ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4021.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4021/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. R. , zastoupeného JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 8, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti poskytnout žalobci cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů v hodnotě 268.191,44 Kč s příslušenstvím a o úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 92/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 17. dubna 2014, č. j. 54 Co 134/2014-151, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 17. dubna 2014, č. j. 54 Co 134/2014-151, se v napadeném výroku IV. mění tak, že se ve vyhovujícím výroku I. mění rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 12 C 92/2013-113, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 812.347,91 Kč za dobu od 26. 2. 2007 do 22. 4. 2007 ve výši 9,5 % ročně a z částky 225.191,44 Kč za dobu od 19. 8. 2009 do 23. 8. 2009 ve výši 8,5 % ročně, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, a dále tak, že ve zbytku požadovaných úroků z prodlení se žaloba zamítá.
II. Dovolání žalobce proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 17. dubna 2014, č. j. 54 Co 134/2014-151, jíž ve výroku II. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 12 C 92/2013-113, a proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 17. dubna 2014, č. j. 54 Co 134/2014-151, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a na náhradu nákladů odvolacího řízení.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30. 5. 2007 domáhal původně proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dále též jen „Fond“), aby mu byla uložena povinnost poskytnout žalobci cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů (dále též jen „cenné papíry“) v hodnotě 268.191,44 Kč, a dále, aby mu zaplatil úrok z prodlení ve výši 19 % ročně z částky 1.090.539,35 Kč od 21. 11. 1995 do 27. 4. 2007, z částky 1.080.539,35 Kč od 28. 4. 2007 do 16. 8. 2007 a z částky 268.191,44 Kč od 17. 8. 2007 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v předchozím řízení mezi týmiž účastníky byla žalovanému rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 4. 2005, č.j. 4 C 115/2003-109, uložena povinnost vydat žalobci „náhradu mrtvého inventáře, živého inventáře a zásob v nemovitostech“ v hotovosti do výše 10.000,- Kč, popř. v cenných papírech, a to do výše 822.347,91 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku; Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 13 Co 274/2005-127, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč a poskytnout mu cenné papíry v hodnotě 812.347,91 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Na takto stanovené plnění byla žalobci uhrazena dne 27. 4. 2007 částka 10.000,- Kč a na zbytek plnění žalobce obdržel směnku od Ministerstva financí ČR splatnou dne 16. 8. 2007. Vzhledem k tomu „došlo s odkazem na nař. vl. č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, ke zkrácení nároku žalobce na plnění mrtvého inventáře, když vzhledem k absenci poskytnutí plnění v nemovitostech měla být náhrada mrtvého inventáře přiznána v částce odpovídající navýšení původního výpočtu koeficientem 1,7, kdy toto navýšení představuje právě požadovanou částku 268.191,44 Kč“.
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 11. 7. 2007, č. j. 12 C 65/2007-12, řízení v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném poskytnutí cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů v hodnotě 268.191,44 Kč, zastavil, neboť dospěl k závěru, že projednání tohoto nároku brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 26. 11. 2008, č.j. 13 Co 338/2007-16, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení ohledně povinnosti žalovaného poskytnout žalobci cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů v hodnotě 268.191,44 Kč nezastavuje. Dospěl totiž k závěru, že v daném řízení žalobce uplatnil jiné nároky (než v původním řízení), o nichž soud dosud nerozhodoval, a nejedná se tudíž o stejnou věc; projednání této věci tak překážka věci pravomocně rozhodnuté nebrání.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 3. 3. 2009, č. j. 12 C 65/2007-31, uložil žalovanému povinnost poskytnout žalobci cenné papíry v hodnotě 268.191,44 Kč a zaplatit mu 19 % úrok z prodlení ročně z částky 10.000,- Kč od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.), žalobu co do 19 % úroku z prodlení ročně od 21. 11. 1995 do zaplacení z částky 1.080.539,35 Kč a 19 % úroku z prodlení ročně od 21. 11. 1995 do 25. 2. 2007 z částky 10.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně nepřisvědčil opětovné námitce žalovaného, že projednání dané věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, a za nedůvodnou považoval i jeho námitku, že poskytl-li žalovaný žalobci v předchozím řízení na základě rozsudku odvolacího soudu plnění, není již možné jeho nárok přepočítat koeficientem 1,7, neboť splněním nároku došlo k jeho zániku. Naopak dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobce na poskytnutí cenných papírů v hodnotě 268.191,44 Kč je důvodný, neboť tato částka odpovídá rozdílu mezi již přijatým plněním náhrady za mrtvý inventář a plněním, na které má žalobce nárok po přepočtu koeficientem 1,7 podle znaleckého posudku České znalecké, a. s. ze dne 11. 8. 2004 (vyžádaného soudem v předchozím řízení). Stejně tak shledal žalobu důvodnou, i pokud žalobce požadoval úroky z prodlení z částky 10.000,- Kč; v tomto ohledu dovodil, že měl-li žalovaný podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2006, č. j. 13 Co 274/2005-127, pravomocného dne 25. 1. 2007, plnit do 1 měsíce od právní moci rozsudku, tj. do 25. 2. 2007, a plnil-li žalovaný až dne 27. 4. 2007, byl od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007 v prodlení. Pokud pak žalobce požadoval zaplacení úroků z prodlení ve výši 19 % ročně z částky 10.000,- Kč od 21. 11. 1995 do 25. 2. 2007, odkázal soud prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 467/97, z nějž vyplývá, že „rozhodl-li o způsobu náhrady soud podle §20 odst. 3 poslední věty zákona o půdě, nastává prodlení povinné s placením peněžitého dluhu marným uplynutím lhůty k plnění stanovené v rozhodnutí“. Požadavek žalobce na zaplacení 19 % úroku z prodlení ročně z částky 1.080.539,35 Kč od 21. 11. 1995 do zaplacení soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že náhrada za mrtvý a živý inventář v této výši byla poskytnuta v jiném než peněžitém plnění, a to buď ve formě nemovitosti nebo cenných papírů, a v takovémto případě, pokud se nejedná o peněžité plnění, se žalovaný nemohl dostat do prodlení.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 54 Co 320/2009-51, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím žalované bylo uloženo poskytnout žalobci cenné papíry v hodnotě 42.563,59 Kč, změnil tak, že v této části jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), a dále tak, že žalovaná je povinna poskytnout žalobci cenné papíry v hodnotě 225.191,44 Kč do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), v části výroku II., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci roční úrok z prodlení ve výši 9,5 % z částky 10.000,- Kč za dobu od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007, žalobu zamítl (výrok III.), v části výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení ročního úroku z prodlení 19 % z částky 1.080.539,35 Kč za dobu od 21. 11. 1995 do 16. 8. 2007 a z částky 268.191,44 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do zaplacení a ve výroku IV. jej potvrdil (výrok IV.), a ve zbývající části tohoto výroku jej změnil tak, že se o povinnosti žalované zaplatit žalobci roční úrok z prodlení ve výši 19 % z částky 812.347,91 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do zaplacení „nerozhoduje“ (výrok V.), a dále rozhodl o soudním poplatku (výrok VI.) a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VII.); část výroku rozsudku soudu prvního stupně, jíž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 9,5 % úrok z prodlení z částky 10.000,- Kč za dobu od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007 zůstala odvoláním nedotčena a nabyla tak samostatně právní moci. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že části uplatněného nároku žalobce na poskytnutí cenných papírů (i) v hodnotě 42.563,59 Kč (tedy v té části, v níž byla žaloba žalobce o náhradu za živý a mrtvý inventář již pravomocně zamítnuta v předchozím řízení rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 4. 2005, č. j. 4 C 115/2003-109), brání překážka věci pravomocně rozhodnuté; z tohoto důvodu částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že jej v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil, a ve zbývající části tohoto výroku jej změnil tak, že žalovaný je povinen poskytnout žalobci cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů v hodnotě 225.191,44 Kč do 21 dnů od právní moci rozsudku. Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jde o výši požadovaných úroků z částky 10.000,- Kč ročně, neboť za dobu od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007 činily jen 9,5 % ročně a nikoliv 19 % ročně. Stran požadavku žalobce na zaplacení úroků z prodlení za poskytnutou náhradu vyšel odvolací soud z názoru, že nárok na poskytnutí cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, není peněžitou pohledávkou. Uvedl, že si je vědom toho, že řízení o náhradě inventáře podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), je řízením, v němž soud v žalobě uplatněnou formou poskytnutí náhrady není zásadně vázán, a záleží tedy pouze na rozhodnutí soudu, zda mu formu peněžitého nároku přisoudí, avšak ani samotné ustanovení §20 zákona o půdě nepočítá „apriori“ s vyplacením náhrady v peněžní formě, pročež pohledávku oprávněné osoby nelze automaticky považovat za nárok na poskytnutí peněžitého plnění. Proto potvrdil část odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení příslušenství v podobě úroků z prodlení z přiznaného plnění poskytnutím cenných papírů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, č. j. 28 Cdo 4412/2009-68, rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích III. a V. zamítl, dovolání proti výroku IV. a VII. rozsudku odvolacího soudu odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud poukázal na příslušná ustanovení zákona o půdě a na svou judikaturu a konstatoval, že závěry odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku na úroky z prodlení nejsou v rozporu s hmotným právem; nejde ani o řešení otázky, která by byla rozhodována rozdílně či která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Na základě ústavní stížnosti podané žalobcem Ústavní soud výrokem I. nálezu ze dne 11. září 2012, č.j. II. ÚS 3232/10-85, rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že „podstatou ústavní stížnosti žalobce je otázka, zda se osoba oprávněná k vydání náhrady dle ustanovení §20 a §18a odst. 2 zákona o půdě může úspěšně domáhat úroků z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle §517 odst. 2 obč. zák., i když tato finanční náhrada byla poskytnuta ve formě cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů. Zatímco obecné soudy dospěly s poukazem na svou judikaturu k závěru, že příslušenství v podobě úroků z prodlení věřiteli náleží pouze v případě prodlení dlužníka s peněžitým plněním, přičemž nárok na poskytnutí cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů zcela jistě peněžitou pohledávkou není, přičemž přihlédly k tomu, že řízení o náhradě inventáře podle ustanovení §20 zákona o půdě je řízením, kde soud v žalobě uplatněnou formou poskytnutí náhrady není zásadně vázán a záleží pouze na rozhodnutí soudu, zda mu formu peněžitého nároku přisoudí, stěžovatel setrval na svém přesvědčení, že mu úroky z prodlení náleží. Přitom v dovolání zdůraznil, že ohledně náhrady za inventář uzavřel již v roce 1995 a v roce 1997 s povinným dohodu, která odkazovala na konkrétní finanční částky, přičemž i v soudním řízení vypracovaný znalecký posudek jeho nároky vyčíslil finančními částkami; až v konečném rozhodnutí soudu mu byla náhrada přiznána mj. formou cenných papírů. K uvedené otázce (byť v souvislosti s odškodňováním oprávněných restituentů dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) se Ústavní soud vyjádřil v nálezech sp. zn. I. ÚS 515/06 ze dne 5. března 2009 (viz N 46/52 SbNU 457) a sp. zn. II. ÚS 2979/08 ze dne 20. října 2009 (viz N 220/55 SbNU 65). Ve zmiňovaných rozhodnutích Ústavní soud poukázal na nejednotnost soudní praxe řešící danou otázku, kdy některým restituentům byly úroky z prodlení přiznány a jiným ne. Výslovně se pak přiklonil k právnímu názoru přijatému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1996, sp. zn. 2 Cdon 723/97, který v této záležitosti dospěl k závěru, že jestliže restituční zákon sankci za prodlení žalovaného s poskytnutím finanční náhrady nestanoví ani uplatnění této sankce nevylučuje, je aplikace §517 odst. 2 obč. zák. v souladu s obecnou zásadou, že není-li některá otázka speciálním předpisem upravena, je třeba vycházet z její úpravy v normě obecné. Podle vysloveného názoru Nejvyššího soudu je totiž finanční náhrada ve smyslu restitučního zákona, není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, peněžitým dluhem, na čemž nemůže ničeho změnit ani okolnost, že zcela nebo zčásti spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů. Není pochyb o tom, že i v nyní posuzované věci soudy obou stupňů interpretovaly restituční předpis - zákon o půdě - nedůvodně restriktivně, čímž rezignovaly na svou povinnost zajistit spravedlivé řešení konkrétní restituční věci. Uvedený stav nenapravil ani soud dovolací, který se s postupem soudů nižších stupňů ztotožnil a přitom pominul svou judikaturu řešící spornou otázku úroků z prodlení ve prospěch restituentů. Nevysvětlil ani, proč nepřihlédl k závěrům vysloveným v rozsudku ze dne 28. ledna 2010 sp. zn. 28 Cdo 3735/2009, o něž opírá stěžovatel důvodnost své ústavní stížnosti. Tento judikát odkazuje na judikaturu, v níž Nejvyšší soud dospěl při interpretaci zákona o mimosoudních rehabilitacích a jeho vztahu k §517 odst. 2 obč. zák., k závěru, že finanční náhrada, není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, je peněžitým dluhem, i když spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, a konstatuje, že uvedené právní závěry lze analogicky aplikovat i na právní vztah mezi osobou oprávněnou a Pozemkovým fondem, jehož předmětem je vypořádání nároku na finanční náhradu osoby oprávněné podle zákona o půdě. Uvádí také, že pokud se jedná o vztah mezi zákonem o půdě a občanským zákoníkem, sám zákon o půdě ve svém §1 odst. 3 stanoví, že pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1 právními předpisy, a uzavírá, že jestliže zákon o půdě neobsahuje speciální úpravu prodlení či povinnosti platit úroky z prodlení, je třeba aplikovat obecný právní předpis, jímž je občanský zákoník“.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 28 Cdo 2894/2012-92 - vázán právním názorem Ústavního soudu ve zrušujícím nálezu - rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 54 Co 320/2009, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 3. 2009, č. j. 12 C 65/2007-51 (správně č. j. 12 C 65/2007-31), zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 12 C 92/2013-113, uložil žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši repo sazby vyhlášené Českou národní bankou pro 1. den kalendářního pololetí uvedeného roku zvýšeného o 7 procentních bodů z částky 1.047.995,76 Kč od 30. 5. 2004 do 27. 4. 2007, z částky 1.037.975,76 Kč za dobu od 28. 4. 2007 do 16. 8. 2007, z částky 225.191,44 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do 17. 12. 2009, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu v části na zaplacení 19 % úroku z prodlení z částky 1.090.539,35 Kč od 21. 11. 1995 do 29. 5. 2004 zamítl (výrok II.), stejně tak zamítl žalobu na zaplacení dalších úroků z prodlení z částky 1.047.995,76 Kč od 30. 5. 2004 do 27. 4. 2007, z částky 1.037.975,76 Kč za dobu od 28. 4. 2007 do 16. 8. 2007, a z částky 225.191,44 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do 17. 12. 2009 (výrok III.), jakož i na zaplacení 19 % úroku z prodlení z částky 42.563,59 Kč za dobu od 30. 5. 2004 do zaplacení (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně především konstatoval, že po zrušení jeho předchozího rozsudku dovolacím soudem, zůstalo předmětem řízení zaplacení úroků z prodlení z žalobci přiznaných cenných papírů v hodnotě 812.347,91 Kč a v hodnotě 225.191,44 Kč (v tomto ohledu zjistil, že žalobce převzal od Fondu směnku v hodnotě 812.348,- Kč dne 23. 4. 2007 se splatností dne 16. 8. 2007 a směnku v hodnotě 225.192,- Kč převzal dne 24. 8. 2009, přičemž tato směnka byla splatná dne 17. 12. 2009). Při řešení otázky, kdy se Fond dostal do prodlení s tímto plněním, vyšel z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 4 C 115/2003, z nějž vyplývá, že žalobce se žalobou podanou dne 3. 4. 2003 (nesprávně uvedeno 3. 3. 2003) domáhal náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby vůči Fondu ve výši 1.129.973,58 Kč, přičemž výše náhrady byla odvozena ze dvou smluv uzavřených žalobcem s osobou povinnou, tj. obcí K. První smlouvou ze dne 11. 3. 1995 byla určena výše náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby, druhou smlouvou ze dne 27. 1. 1997 výše náhrady za mrtvý inventář, dodatkem k první smlouvě ze dne 11. 3. 2003 byla výše náhrady za živý inventář a zásoby „upravena“ na částku 425.693,30 Kč a dodatkem ke druhé smlouvě z téhož data byla upravena výše náhrady za mrtvý inventář částkou 704.272,28 Kč (součet činil 1.129.973,58 Kč). Vzhledem k tomu, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že náhrada za živý inventář a zásoby byla částečně Fondem uhrazena na základě smlouvy ze dne 20. 11. 1995 převedením nemovitosti v hodnotě 265.062,- Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nejméně od 21. 11. 1995 se Fond (nesprávně uvedeno žalobce) dostal do prodlení s plněním pohledávky, kterou měl žalobce vůči obci K. jako povinné osobě (podle §18a odst. 1 zákona č. 195/1993 Sb. za obec K. byl k poskytnutí náhrady povinen Fond), a proto by žalovaná měla žalobci zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 1.447.995,76 Kč. S námitkou promlčení žalobcem požadovaných úroků z prodlení vznesenou žalovanou se soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), vypořádal závěrem, že byla-li žaloba v dané věci podána u soudu dne 30. 5. 2007, je namístě mu přiznat úroky z prodlení od 30. 5. 2004, a pokud žalobce požadoval zaplacení ještě 19 % úroku z prodlení z částky 1.095.539,35 Kč od 21. 11. 1995 do 29. 5. 2004, žalobu zamítl, neboť uplatněný nárok je v tomto rozsahu promlčen. Pokud žalobce požadoval zaplacení ještě dalších úroků z prodlení nad zákonný úrok z prodlení z částky 1.047.995,76 Kč od 30. 5. 2004 do 27. 4. 2007, z částky 1.037.975,76 Kč za dobu od 28. 4. 2007 do 16. 8. 2007 a z částky 225.191,44 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do 17. 12. 2009, i v tomto rozsahu žalobu zamítl. Žalobu o zaplacení 19 % úroku z prodlení z částky 42.563,59 Kč za období od 30. 5. 2004 do zaplacení soud zamítl z důvodu, že řízení ohledně této částky bylo pravomocně „zastaveno“ již v předchozím soudním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 115/2003. Pokud jde o přiznání úroků z prodlení z jednotlivých dlužných částek, přihlédl soud k tomu, že částka 10.000,- Kč byla žalobci žalovanou zaplacena v hotovosti dne 27. 4. 2007, částka 812.347,91 Kč mu byla poskytnuta v cenných papírech, přičemž směnka byla splatná dne 16. 8. 2007, a pohledávka ve výši 225.192,- Kč mu byla taktéž poskytnuta v cenných papírech, přičemž směnka byla splatná dne 17. 12. 2009; toho dne tedy došlo ke splnění zbytku pohledávky žalobce s výjimkou částky 42.563,59 Kč.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 54 Co 134/2014-151 (k odvolání žalobce proti zamítavým výrokům a k odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku) rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II. a IV. potvrdil (výrok I.), v části výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení dalších úroků z prodlení z částky 1.047.975,76 Kč od 30. 5. 2004 do 27. 4. 2007, z částky 1.037.975,76 Kč za dobu od 28. 4. 2007 do 16. 8. 2007, z částky 225.191,44 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do 17. 12. 2009, jej potvrdil s tím, že žaloba se zamítá v té její části, kterou se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení z částky 1.047.975,76 Kč za dobu od 30. 5. 2004 do 27. 4. 2007, z částky 1.037.975,76 Kč za dobu od 28. 4. 2007 do 16. 8. 2007 a z částky 225.191,44 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do 17. 12. 2009 v roční procentní výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení rozdílu výše 19 % a procentní výši odpovídající v procentech součtu čísla 7 a repo sazby (limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace) vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok II.), v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky dalších 20,- Kč za dobu od 30. 5. 2004 do 27. 4. 2007 v roční procentní výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby (limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace) vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, jakož i v části výroku III., kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení dalších úroků z prodlení z částky 20,- Kč od 30. 5. 2004 do 27. 4. 2007, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil (výrok III.), a v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 1.047.975,76 Kč za dobu od 30. 5. 2004 do 27. 4. 2007, z částky 1.037.975,76 Kč za dobu od 28. 4. 2007 do 16. 8. 2007 a z částky 225.191,44 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do 17. 12. 2009 v roční procentní výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby (limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace) vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok IV.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok V.). Odvolací soud z nesporných skutkových tvrzení účastníků zjistil, že žalovaná dne 24. 8. 2009 poskytla žalobci cenné papíry v hodnotě 225.192,44 Kč, kterážto povinnost jí byla uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 30. 6. 2009, č. j. 54 Co 320/2009-51, a to do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku (pravomocným dne 28. 7. 2009). V otázce, kdy se žalovaná dostala do prodlení s plněním závazků, se odvolací soud - vycházeje taktéž ze smluv (a dodatků k nim), které žalobce ohledně svých restitučních nároků uzavřel s obcí K. - ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná byla v prodlení s plněním dluhu (nesprávně uvedeno pohledávky), „kterou měl žalobce vůči obci K., kdy podle §18a odst. 1 zákona č. 195/1993 Sb. za obec K. byl k poskytnutí náhrady povinen právní předchůdce žalované dřívější Pozemkový fond, a proto by žalovaná měla zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 1.047.995,76 Kč“. Pokud pak jde o námitku promlčení vznesenou žalovanou, dospěl odvolací soud s poukazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 k závěru, že nastal-li první den prodlení žalované s poskytnutím náhrady za živý a mrtvý inventář již dne 21. 11. 1995, promlčelo se právo na poskytnutí úroků z prodlení uplynutím dne 21. 11. 1998. Námitku žalobce, že vznesení námitky promlčení žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, nepovažoval odvolací soud za opodstatněnou, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby nárok na zaplacení příslušenství v podobě úroků z prodlení uplatnil před uplynutím promlčecí doby (do dne 21. 11. 1998), a nikoliv až žalobou ze dne 30. 5. 2007. Výrokem III. rozsudku pak odvolací soud napravil drobné pochybení soudu prvního stupně, který v jednom ze zamítavých výroků a ve vyhovujícím výroku omylem rozhodoval o příslušenství v podobě úroku z prodlení jdoucího z jistiny o 20,- Kč vyšší, než žalobce požadoval; v této části proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil [§103, §104 a §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu (jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II.) a dále proti výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť „jde o rozhodnutí, jímž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně je rozhodnutím, které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu v těchto výrocích spočívá na nesprávném právním posouzení otázky „určení počátku běhu promlčecí lhůty ohledně nároku na úrok z prodlení s poskytnutím plnění náhrady za živý a mrtvý inventář na základě zák. č. 229/1991 Sb.“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále otázky (která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena) „zda v případě, že nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář vznikl na základě právní skutečnosti předvídané zákonem č. 229/1991 Sb. a má majetkovou povahu, dochází k přerušení (příp. k zastavení) běhu promlčecí lhůty podáním žaloby na náhradu, které končí uložením povinnosti vydat cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů, a podáním žaloby na vydání cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů“. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že Fond se dostal do prodlení nejméně od 21. 11. 1995, že žalobcovo právo se promlčelo uplynutím tříleté promlčecí lhůty dne 21. 11. 1998 a že námitka promlčení vznesená žalovanou nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, když se žalobce nedomáhal zaplacení úroků z prodlení již v souvislosti s dříve uplatněnou žalobou ze dne 3. 4. 2003. Poukazuje na závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3735/2009, podle kterého „k prodlení Pozemkového fondu ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. dochází dnem, kdy rozhodnutí ukládající povinnost poskytnout osobě oprávněné finanční náhradu je vykonatelné, pokud ovšem Fond nesplnil svoji povinnost dříve; tento závěr platí i pro situaci, kdy je Pozemkovému fondu pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost plnit finanční náhradu v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů (§18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.)“. Pokud pak jde o běh promlčecí „lhůty“, pak namítá, že „soudům obou stupňů bylo známo, že se vůči žalované, resp. její právní předchůdkyni, domáhal svých nároků u soudu, protože Fond odmítl splnit jeho nároky podle zákona o půdě v zákonném rozsahu; žádný ze soudů se ovšem nezabýval vlivem těchto soudních řízení na běh promlčecí „lhůty“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích, jakož i „adekvátní“ výroky rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby napadené výroky rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti napadeným výrokům (resp. části výroku) pravomocného rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V posuzované věci se žalobce žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30. 5. 2007 domáhal, aby Fondu byla uložena povinnost poskytnout mu cenné papíry v hodnotě 268.191,44 Kč, a dále, aby mu zaplatil úrok z prodlení ve výši 19 % ročně z částky 1.090.539,35 Kč od 21. 11. 1995 do 27. 4. 2007, z částky 1.080.539,35 Kč od 28. 4. 2007 do 16. 8. 2007 a z částky 268.191,44 Kč od 17. 8. 2007 do zaplacení. Z obsahu spisu dále vyplývá, že při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 3. 3. 2009 žalobce svůj uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení specifikoval tak, že „částka 1.090.539,35 Kč, z níž požaduje zaplatit 19 % úrok z prodlení, se skládá z částky 822.347,91 Kč, o níž bylo rozhodováno v předchozím řízení, a dále pak z částky 268.191,44 Kč, kterýžto nárok byl uplatněn v tomto řízení“.
V řízení před soudy obou stupňů bylo zjištěno, že v předchozím řízení byla Fondu rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 4. 2005, č. j. 4 C 115/2003-109, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2006, č. j. 13 Co 274/2005-127, uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč a poskytnout mu cenné papíry v hodnotě 812.347,91 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, který podle potvrzení ve spise nabyl právní moci dne 25. 1. 2007, že žalovaný poskytl žalobci cenné papíry v této hodnotě dne 23. 4. 2007, přičemž jejich splatnost nastala dne 16. 8. 2007. Dále Fond poskytl žalobci dne 24. 8. 2009 cenné papíry v hodnotě 225.192,44 Kč, tak jak mu to bylo uloženo v tomto řízení rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 30. 6. 2009, č. j. 54 Co 320/2009-51, ve lhůtě do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku; podle potvrzení vyznačeného ve spise nabylo toto rozhodnutí právní moci dne 28. 7. 2009. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 3. 2009, č. j. 12 C 65/2007-31, ve spojení s výrokem III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2009, č. j. 54 Co 320/2009-51, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9,5 % ročně z částky 10.000,- Kč od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007 do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dne 20. 11. 2013 vznesla žalovaná námitku promlčení uplatněného nároku žalobce na zaplacení úroků z prodlení.
Za této situace řešil odvolací soud otázku počátku běhu promlčecí doby uvedené v ustanovení §110 odst. 3 větě před středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [(dále jen „obč. zák.“) - srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] k uplatnění nároku na úroky z prodlení v případě, kdy Pozemkový fond ČR poskytl za obec oprávněné osobě na základě pravomocného rozsudku soudu náhradu za živý a mrtvý inventář v cenných papírech nemajících povahu státních dluhopisů (§18a a §20 zákona o půdě).
Protože odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích (části výroku) ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je částečně opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §18a odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném v době, kdy byla Fondu shora citovanými rozhodnutími soudu uložena povinnost plnit za obec K. a kdy žalobci byly Fondem poskytnuty cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů, tj. do 31. 12. 2012, Pozemkový fond poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec, kraj nebo stát. Náhrada spočívá v poskytnutí nemovitostí ve správě Pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů.
Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odst. 2).
Podle ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.
Již v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1266/99; 24 Cdo 715/2000, ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1289/2002, a ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3735/2009 (na nějž při svém rozhodnutí poukázal Ústavní soud) bylo dovozeno, že „řízení podle §14 a §16 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.“ a že „odpovědnost za plnění má v případě, na nějž dopadá ustanovení §18a zákona o půdě, Pozemkový fond, a příslušná ustanovení občanského zákoníku o povinnosti platit úroky z prodlení lze proto dovozovat až z právních skutečností, které jej zavazují. Tím je buď závazek, který Pozemkový fond příslušným způsobem sám převzal (např. formou dohody s oprávněnými osobami), nebo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž mu bylo uloženo určeným způsobem v určené lhůtě plnit“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1266/99; 24 Cdo 715/2000). „Nepřichází proto v úvahu přiznání nároku na zaplacení úroků z prodlení peněžité částky do doby, než nastane splatnost peněžité částky, o jejímž zaplacení soud rozhodl“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1289/2002, v němž dále uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za nesprávné, neboť v dovoláním napadeném rozhodnutí přiznal osobě oprávněné „úroky z prodlení i za dobu před vykonatelností rozsudku“).
V rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3735/2009, Nejvyšší soud „z dřívějších citovaných rozhodnutí výkladem a contrario (výklad vycházející z opaku) dovodil, že oprávněná osoba má právo na zaplacení úroků z prodlení se zaplacením finanční náhrady, pokud Pozemkový fond neplnil ve lhůtě, která mu byla poskytnuta v pravomocném soudním rozhodnutí ukládajícím mu povinnost poskytnout osobě oprávněné finanční náhradu v určité formě. Nárok na úroky z prodlení se splněním takové povinnosti proto vzniká dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta). Obecně proto nepovažuje za správná taková řešení, v nichž je nárok na úroky z prodlení s plněním finanční náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. přiznán osobě oprávněné i za dny před uplynutím tzv. pariční lhůty. Jinými slovy řečeno, právní vztah věřitele a dlužníka mezi osobou oprávněnou a Pozemkovým fondem ČR vzniká dnem nabytí právní moci rozsudku, jímž byla Pozemkovému fondu ČR uložena povinnost vyplatit osobě oprávněné finanční náhradu ve smyslu §14 až §16 a §18a zákona č. 229/1991 Sb., pokud Fond nepřevzal tuto povinnost jiným způsobem (např. dohodou). Dnem, kdy uplynula lhůta k plnění stanovená pravomocným soudním rozhodnutím, a rozhodnutí se tedy stává vykonatelným, se Fond jako dlužník dostává do prodlení s plněním finanční náhrady a osobě oprávněné vzniká právo požadovat úroky z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. bez ohledu na to, že finanční náhrada či její část má být vyplacena ve formě cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů (§18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). K prodlení Pozemkového fondu ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. tedy dochází dnem, kdy rozhodnutí ukládající povinnost poskytnout osobě oprávněné finanční náhradu, je vykonatelné, pokud ovšem Fond nesplnil svoji povinnost dříve“.
Protože v posuzované věci Fond závazek zaplatit žalobci úroky z prodlení nepřevzal, povinnost poskytnout žalobci plnění způsobem určeným soudem (formou cenných papírů) mu vznikla uplynutím lhůty k plnění podle citovaných pravomocných soudních rozhodnutí. Okolnost zjištěná soudy obou stupňů (z připojeného spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 4 C 115/2003), že žalobce se žalobou podanou dne 3. 4. 2003 domáhal náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby vůči Fondu ve výši 1.129.973,58 Kč (již odvozoval ze dvou smluv uzavřených mezi ním a osobou povinnou, tj. obcí K., z nichž první ze dne 11. 3. 1995 byla určena výše náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby, a druhou ze dne 27. 1. 1997 výše náhrady za mrtvý inventář, přičemž dodatkem k první smlouvě ze dne 11. 3. 2003 byla výše náhrady za živý inventář a zásoby „upravena“ na částku 425.693,30 Kč a dodatkem ke druhé smlouvě z téhož data byla upravena výše náhrady za mrtvý inventář částkou 704.272,28 Kč), a že náhrada za živý inventář a zásoby byla částečně Fondem uhrazena na základě smlouvy ze dne 20. 11. 1995 převedením nemovitosti v hodnotě 265.062,- Kč, není rozhodující, protože obec K. není účastníkem tohoto řízení a nestíhá ji povinnost plnit. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1266/99; 24 Cdo 715/2000, a to tak, že obec nemůže za toho, kdo plní namísto ní, přijímat závazky, které neplynou z příslušných ustanovení zákona o půdě, ale z občanského zákoníku.
Právní názor odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že „nejméně od 21. 11. 1995 se Fond dostal do prodlení s plněním pohledávky, kterou měl žalobce vůči obci K. jako povinné osobě, když podle ustanovení §18a odst. 1 zákona č. 195/1993 Sb. za obec K. byl k poskytnutí náhrady povinen Fond“, je tudíž vzhledem k závěrům dovozeným shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nesprávný.
Pakliže v řízení před soudy obou stupňů bylo zjištěno, že nabyl-li v předchozím řízení rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2006, č.j. 13 Co 274/2005-127, jímž Fondu byla (mimo jiné) uložena povinnost poskytnout žalobci cenné papíry v hodnotě 812.347,91 Kč, právní moci dne 25. 1. 2007, přičemž lhůta k plnění činila jeden měsíc, tj. do 25. 2. 2007, a poskytl-li Fond žalobci cenné papíry v této hodnotě až dne 23. 4. 2007, byl Fond od 26. 2. 2007 do 22. 4. 2007 v prodlení (obdobně srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3735/2009). Jestliže žalobce uplatnil nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky 812.347,91 Kč žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 30. 5. 2007, učinil tak včas, a tento jeho nárok proto není ve smyslu ustanovení §110 odst. 3 věty před středníkem obč. zák. promlčen. Dospěl-li odvolací soud v tomto ohledu k jinému závěru, je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn důvodně.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 54 Co 320/2009-51, jímž Fondu byla uložena povinnost poskytnout žalobci cenné papíry v hodnotě 225.191,44 Kč do 21 dnů od právní moci rozsudku, nabyl právní moci dne 28. 7. 2009; lhůta k plnění běžela od 29. 7. 2009 do 18. 8. 2009, avšak Fond poskytl žalobci cenné papíry v této výši až dne 24. 8. 2009, jak v řízení bylo zjištěno; v době od 19. 8. 2009 do 23. 8. 2009 byl tedy Fond v prodlení. Uplatnil-li žalobce nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky 225.191,44 Kč taktéž žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 30. 5. 2007, učinil tak včas, a ani tento jeho nárok proto není ve smyslu ustanovení §110 odst. 3 věty před středníkem obč. zák. promlčen. Dospěl-li odvolací soud v tomto ohledu k jinému závěru, je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl taktéž uplatněn důvodně.
Okolnost, kdy nastala splatnost obou směnek, není rozhodující, podstatné je jen to, kdy Fond žalobci podle citovaných rozhodnutí soudu plnil, tj. kdy mu poskytl cenné papíry v uvedených hodnotách (tento závěr se rovněž podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3735/2009).
Ze shora uvedených závěrů tedy současně vyplývá, že požadavek žalobce na zaplacení dalších úroků z prodlení z částky 812.347,91 Kč, z částky 225.191,44 Kč, jakož i ze všech dalších uplatněných částek není opodstatněný.
Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku IV. tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 812.347,91 Kč za dobu 26. 2. 2007 do 22. 4. 2007 ve výši 9,5 % ročně a z částky 225.191,44 Kč za dobu od 19. 8. 2009 do 23. 8. 2009 ve výši 8,5 % ročně, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (§517 odst. 2 obč. zák. a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění účinném od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010), a dále tak, že ve zbytku požadovaných úroků z prodlení se žaloba zamítá.
Dovolání žalobce proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodoval nejen o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243c odst. 3 věta první a §224 odst. 1 o. s. ř.), ale také znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (§243c odst. 3 věta první a §224 odst. 2 o. s. ř.). Protože v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení a v řízení dovolacím měl žalobce úspěch jen částečný, Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů těchto řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu