ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4454.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4454/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně R. L. , zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 214.858,75 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 210/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 28 Co 116/2015-322, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 28 Co 116/2015-322, vyjma části, jíž byl potvrzen ve vyhovujícím výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. března 2014, č. j. 17 C 210/2009-178, vyjma výroku I., se zrušují a věc se vrací v naznačeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 3. 2014, č. j. 17 C 210/2009-178, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 214.858,75 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do dalších 214.858,75 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady za to, že žalovaný byl v rozhodném období výlučným uživatelem v žalobě specifikovaných pozemků v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobkyně (respektive jejího právního předchůdce) a žalovaného, aniž by žalobkyni poskytl za užívání společné věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu finanční kompenzaci. Předmětné pozemky zčásti tvoří plochu uvnitř křižovatek pozemních komunikací a částečně jsou těmito žalovaným vlastněnými komunikacemi zastavěny. Obvodní soud shledal po provedeném dokazování nárok žalobkyně opodstatněným, neboť umístěním pozemních komunikací na předmětných pozemcích byl právní předchůdce žalobkyně v označeném období vyloučen z užívání společné věci, ač mu v souladu s §137 obč. zák. příslušelo právo podílet se na užitcích v míře odpovídající jeho podílu. Jelikož vlastníkem staveb pozemních komunikací je dle §9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, žalovaný, je nasnadě, že jej lze mít za povinného k vydání toho, oč se popsaným užíváním pozemků na úkor právního předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 obč. zák. Požaduje-li však žalobkyně částku vypočtenou dle cenového výměru Ministerstva financí č. 01/2007, nelze ji mít za zcela adekvátní, a je proto nutno korigovat ji úvahou dle §136 o. s. ř. Soud přihlédl k tomu, že se jedná o pozemky, jejichž omezená využitelnost i poloha nasvědčují, že není možné vyjít z maximální ceny nájemného, jakož i ke skutečnostem, že žalobkyně vlastní toliko jejich ideální jednu polovinu a že ze strany žalovaného (případně dalších subjektů) byly na pozemky a jejich údržbu vynaloženy značné investice. Bez relevance není ani suma, kterou na základě pravomocného rozsudku o vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovaný zaplatil žalobkyni oproti přikázání pozemků do jeho výlučného vlastnictví a jejíž výše značí, že takto bylo částečně kompenzováno i předchozí omezení vlastnického práva. Spravedlivou náhradou se tak jeví polovina z požadovaného obnosu. Důvodnosti ovšem postrádá žalovaným vznesená námitka započtení podložená poukazem na náklady údržby a částku vyplacenou právnímu předchůdci žalobkyně dle kupní smlouvy uzavřené v roce 1992, která změnu v osobě vlastníka pozemků nepřivodila. Údržba komunikací je totiž zákonnou povinností žalovaného a právo na vrácení kupní ceny se již promlčelo. S ohledem na předestřené tedy soud žalobkyni přiřkl právo na zaplacení poloviny žalované sumy.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 28 Co 116/2015-322, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné a zdůraznil, že v dané věci se jedná o peněžní kompenzaci za užívání spoluvlastněné věci nad rámec spoluvlastnického podílu. Modifikace částky podávající se z cenového výměru Ministerstva financí volnou úvahou ve smyslu §136 o. s. ř., tak jak byla provedena soudem prvního stupně, zohledňuje veškeré relevantní skutečnosti – lokalizaci pozemků, způsob jejich využití pro potřeby široké veřejnosti (a nikoliv k účelům komerčním) i náklady na jejich údržbu. Opodstatnění naopak postrádá poukaz na znalecký posudek vypracovaný pro odlišné soudní řízení, z něhož se podává, že obvyklá cena nájmu jiných pozemků v daném katastrálním území přesahuje hodnotu uvedenou ve výměru. Byť je v řešené oblasti nepochybně obvyklé nájemné vyšší, je třeba zohlednit, že zde se jedná o pozemky zastavěné již před rokem 1989 pozemní komunikací, jejíž výstavbě se právní předchůdce žalobkyně neubránil. Rovněž zohlednění vyplaceného vypořádacího podílu se jeví jako zcela přiléhavé. Jelikož ani výhrady proti posouzení námitky započtení nezaložily na straně přezkoumávající instance pochybnosti o věcné správnosti napadeného rozhodnutí, přistoupil odvolací soud k jeho potvrzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu do části jeho výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně výroku II., podala žalobkyně dovolání (následně doplněné dokumenty týkajícími se nabytí vlastnictví ke komunikacím žalovaným), v němž zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, ocitovala rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 3 Cdon 1313/97, i ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, a vyslovila názor, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na aplikaci hmotného i procesního práva způsobem, jenž se rozchází s ustálenou rozhodovací praxí a jenž současně nemůže obstát jako správný. Soudy pochybily již tím, že přihlédly k cenovému výměru Ministerstva financí č. 01/2007, jelikož dané pozemky nejsou zbožím, na něž by se mohl vztahovat, z čehož se podává, že soudy nejsou vázány částkou zde uvedenou jako maximální. Nedostatkem je také opomenutí znaleckého posudku vypracovaného pro účely věcně obdobného řízení, z něhož se podává, že rozsah obohacení nabytého žalovaným dokonce přesahuje požadavky žalobkyně. Odvolací soud dle dovolatelky rovněž pochybil v přístupu ke stanovení výše obohacení, určil-li ji volnou úvahou ve smyslu §136 o. s. ř., k jehož aplikaci zde nebyly splněny zákonné podmínky. V této otázce, jež si žádá odborného zodpovězení prostřednictvím znaleckého posudku, pak již s ohledem na zmíněný posudek nebyl prostor pro postup dle odkazovaného ustanovení. Zohlednění údajných (nikterak nespecifikovaných) investic do předmětných pozemků je dalším mylným počinem odvolacího soudu, přičemž navíc v případě určení ceny takzvanou volnou úvahou je zcela nezbytné, aby soud do svého rozhodnutí vtělil jasné a konkrétní argumenty, které jej vedly ke stanovení výsledné částky (a to u každé jednotlivé okolnosti zvláště). Podstatným je naopak fakt, že žalovaný pozemky na základě svého mocenského rozhodnutí zastavěl, čímž žalobkyni zabránil v realizaci jejího vlastnického práva. Irelevantní je oproti tomu uskutečněné vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť tímto nikterak nebyla kompenzována nemožnost užívat pozemek v rozhodném období. Výtku dovolatelky sklidilo rovněž posouzení žalobního žádání dle §451 obč. zák., neboť toto mělo být kvalifikováno jakožto nárok ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. Neobstojí ani ztotožnění pozemků s pozemními komunikacemi na nich postavenými, jež vedlo soud ke konstatování, že dané pozemky užívané širokou veřejností neslouží ke komerčním účelům. Nelze totiž odhlédnout od toho, že obec, respektive stát provozováním komunikace realizuje činnost, za niž si nechává platit prostřednictvím daní a jejich přerozdělování ve státním rozpočtu. K posouzení námitky započtení práva na vrácení kupní ceny, kterou žalovaný zaplatil otci žalobkyně, dovolatelka uvedla, že promlčení je až druhotným důvodem, pro nějž tato námitka neobstojí jako důvodná. S ohledem na předestřené nedostatky tedy dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a k vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil přiléhavost argumentace dovolatelky a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Byť dovolatelka řadou svých námitek brojí proti závěrům, jež byly soudy nižších stupňů zformovány ve shodě s relevantní právní úpravou i judikaturou Nejvyššího soudu, v rozsahu, v jakém její dovolací argumentace směřuje proti způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení nabytého žalovaným, je v ní možno spatřovat opodstatněný poukaz na nesoulad s výkladem zastávaným v tomto směru setrvalou rozhodovací praxí.
Předně je záhodno připomenout, že ve smyslu závěrů vyslovených v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, jakož i judikaturou na toto rozhodnutí navazující (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013) vzniká na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu), což dovolatelkou krom odkazu na §139 odst. 2 obč. zák. zpochybněno nebylo, bezdůvodné obohacení. Lze tedy kvitovat, že tomu odpovídajícím způsobem posoudil žalovaný nárok i soud prvního stupně, což následně aproboval soud odvolací. Při určení částky, o niž se takto na úkor žalobkyně obohatil žalovaný užíváním pozemku nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je pak třeba postupovat v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (tj. §451 a násl. obč. zák.) i jejich výkladem v ustálené judikatuře, jež se kloní k tomu, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, a judikatura v něm odkazovaná), přičemž tento závěr je plně aplikovatelný i při posuzování prospěchu nabytého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013). Při posuzování výše obohacení je soudu sice k dispozici postup dle §136 o. s. ř., leč ten by se měl v zásadě odvíjet právě od ceny obvyklého nájemného, jež eventuálně může být následně korigována zohledněním specifik, z nichž lze usuzovat na nižší či vyšší hodnotu konkrétního užívacího oprávnění. K určování výše obvyklého nájemného by přitom mělo být přistupováno na základě podkladů umožňujících přinejmenším jistou kvantifikovatelnost hodnoty užívacího oprávnění usurpovaného obohaceným tak, aby i případná úvaha ve smyslu §136 o. s. ř. mohla obstát jako náležitě podložená (k tomu viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4549/2010). Tímto informačním zdrojem nemusí být nutně znalecký posudek, jeví-li se v kontextu posuzované věci za postačující jiné podklady dostatečně vypovídající o nájemném obvyklém v daném místě a čase (mimo jiné např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3933/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2175/2010). Stěžejní pro vyčíslení rozsahu obohacení by však každopádně měly zůstat skutečnosti odrážející peněžní hodnotu takto nabytého majetkového prospěchu (tedy v podstatě ekvivalent částky, již by za řádného běhu okolností obohacený musel vynaložit na získání obdobného užívacího práva), a nikoliv ty, jež se vztahují k jinému aspektu právních vztahů mezi dotčenými osobami. Lze proto přisvědčit žalobkyni, že v rozhodnutí odvolacího soudu došlo k odklonu od náhledu dovolacího soudu na způsob stanovení výše zmíněného bezdůvodného obohacení, pročež je dovolání možno považovat za přípustné. V projednávané věci totiž odvolací soud, chtěje zohlednit specifičnost situace, stanovil výši bezdůvodného obohacení svou vlastní úvahou ve smyslu §136 o. s. ř., a to výpočtem provedeným na základě maximální ceny nájemného dle příslušného cenového výměru, od níž odečetl částku odpovídající prostému souhrnu okolností hodnotu užívacího oprávnění snižujících bez rozlišení jejich konkrétního dopadu na výslednou částku. Přiznal-li takto žalobkyni pouze část žalobou požadované sumy s odkazem na §136 o. s. ř., nelze jeho postup považovat za korektní, neboť aplikace citovaného ustanovení má místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec. Zákon zde má na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s jeho výší (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002). V posuzovaném případě však nebylo ze spisu patrno, že by byly naplněny zákonné podmínky pro využití postupu v intencích §136 o. s. ř. Jevila-li by se naopak výše zmiňovaného bezdůvodného obohacení seznatelnou z vyhotoveného znaleckého posudku, bylo by chybným určit ji volnou úvahou soudu, který ze své povahy nemůže disponovat takovými odbornými znalostmi, s nimiž k obdobnému přistupuje soudní znalec. Jak ostatně naznal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, soud musí při určování přiměřené výše nároku vycházet z důkazů provedených v řízení, přičemž toto nemůže být projevem jeho libovolné, tedy nijak nepodložené, úvahy (k tomu srovnej dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010). Pokud pak odvolací soud zamýšlel provést odklon od stávající judikatury Nejvyššího soudu upřednostňující při stanovení výše bezdůvodného obohacení v obdobných případech obvyklé nájemné v daném místě a čase (zvýrazněním hlediska maximální regulované ceny ve spojení s dalšími shora zmíněnými faktory, což opět zcela neodpovídá aplikaci §136 o. s. ř.), bylo zapotřebí tento postup náležitě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, přičemž ani takový krok by dovolací soud v nastalých poměrech pravděpodobně neshledal adekvátním. Měl-li by snad odvolací soud o správnosti závěrů případného znaleckého posudku pochybnosti, může se od nich oprostit toliko tím, že znalci uloží povinnost podat vysvětlení, posudek doplnit nebo jinak odstranit jeho nedostatky, popřípadě vypracovat posudek nový, nebo je možné ustanovit jiného znalce, který by věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti původního posudku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Dopadá-li pak na daný užívací vztah cenová regulace určující maximální výši nájemného, je třeba takto stanovenou částku pojímat jen jako limit, který nemůže nabyté bezdůvodné obohacení přesáhnout (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4815/2014, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Nehovoří-li proto konkrétní skutkové okolnosti pro závěr opačný, nelze mít maximální nájemné za obvyklé.
Jak je z uvedeného patrné, soudy zvolený způsob určení výše majetkového prospěchu neobstojí jako souladný se shora zmíněnými judikatorními závěry, pro jejichž popření soudy žádný důvod nepředestřely.
K dalším námitkám dovolatelky se pak sluší podotknout následující. Rozsah cenové regulace se odvíjí od úpravy obsažené v zákoně č. 526/1990 Sb., o cenách, a v souladu s tímto zákonem postihuje také užívací práva k nemovitostem (srov. §1 zákona č. 526/1990 Sb.). Z textu zmíněného výměru Ministerstva financí č. 01/2007, vydaného na základě zmocnění obsaženého v §10 zákona č. 526/1990 Sb., je přitom zjevné, že má dopadat i na ceny nájmu pozemků. Dovolatelka se tudíž mýlí, má-li jej v projednávaném sporu za zcela neaplikovatelný.
Nepřípadná je i výhrada proti konstatování, že pozemky neslouží ke komerčním účelům. Péče o provoz na pozemních komunikacích není jednáním sloužícím ke generování zisku, ale toliko realizací péče o veřejné potřeby. Je logické, že stát na jejich zajištění musí získat peněžní prostředky, což však nelze klást naroveň aktivitě primárně směřující k nabývání profitu, tedy činnosti, jíž je možno přiřknout přívlastek „komerční“.
Opodstatnění postrádá taktéž výtka proti opomenutí znaleckého posudku vypracovaného v odlišném řízení. Městský soud jej nepřehlédl, v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, proč jej nemá za podstatný pro posuzovaný spor, přičemž dovolatelka úvahy odvolacího soudu v tomto směru relevantně nevyvrací. Bezcenné je rovněž tvrzení upínající se k posouzení námitky započtení, neboť nejde o otázku, jejíž chybné zodpovězení by se odrazilo ve správnosti přezkoumávané části rozhodnutí.
Jelikož napadený rozsudek shledal Nejvyšší soud v podstatných bodech založený na nesprávném právním posouzení, přistoupil podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. k jeho zrušení, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženého uvedenými nedostatky, a k vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu