ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.399.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 399/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) Y. H. , zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, b) Mgr. K. E. , zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Počernická 3104/27, a c) H. H. , proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení 28.600.245 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 41/99, o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 62 Co 486/2014-1171, ve znění opravného usnesení ze dne 29. října 2015, č. j. 62 Co 486/2014-1196, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 67.856,80 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 5 C 41/99-426, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) a H. V. [původní žalobkyni b)] částku 13.186.830 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do sumy 92.134.650 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), v části týkající se obnosu 64.557.271 Kč s příslušenstvím řízení pro zpětvzetí návrhu zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Žalobkyně se po žalovaném domáhaly náhrady za užívání jejich pozemků, k němuž docházelo od 19. 5. 1996 do 6. 6. 2000 na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyň v roce 1992. Soud, zohledniv skutečnost, že žalobkyně částečně vzaly svou žalobu zpět, se zaměřil na vyčíslování výše předmětného nároku, jehož důvodnost co do základu již dříve pravomocně konstatoval svým rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, č. j. 5 C 41/99-205 (uvedené rozhodnutí bylo po meritorní stránce potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2001, č. j. 23 Co 280/2001-310; dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu následně Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005). Žalobě pak vyhověl v rozsahu odpovídajícím hladině obvyklého nájemného (již určil za pomoci znaleckého posudku) a ve zbytku ji zamítl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2005, č. j. 23 Co 405/2003-547, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2005, č. j. 23 Co 405/2003-551, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2002, v části výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyním částku 4.126.335 Kč s příslušenstvím, dále ve výroku II. potud, pokud jím byla zamítnuta žaloba o 62.134.650 Kč s příslušenstvím, a konečně též v nákladových výrocích k odvolání všech účastníků zrušil, přičemž věc v naznačeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Svůj postup odůvodnil jednak nutností dalšího dokazování v otázce zjištění výše obvyklého nájemného (zejména vyjasnění rozporných závěrů znaleckých posudků), jednak potřebou vypořádání námitky promlčení vznesené žalovaným.
Usnesením ze dne 27. 11. 2013, č. j. 5 C 41/99-886, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 o tom, že v řízení bude nadále pokračováno na straně žalující se žalobkyněmi b) a c) jakožto pozůstalými dcerami H. V., jež zemřela dne 13. 6. 2013.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 5 C 41/99-1093, zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení jedné poloviny částky 4.126.335 Kč, jedné poloviny částky 62.134.650 Kč a specifikovaného příslušenství (výrok I.), stejně tak zamítl žalobu žalobkyň b) a c) na uhrazení druhé poloviny právě zmíněných obnosů a upřesněného příslušenství (výrok II.), žalobkyni a) zavázal k náhradě nákladů státu ve výši 17.810,50 Kč (výrok III.), žalobkyním b) a c) uložil zaplatit České republice na nákladech řízení částku 20.310,50 Kč (výrok IV.), povinnost k úhradě nákladů státu stanovil též žalovanému (výrok V.), jemuž zároveň přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 829.766 Kč vůči žalobkyni a) (výrok VI.), k zaplacení téže sumy jakožto náhrady nákladů vzniklých v dané věci žalovanému pak zavázal rovněž žalobkyně b) a c) (výrok VII.). Soud zopakoval, že žalovaný užíval oplocený areál, v němž se nacházejí pozemky ve vlastnictví žalobkyň. Těm tudíž vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího znalecky vypočtenému obvyklému nájemnému, přičemž dosud nepromlčená část po připočtení příslušenství dosahuje celkové výše 5.452.620 Kč. Žalovaný oproti tomu již žalobkyním zaplatil jednak částku 5.502.393 Kč, jednak (na základě části výroku I. rozsudku obvodního soudu ze dne 5. 12. 2002, která již nabyla právní moci) sumu 9.060.495 Kč, čímž byl sporný nárok zcela vypořádán. Za dané situace soud prvního stupně nemohl jinak než projednávanou žalobu (v rozsahu, v němž řízení o ní dosud nebylo pravomocně skončeno) zamítnout.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 62 Co 486/2014-1171, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 2015, č. j. 62 Co 486/2014-1196, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 4. 2014 k odvolání žalobkyň ve výroku I., napadeném co do částky 28.600.245 Kč s příslušenstvím, i ve výrocích III., IV., V. a VI. potvrdil (výrok I.), ve výroku VII. dané rozhodnutí změnil, pokud jde o výši přiznaných nákladů řízení, již stanovil částkou 414.883 Kč, jinak je i v tomto výroku potvrdil (výrok II.), žalobkyni a) uložil zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok III.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyněmi b) i c) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok IV.). Městský soud dospěl k závěru, že pokud jde o věc samu, je rozhodnutí soudu prvního stupně správné. Zejména pokládal za hodné zdůraznění, že bylo korektně zohledněno plnění, jež žalovaný poskytl žalobkyním v souladu s pravomocnou částí výroku I. prvoinstančního rozsudku ze dne 5. 12. 2002 [odlišně od názoru žalobkyně a) zde nedošlo k žádnému porušení pravidla o nemožnosti opětovného projednávání věci pravomocně rozsouzené]. Obvodní soud si nepočínal zcela přiléhavě, pakliže přihlédl k částečnému promlčení žalovaného práva, avšak i po připočtení náhrady za užívání pozemků v období před 20. 2. 1998 (v kterémžto rozsahu pokládal soud první instance pohledávku žalobkyň za promlčenou) a korespondujícího příslušenství nemohl být žalovaný vlastnicím užívaných nemovitostí dlužen více než 10.296.751,50 Kč. Jelikož přitom žalobkyně od žalovaného obdržely z daného titulu celkem 14.562.888 Kč, je zřejmé, že na žádné další plnění již nárok nemají. Odvolací soud uložil žalobkyním b) a c) povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného toliko rozsahu nepřesahujícím čistou hodnotu dědictví, jež nabyly po H. V., neshledal však možným aplikovat v jejich prospěch §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť, ač výše předmětného nároku závisela na znaleckém posouzení, nebylo lze odhlédnout od skutečnosti, že došlo k více než desetinásobnému nadhodnocení žalobního žádání oproti skutečnému stavu, což musí jít k tíži žalobkyním, nikoli žalovanému.
Tento rozsudek (v jeho výrocích I. a III.) napadla žalobkyně a) dovoláním, namítajíc, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 5. 12. 2002 byla založena překážka věci rozhodnuté ohledně částky 9.060.495 Kč s úrokem z prodlení, kterou však soudy v navazujícím řízení nerespektovaly (čímž se odchýlily od názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 86/2009 a sp. zn. 26 Cdo 2182/2009). Naznačené pochybení se pak promítlo do nemístného započtení uvedené částky, již žalobkyně obdržely od žalovaného v souladu s pravomocnou částí výroku vzpomenutého rozsudku soudu první instance. V tomtéž rozhodnutí se navíc jednoznačně konstatuje, že žalobkyním z titulu bezdůvodného obohacení svědčil nárok na vydání celkové částky 13.186.830 Kč s příslušenstvím, i při zohlednění platby 9.060.495 Kč tak zůstává část dluhu žalovaného neuhrazena (konkrétně se jedná o součet sum 620.825 Kč a 3.505.510 Kč, tj. v souhrnu 4.126.335 Kč). Dovolatelka dále upozorňuje, že napadeným rozsudkem bylo potvrzeno zamítnutí žaloby navzdory tomu, že byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 3. 2001 co do základu shledána důvodnou. Taktéž namítá nepřezkoumatelnost úvah odvolacího soudu týkajících se (ne)porušení překážky věci pravomocně rozsouzené a překvapivost jeho postupu danou tím, že sice účastníky seznámil se svým názorem, že bylo třeba zohlednit též promlčenou část práva žalobkyň, neumožnil jim však rozporovat provedený výpočet výše získaného prospěchu žalovaného. Dovolací argumentaci uzavírá dovolatelka blíže neupřesněným tvrzením, že odvolací soud při kalkulaci náhrady nákladů nesprávně stanovil odměnu za jednotlivé úkony, a Nejvyššímu soudu navrhuje, aby po zrušení rozsudků soudů obou stupňů věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně a) podal žalovaný vyjádření, v němž polemizoval s předestřenými argumenty a Nejvyššímu soudu navrhl, aby předmětný opravný prostředek odmítl, případně zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho výroku II., jakož i části jeho výroku I., jíž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, podala dovolání též žalobkyně b), jež namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, nerozhodl-li o nákladech řízení mezi ní a žalovaným podle §142 odst. 3 o. s. ř. O tom, že se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení, nepanovala v řízení žádná pochybnost, určení rozsahu onoho prospěchu však záviselo na znaleckém posouzení, přičemž se názory jednotlivých znalců na danou otázku značně rozcházely. Městský soud přesto ve vztahu k žalobkyním b) a c) chybně odmítl použít §142 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na nadhodnocení žalobního návrhu a o nákladech rozhodl v duchu zásady úspěchu ve věci. Korektním však za těchto okolností bylo přiznat žalobkyním plnou náhradu nákladů řízení. Dovolatelka rovněž upozorňuje na rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3288/09, respektive nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, a Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadené rozhodnutí v dovoláním dotčených výrocích změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Též dovolání žalobkyně b) navrhl žalovaný odmítnout, eventuálně zamítnout s ohledem na neopodstatněnost právních úvah v něm obsažených.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně a) za přípustné pokládat nelze, poněvadž se z něj žádná otázka ve smyslu §237 o. s. ř. nepodává.
Namítá-li dovolatelka, že soudy v rozporu s §159a odst. 5 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 opětovně rozhodovaly o části žaloby, které již bylo vyhověno rozsudkem obvodního soudu ze dne 5. 12. 2002, nelze jí v tomto směru přitakat. Naposledy citované ustanovení občanského soudního řádu zakotvuje tzv. překážku rei iudicatae , jež brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky – projednávána znovu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2182/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 77/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 768/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014). V přezkoumávané kauze však soud prvního stupně důsledně dbal, aby se jeho rozsudek ze dne 30. 4. 2014 týkal toliko té části žalobkyněmi uplatněného nároku, o níž (s ohledem na parciální zrušení předchozího rozsudku obvodního soudu ze dne 5. 12. 2002 usnesením soudu městského ze dne 30. 3. 2005) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Onen díl žalobního žádání, kterému bylo vyhověno nenapadenou částí výroku I. vzpomínaného prvoinstančního rozsudku, tak již v dalším řízení soudy předmětem svého rozhodování neučinily, pročež zde nemohlo dojít k žádnému prolomení překážky věci rozsouzené.
Stejně tak výtka, dle níž nebylo namístě „započíst“ obnos 9.060.495 Kč, jenž žalovaný žalobkyním uhradil na základě části rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2002, jež podle dovolatelkou nezpochybněného závěru odvolacího soudu vstoupila v právní moc, se jeví neopodstatněnou. Při zjišťování, v jakém rozsahu byla hmotněprávní pohledávka žalobkyň vůči hlavnímu městu na vydání peněžité náhrady za užívání jejich pozemků v rozhodném období uspokojena, bylo nezbytné zohlednit veškeré plnění, jež věřitelky z daného titulu obdržely bez zřetele k tomu, že dlužník částečně plnil pod vlivem skutečnosti, že mu poskytnutí dotčených hodnot uložil soud (k tezi, že existuje-li podle hmotného práva určitá povinnost, která je deklarována pravomocným rozsudkem, dochází v důsledku plnění na základě uvedeného soudního rozhodnutí k jejímu zániku, neb třebaže žalovaný dlužník plní pod jistým tlakem, přece má vůli plnit, srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011).
Žalobkyni a) nelze dát za pravdu ani v její domněnce, že soudy nižších stupňů náležitě nerespektovaly rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 12. 2002, pakliže žalobě nevyhověly co do dalších 4.126.335 Kč s příslušenstvím. Ač se totiž v odůvodnění daného rozsudku konstatuje, že bezdůvodné obohacení žalovaného činilo celkem 13.186.830 Kč, jeho vyhovující výrok nabyl právní moci toliko co do částky 9.060.495 Kč s úrokem z prodlení, a pouze v tomto rozsahu tudíž mezi účastníky došlo k závaznému vyřešení otázky existence příslušné platební povinnosti (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1919/2015). Nutnost přiznat žalobkyním též zbytek požadovaných hodnot ovšem z pravomocné části vyhovujícího výroku uvedeného rozhodnutí nevyplývala, a soudy tak byly oprávněny upřít jim právo na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu přesahujícím zmíněnou sumu 9.060.495 Kč s příslušenstvím. Přiřkly-li žalobkyním označený obnos a následně dospěly k závěru, že jim žádné další plnění nad rámec již přisouzeného nepřísluší (s tím důsledkem, že musela být žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta), není tento jejich postup v žádném rozporu ani s obsahem pravomocného mezitímního rozsudku obvodního soudu ze dne 8. 3. 2001, v němž bylo konstatováno, že je žaloba proti žalovanému co do základu důvodnou.
Rovněž námitku dovolatelky, dle níž se odvolací soud odchýlil od právních závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 86/2009, lze označit za evidentně nepodloženou, poněvadž výklad podaný v citovaném rozhodnutí se vztahuje výlučně k podmínkám uplatnitelnosti žaloby pro zmatečnost, což je problematika, k níž se městský soud v napadeném rozsudku nikterak nevyjadřoval, pročež zde ani nemůže být řeči o kolizi jeho úvah s obsahem uvedeného judikátu.
Tvrzení o nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí městského soudu představují poukazy na prosté vady řízení, k nimž může dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlížet toliko v případě přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4222/2015, eventuálně usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 275/2014), a nadto se jedná o výtky nepřípadné. Odvolací soud úvahu, jež jej vedla ke konstatování, že soud prvního stupně svým postupem neporušil překážku věci pravomocně rozhodnuté, v zásadě srozumitelně nastínil, pročež nelze hovořit o tom, že by napadený rozsudek v tomto směru trpěl deficitem odůvodnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3022/2009, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009). Výhrada údajné překvapivosti postupu městského soudu se rovněž jeví neopodstatněnou. Překvapivými jsou ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat, jelikož z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují řešenou věc (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3735/2012, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3866/2014, a ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4204/2014). Požadavku, aby účastníkům zpřístupnil svůj (od náhledu prvostupňového soudu se odchylující) právní názor, v souladu s nímž nezbylo než zohlednit též promlčenou část předmětné pohledávky, však podle vlastních tvrzení dovolatelky odvolací soud dostál. Naopak jen stěží by imperativ předvídatelnosti soudního rozhodování mohl být interpretován tak dalekosáhle, že by odvolací soud před vyhlášením svého rozsudku musel stranám předestřít také detailní kalkulaci náhrady za jednotlivé dny užívání, o niž zamýšlel opřít své závěry ohledně výše sporného nároku. Konečně námitka, již žalobkyně a) směřuje proti způsobu, jakým odvolací soud vypočetl náhradu nákladů řízení, je zcela nekonkrétní a jednoznačně nemůže představovat náležité vymezení otázky způsobilé založit přípustnost dovolání.
Se zřetelem k předeslanému musel Nejvyšší soud dovolání žalobkyně a) odmítnout coby nepřípustné ve smyslu §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
Dovolací soud se následně zabýval druhým dovoláním podaným v této věci, přičemž dospěl k závěru, že ani žalobkyně b) žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř. k řešení neotevřela.
Předmětem jejích námitek je primárně skutečnost, že jí odvolací soud na základě §142 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení navzdory tomu, že byl uplatněný nárok co do základu shledán důvodným a že rozhodnutí o výši žalovaným nabytého prospěchu záviselo na znaleckém posudku. Zde se však sluší připomenout, že posledně citované ustanovení zakládá diskreční oprávnění soudu, jenž i v případě splnění předpokladů uvedené normy může o nákladech rozhodnout dle zásady úspěchu ve věci, pakliže svůj postup náležitě odůvodní (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2904/12). Mezi okolnosti, jež opodstatňují rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v duchu §142 odst. 2 o. s. ř. i za situace, v níž se stanovení výše nároku odvíjelo od znaleckého posouzení, se pak řadí též zcela excesivní nadhodnocení žalovaného plnění (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, či ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2558/07, a ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1477/10). Založil-li odvolací soud svůj závěr o nevhodnosti aplikace §142 odst. 3 o. s. ř. ve prospěch žalobkyň právě na enormní diskrepanci mezi požadovaným obnosem a výsledným rozsahem přisouzeného práva, je jeho úvaha konformní s ustálenou rozhodovací praxí.
Dovolatelka dále odkazuje na judikaturu, v souladu s níž se u hlavního města Prahy (jakož i statutárních měst) presumuje existence dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, pročež se jím vynaložené náklady na zastoupení advokátem nepokládají za účelně vynaložené, není-li v příslušném řízení prokázán opak (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12). V předmětném sporu se nicméně závěr o účelnosti nákladů, jež žalovanému vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem, jeví obhajitelným, jelikož řešená kauza vykazovala značnou míru složitosti (o čemž nepřímo svědčí i její délka, respektive komplexita procesního vývoje věci, již toliko částečně obráží narativní pasáž odůvodnění tohoto usnesení) a výší sporného plnění i svým skutkovým základem se vymykala běžné agendě hlavního města Prahy (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 315/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 304/2016, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 2616/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2237/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 4026/14, bod 8).
Cituje-li dovolatelka konečně též nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3288/09, a dovozuje z něj, že by měla odpovídat za náklady řízení zahájeného její právní předchůdkyní jen do výše nabytého dědictví, je třeba podotknout, že odvolací soud naznačenou úvahu nikterak nepopírá, naopak ji ve svém rozhodnutí výslovně reflektuje, pročež zde nelze usuzovat na žádnou kolizi s rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Z naznačených důvodů Nejvyšší soud pro nepřípustnost (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl též dovolání žalobkyně b).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Podal-li žalovaný prostřednictvím advokáta vyjádření k dovolání žalobkyně a) směřujícímu primárně do meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 28.600.245 Kč, je z právě uvedené sumy třeba vyjít jako z tarifní hodnoty ve smyslu §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. V souladu s §7 bodem 7 citovaného předpisu pak činí sazba odměny za daný úkon právní služby 55.780 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný proti žalobkyni a) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 67.856,80 Kč.
Při kalkulaci odměny za sepsání vyjádření k dovolání žalobkyně b) dovolací soud vycházel ze skutečnosti, že řečená účastnice tímto opravným prostředkem napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým jí a žalobkyni c) bylo uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení celkem 414.883 Kč (každou z nich tedy tížila platební povinnost dosahující 207.441,50 Kč, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 121/2003). Jakkoli žalobkyně b) zpochybnila rozhodnutí odvolacího soudu rovněž v té části, jíž byl potvrzen výrok IV. prvoinstančního rozsudku, dle kterého byly žalobkyně b) a c) povinny nahradit náklady řízení státu, vzal dovolací soud za tarifní hodnotu (coby výši peněžitého plnění, jehož se právní služba týkala, ve smyslu §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) částku 207.441,50 Kč, poněvadž posléze zmíněný výrok upravoval toliko poměr mezi žalobkyněmi a státem, nijak se nedotýkaje právní sféry žalovaného. Dle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. pak činí sazba odměny za sepsání vyjádření k dovolání žalobkyně b) 9.140 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. svědčí tudíž žalovanému vůči žalobkyni b) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.422,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu