ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3608.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3608/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce R. P. , zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti žalované M - SILNICE a.s. , IČO: 421 96 868, se sídlem v Pardubicích, Husova 1697, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 46, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 16/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. února 2015, č. j. 20 Co 469/2014 - 579, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč k rukám advokáta JUDr. Františka Hrudky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2014, č. j. 9 C 16/2011-528, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny domu, část obce Hradec Králové, na pozemku p. č. st. 779 v kat. území H. K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání vymezených právních otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále), rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by relevantní právní otázky, v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené, měly být posouzeny jinak.
Stran řešení otázek vymezených v dovolání lze v prvé řadě odkázat na usnesení Nejvyšší soudu ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1026/2013, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání téže žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. 21 Co 437/2012, vydanému ve skutkově a právně podobné věci téže žalované a žalobce P. P. (bratra žalobce), jejímž předmětem bylo určení vlastnického práva k dalšímu id. podílu téže nemovitosti a kdy rozhodnutí ve věci samé spočívalo na řešení těchže právních otázek, jež žalovaná znovu nastoluje i v tomto řízení. Označená rozhodnutí obecných soudů přitom následně obstála i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. září 2014, sp. zn. I. ÚS 2807/13, jímž byla ústavní stížnost dovolatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná).
K nyní prezentované argumentaci – již z pohledu přípustnosti dovolání – sluší se snad doplnit následující.
Námitka, že odvolací soud znovu rozhodl v téže věci, v níž bylo dříve pravomocně rozhodnuto, vystihuje zmatečností vadu řízení (srov. §229 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 15/2014; dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ke zmatečnostem jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Již z tohoto důvodu je nezávažná i argumentace žalované stran otázky totožnosti nyní projednávané věci s jinou rozhodnutou věcí (projednávanou týmž okresním soudem pod sp. zn. 7 C 101/92).
V otázce vydržení (včetně otázky zániku oprávněné držby) se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, jež akcentuje, že dobrá víra (jako předpoklad oprávněné držby vedoucí k vydržení věci) zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1067). Přitom platí, že otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, přezkoumá dovolací soud jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
Otázka platnosti dohody o vydání věci (dohody, kterou dne 1. 12. 1992 uzavřeli žalobce a P. P. jako oprávněné osoby na straně jedné, s povinným Fondem národního majetku České republiky), resp. jejích účinků (na převod vlastnického práva k celé věci) či platnosti jejího zrušení byla též předmětem posouzení soudu v již dříve skončených řízeních, završených i rozhodnutím dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 1077/2010; usnesení ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1026/2013), přičemž Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této již dříve vyřešené otázky.
Ani v otázce použití majetku, jenž je vyloučen z privatizace (§1 odst. 3, §3 a §47 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 18. října 2001, sp. zn. III. ÚS 17/01).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry ustálené rozhodovací praxe v otázce možnosti uplatnění práva podle obecného předpisu, v konkurenci s předpisy restitučními (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; či – dovolatelem zmiňovaný – rozsudek ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4505/2008, resp. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). Právě podle restitučního předpisu jako lex specialis žalobce uplatnil právo, jež našlo svého uspokojení uzavřením dohody o vydání věci s povinnou osobou (v režimu zákona č. 87/1991 Sb., ve vazbě na privatizaci realizovanou dle zákona č. 92/1991 Sb.), a v nyní projednávané věci již žádá toliko o deklarování vlastnického práva, již dříve konstituovaného, v situaci, kdy – v rozporu se skutečným stavem – není jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí.
Ústavněprávní dimenze věci (dovolatelkou namítané „porušení principů právního státu a základních práv a svobod“), byla hodnocena Ústavním soudu již v jiné, obdobné věci dovolatelky (znovu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. září 2014, sp. zn. I. ÚS 2807/13, jímž byla ústavní stížnost žalované odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). A právě i se zřetelem na rozhodnutí soudu ve věci dříve projednávané, jež se s věcí nyní posuzovanou shoduje v podstatných znacích, mohou účastníci důvodně očekávat, že tento jejich případ bude rozhodnut obdobně.
Z výše uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, které proto Nejvyšší soud bez jednání odmítl (§243a odst. 1 věty první, §243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce patří odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby po 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč na každý z vykonaných úkonů právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), spolu s náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 428 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu