ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3999.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3999/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: L. H. , B., zastoupené JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti žalovanému: BYTOVÉ DRUŽSTVO MALÁTOVA 14 , IČ 269 79 268, se sídlem v Brně, Malátova 14, zastoupenému Mgr. Monikou Fiantovou, advokátkou se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, o zaplacení 1.400.000 Kč , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 105/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2015, č. j. 15 Co 293/2014-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 53 C 105/2010-81, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném uhrazení částky 1.400.000 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalovaný, jenž je vlastníkem domu na adrese B., v průběhu roku 2008 vedl jednání s P. K. o vybudování půdního bytu v podkroví dané nemovitosti. P. K. posléze (dne 15. 9. 2008) se žalobkyní uzavřel smlouvu o budoucím převodu členských práv a povinností v žalovaném družstvu. Na základě této smlouvy, kterou soud shledal neplatnou, žalobkyně P. K. uhradila sporný finanční obnos, jenž byl řečeným příjemcem následně investován do rekonstrukce předmětného objektu ve vlastnictví žalovaného. Vzhledem k tomu, že plněním dle neplatné smlouvy vzniká bezdůvodné obohacení toliko jejím stranám, musel soud projednávanou žalobu, směřující proti žalovanému, který na vzpomínaném kontraktu nebyl účasten, pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítnout.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 15 Co 293/2014-101, rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalobkyně, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že (jak vyplývá ze skutkových zjištění městského soudu) žalobkyně nebyla se žalovaným v žádném právním vztahu, nijak s ním nejednala ani mu neposkytovala jakékoli plnění. Veškeré právní úkony činila vůči P. K., jemuž též adresovala dotčenou platbu, a to v souladu se shora označenou smlouvou o smlouvě budoucí. Závěr o absenci pasivní věcné legitimace žalovaného k vydání případně nabytého bezdůvodného obohacení žalobkyni se ve světle předeslaného jeví naprosto korektním, přičemž jej nemůže ohrozit ani potencialita, že P. K. obdržené peníze použil na výstavbu půdního bytu v nemovitosti žalovaného.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce vztahu §451 a §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), již rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dosud plně nevyřešila. Žalobkyně upozorňuje, že zmiňovaná částka byla investována do rekonstrukce stavby, jejímž jediným vlastníkem je žalovaný, a sporné plnění tak ve výsledku rozhojnilo právě jeho majetkovou sféru, pročež je nerozhodné, že peněžní prostředky od dovolatelky přijímal P. K. Soudy nižších stupňů pasivní věcnou legitimaci vlastníka nemovitosti vyloučily na základě §457 obč. zák., přestože práva a povinnosti stran měla být posouzena dle §451 obč. zák. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně ovšem přípustné není.
Domnívá-li se dovolatelka, že je výsledek této kauzy determinován zodpovězením otázky aplikovatelnosti §457 obč. zák., sluší se v první řadě podotknout, že citované ustanovení neupravuje samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, nýbrž jen zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení získaného na základě neplatné smlouvy, podle níž si strany vzájemně plnily (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4943/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 476/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014). Řešení dovolatelkou nastoleného problému pasivní věcné legitimace žalovaného tak nezávisí na možnosti použití §457 obč. zák., nýbrž na tom, zda lze okolnosti přezkoumávané kauzy subsumovat pod skutkovou podstatu plnění z neplatného právního úkonu zakotvenou v §451 odst. 2 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1210/2007). Dovolatelka pak nepřednesla žádný přesvědčivý argument, jímž by vyvrátila tezi odvolacího soudu, že na posledně zmíněnou otázku bylo třeba dát kladnou odpověď, neboť majetkové hodnoty, o něž se vede posuzovaná pře, měly charakter plnění dle neplatné smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 15. 9. 2008 (konstatování určenosti žalobkyní provedených plateb na úhradu dluhu, jenž měl být danou smlouvou založen, se ostatně primárně odvíjí od zhodnocení v řízení provedených důkazů, jež Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat).
Nebyl-li účinně zpochybněn předpoklad, že dotčený převod peněžních prostředků představoval plnění v souladu s neplatnou smlouvou, lze za přiléhavý označit závěr, že ve sporu o bezdůvodné obohacení tímto transferem zapříčiněné mohly být za aktivně i pasivně věcně legitimované pokládány toliko strany onoho právního úkonu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014). Úvaha krajského soudu, podle níž je žalobkyně oprávněna domáhat se vrácení uhrazené částky po P. K., s nímž uvedený kontrakt uzavřela, se proto jeví korektní. I kdyby smluvní plnění současně vyvolalo přírůstek (respektive zabránilo úbytku) majetkových hodnot ve sféře třetího subjektu, jenž nebyl stranou příslušné smlouvy, na platnosti právě nastíněného úsudku by se tím ničeho nezměnilo (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014). V řešené věci je navíc obtížné tvrdit, že by plnění žalobkyně bezprostředně způsobilo rozmnožení majetku žalovaného, poněvadž (dle skutkových zjištění zachycených v napadeném rozsudku) poskytla dohodnutou peněžitou částku P. K., jenž ji teprve následně využil k financování stavebních prací na nemovitosti, což naznačuje, že zde došlo ke dvojímu majetkovému přesunu, a sice jednak od dovolatelky k P. K., jednak od posledně jmenovaného k žalovanému. Též proto si odvolací soud počínal konformně s judikaturou soudu dovolacího, dovodil-li nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného k vydání předmětného prospěchu žalobkyni.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než projednávané dovolání odmítnout coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu