobkyně při provedení platby, mají soudy dostatek pravomoci spor meritorně projednat, z čehož je zřejmé, že aplikace §104 o. s. ř. není opodstatněná.
Odvolacím soudem zůstala opomenuta i námitka zmatečnosti výroku III. usnesení soudu prvního stupně, jímž byla věc postoupena témuž soudu, tedy orgánu, který rozhodl, přičemž není jasné, v jakém veřejnoprávnímu režimu má být věc projednána. Soudy zmiňovaný §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. se pak netýká částek omylem zaslaných na účet soudu, ale jen vrácení nesprávně zaplaceného soudního poplatku, čehož se může dožadovat jen účastník řízení. Souvislost se řešeným problémem pak dle dovolatelky postrádají i další odvolacím soudem odkazovaná ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. Dovolatelka dále vytkla soudům, že nedostály své povinnosti kdykoliv za řízení zkoumat, jsou-li splněny podmínky řízení včetně procesní způsobilosti účastníků. V napadeném rozhodnutí totiž nebyla náležitě reflektována žalobkyní akcentovaná skutečnost, že ač v době provedení platby neexistovala žádná osoba oprávněná jednat před soudem jejím jménem, byla platba započtena na úhradu poplatkové povinnosti.
Nedostatkem usnesení soudů nižších stupňů je dle dovolatelky i způsob, jímž byly vypořádány námitka podjatosti věc posuzujícího prvostupňového soudce a návrh na delegaci jinému soudu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu pak završila návrhem, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku ve smyslu citovaného ustanovení ovšem v podaném dovolání vysledovat nelze. Dovolatelka sporuje v podstatě pouze závěr odvolacího soudu, dle nějž sporná částka představuje řádnou úhradu soudního poplatku, tvrzením, že šlo jen o omyl, čímž se ovšem převážná část jejích výhrad v zásadě blíží námitkám proti skutkovým zjištěním a způsobu, jímž byly hodnoceny relevantní důkazní materiály. Nejvyššímu soudu, povolanému toliko ke zodpovězení otázek právních (viz §241a odst. 1 o. s. ř.), však skutkový základ sporu zjištěný soudy nižších instancí revidovat nepřísluší, což nachází svůj odraz již ve shora uváděném zákonném vymezení přípustnosti dovolání, pročež zmíněná argumentace přípustnost dovolání přivodit nemůže.
Ke zbylým pasážím dovolání je vhodné připomenout, že výběr soudních poplatků, jenž je v základní rovině upraven v zákoně č. 549/1991 Sb., je komplexní proces, kterýžto je třeba vnímat i v návaznosti na další předpisy, jež se dané problematiky dotýkají. V souladu s §13 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. určuje, nestanoví-li zákon jinak, postup při správě placení poplatků zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále též jen „daňový řád“). Dle §8 zákona č. 549/1991 Sb. jsou poplatky hrazené na účet zřízený u České národní banky pro příslušný soud příjmem státního rozpočtu a správu jejich placení vykonává příslušný soud nebo správa soudu podle §13 zákona č. 549/1991 Sb. Na předestřená ustanovení pak v podstatě navazuje i úprava tzv. dělené správy v §161 odst. 1 daňového řádu, k níž dochází, je-li rozhodnutím orgánu veřejné moci, který není správcem daně, vydaným při výkonu veřejné moci uložena platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu a postupuje-li se při jeho placení podle tohoto zákona. Dle §161 odst. 2 daňového řádu orgán veřejné moci věcně příslušný ke správě placení peněžitého plnění podle odstavce 1 je v tomto rozsahu správcem daně. Osoba povinná k placení tohoto peněžitého plnění má stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt při placení daní.
Takováto ucelená úprava způsobu nakládání s úhradami soudních poplatků tedy v podstatě odráží povahu těchto plateb, jež nejsou činěny ve prospěchu státu jakožto subjektu soukromoprávních vztahů, ale jež jsou plněny do státního rozpočtu (tak jak se podává například z §2 daňového řádu), a které tudíž podléhají zvláštnímu režimu, vyjadřujícímu právě onu určenost ve prospěch státu jako mocensky nadaného suveréna. I na eventuální omyl platbu zasílající osoby přitom bude nepochybně třeba pohlížet pod zorným úhlem úpravy tyto transakce regulující, neboť jejich shora zmíněná charakteristika zůstává subjektivním postojem plátce nedotčena. Předestřená zvláštní zákonná úprava ostatně na omyl při provádění plateb pamatuje (srov. §165 daňového řádu).
V návaznosti na uvedené je pak možné odlišovat regulaci poplatkové povinnosti dle zákona č. 549/1991 Sb. ve vztahu ke každému řešenému soudnímu sporu a následnou správu samotných plateb soudních poplatků. V rámci občanského soudního řízení soud posuzuje existenci poplatkové povinnosti, byla-li řádně splněna, případně zdali jsou dle §10 zákona č. 549/1991 Sb. dány předpoklady pro vrácení přeplatku či poplatku zaplaceného tím, kdo k jeho úhradě nebyl povinen. Sluší se podotknout, že zaplacení soudního poplatku v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02) není natolik nezastupitelným úkonem, aby jej mohl vykonat pouze účastník osobně, jeho zaplacení třetí osobou je tedy z povahy věci připuštěno, aniž by bylo nezbytné zkoumat právní vztah mezi povinným účastníkem řízení a osobou, jež poplatek uhradila (srov. závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015). Okolnost, že platba soudního poplatku není realizována přímo příslušným účastníkem řízení, proto sama o sobě nebrání tomu, aby byla soudem s ohledem na povahu a identifikaci příslušné transakce považována za úhradu směřující ke splnění poplatkové povinnosti daného účastníka. V řešeném případě byla zmíněná povaha předmětného peněžního převodu zjevně vypořádána v pravomocném unesení, jímž byl v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 336/2008 zamítnut návrh společnosti UNIMEX–INVEST, s.r.o., na vrácení soudního poplatku. Vznesla-li za této situace žalobkyně opětovný nárok vůči soudu (poukazujíc na nepřípadnost postupu dle §10 zákona č. 549/1991 Sb.), aby jí byla uhrazená částka vrácena, pak se jeví korektní úvaha, že by se s tímto požadavkem měl vypořádat příslušný soud jakožto správce daně, zajišťující administraci přijatých plateb a nakládání s nimi, neboť pro rozhodování civilního soudu zde již není prostoru. Přípustnost dovolání tak nejsou způsobilé přivodit ani výhrady vyřčené v naznačeném duchu.
Jelikož k vadám řízení, nejsou-li spjaty s otázkou výkladu procesního předpisu ve smyslu §237 o. s. ř. (kteroužto ovšem dovolatelka nikterak nevymezila), je Nejvyššímu soudu v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. umožněno přihlížet jen v případě přípustného dovolání, nelze opodstatnění přiznat ani výtkám proti procesnímu postupu odvolacího soudu spočívajícímu v nedostatečném vypořádání se s návrhem na delegaci jinému soudu a vznesenou námitkou podjatosti příslušného soudce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4046/2013, nebo ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1833/2014).
Pro úplnost je vhodné zmínit, že za vadu řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. by nebylo lze pokládat ani výhradu dovolatelky stran vypořádání námitky zmatečnosti výroku usnesení soudu prvého stupně soudem odvolacím. Byť shoda názvu o věci rozhodujícího soudu prvého stupně s orgánem vykonávajícím veřejnou správu na úseku výběru soudních poplatků může na osobu, jež není s podstatou věci obeznámena, působit poněkud zvláštním dojmem, v kontextu odůvodnění rozhodnutí a příslušných předpisů je nepochybné, jak má být se sporem dále naloženo, což bylo zjevně odvolacím soudem reflektováno v rámci potvrzujícího výroku jeho rozhodnutí. Stejně tak není možné přehlédnout, že dovolatelka svou výtku ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí neprovazuje s tvrzeními poukazujícími na to, že by byl nejasným či nedostatečným způsobem vypořádán stěžejní závěr o nedostatku pravomoci civilních soudů.
S ohledem na uvedené tedy Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přisouzeno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu