ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3943.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3943/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Mgr. R. P. , insolvenčního správce dlužníka Z. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, proti žalované Fotbalové asociaci České republiky , IČ 00406741, se sídlem v Praze 6, Diskařská 2431/4, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o určení, že rozhodnutí žalované není v souladu se zákonem a stanovami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 100/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2014, č. j. 35 Co 258/2014-263, ve znění opravného usnesení ze dne 27. července 2015, č. j. 35 Co 258/2015-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 11 C 100/2011-219, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí Arbitrážní komise žalované ze dne 1. 10. 2010, č. j. 38/10, jež bylo potvrzeno odvolacím rozhodnutím Arbitrážní komise žalované ze dne 11. 3. 2011, č. j. 38/10, je v rozporu se zákonem a stanovami žalované (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud shledal požadavek na přezkum prvního ze jmenovaných rozhodnutí nepřípustným. O potvrzujícím rozhodnutí odvolacího orgánu žalované pak uzavřel, že se nejedná o rozhodnutí odporující zákonu či stanovám ve smyslu §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., pročež bylo namístě žalobu zamítnout.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 2. 9. 2014, č. j. 35 Co 258/2014-263, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2015, č. j. 35 Co 258/2015-305, ve výroku I. potvrdil v přeformulovaném znění; výrok II. změnil tak, že snížil náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud přitakal rozhodnutí obvodního soudu a toliko je korigoval co do aplikace hmotněprávní normy, neboť shledal, že v souladu s §3047 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je nutné věc posuzovat podle úpravy obsažené v §258 – 260 o. z. Tato skutečnost se však nikterak neprojevila na celkové správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, pročež byl jeho rozsudek městským soudem jako věcně správný potvrzen.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se negativně vyjádřila žalovaná, považujíc je za nepřípustné eventuálně za nedůvodné.
Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Citované ustanovení řadí mezi obligatorní náležitosti dovolání vymezení jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Po dovolateli se tak žádá, aby ve svém podání konkrétně uvedl, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má za naplněné, neboť bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, je nelze projednat (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014, či ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3981/2015).
Uvedenému požadavku však žalobce ve svém dovolání zjevně nedostává, neboť dle obsahu vznesených námitek jím buď toliko rozporuje způsob dokazování soudů nižších stupňů, jakož i odtud vzešlá skutková zjištění, což za vymezení přípustnosti ve výše uvedeném smyslu pokládat nelze (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2607/2015), anebo rozsáhle opakuje svou argumentaci týkající se především nesprávného postupu soudů, jež dle dovolatele pochybily, nezabývaly-li se správností předchozích rozhodnutí orgánů žalované, které v souhrnu vedly k vydání v nynějším řízení napadeného rozhodnutí. Ani zmíněnou výtku však není možné považovat za splnění požadavků kladených na dovolatele citovanými přepisy. Pro úplnost se sluší zmínit, že ani při poukazu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2542/07 dovolatel nenaznačuje, jaká pro věc významná otázka měla být ve zmíněném rozhodnutí řešena s možnou provázaností na předmětný spor, když tento nález Ústavního soudu se dotýká zcela odlišné problematiky. Lze tedy uzavřít, že dovolatel ve svém podání nevyslovil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Dovolání v důsledku toho trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání). S ohledem na vyslovené nemohlo být proto Nejvyšším soudem projednáno věcně, nýbrž je musel odmítnout (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 4 písm. c) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu