ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4492.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4492/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) A. V. , a b) M. V. , zastoupených JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, o zaplacení částky 456 020 Kč , vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 32/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října 2013, č.j. 7 Co 1346/2013-208, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. září 2014, č.j. 7 Co 318/2014-291, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. března 2013, č.j. 6 C 32/2012-170, ve výroku pod bodem II tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 422 020 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve výroku pod bodem I (jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům částku 34 000 Kč), jakož i v závislém výroku pod bodem III, o náhradě nákladů řízení, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný ve vymezené době (od 7. 5. 2010 do 15. 6. 2011) bezplatně užíval označené nemovitosti (chata s pozemky v katastrálním území V. u S.) ve vlastnictví žalobců, v souvislosti s připravovanou koupí nemovitostí žalovaným za předpokládanou cenu 5 500 000 Kč, kdy současně žalovaný poskytl žalobcům na zálohách celkem 750 000 Kč. Pro neshody s žalovaným žalobci následně ustoupili od záměru prodat nemovitosti žalovanému a žalovanému vrátili zálohu v plné výši; naproti tomu žalovaný jim náhradu za užívání nemovitostí neposkytl, ačkoliv i případná bezplatnost užívání byla vázána na zaplacení /budoucí/ kupní ceny v částce 5 500 000 Kč, k čemuž zde prokazatelně nedošlo.
Žalobci uplatněný nárok odvolací soud kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu, jenž vznikl plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Žalobcům přiznal náhradu za užívání nemovitostí žalovaným ve výši obvyklého nájemného (určeného posudkem znalce) za dobu, po kterou žalovaný nemovitosti nesporně užíval (do 15. 6. 2011), zatímco ve zbylé části (jde-li o náhradu nárokovanou za dobu od 16. 6. 2011 do 13. 7. 2011) rozsudek soudu prvního stupně pro neúplnost skutkových zjištění zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, za kterou považoval otázku hmotného práva týkající se účinků dohody o zrušení nesplněného závazku dle §572 odst. 2 obč. zák., s níž – dle názoru žalovaného – odvolací soud spojil své závěry o vzniku bezdůvodného obohacení. Dovolatel přitom zastává názor, že taková dohoda může působit jen s účinky ex nunc, nikoliv zpětně. Se zřetelem k tomu pak považuje právní závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně za nesprávný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Se zřetelem k ustanovení §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se práva a povinnosti mezi účastníky, vzniklé před 1. 1. 2014, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Zatímco dovolatel jako problematiku, pro jejíž objasnění navrhuje připustit dovolání, označuje otázku účinků dohody o zrušení nesplněného závazku dle §572 odst. 2 obč. zák. (dissoluce), rozhodnutí odvolacího soudu je vystavěno na závěru, že i případná dohoda o bezplatném užívání nemovitostí byla podmíněna zaplacením peněžité částky představující cenu nemovitostí a byla spjata (závisela) se zamýšlenou koupí nemovitostí, ze které následně sešlo, čímž odpadl právní důvod plnění (v důsledku čehož je na účastníky dříve poskytnutá plnění třeba nahlížet jako na bezdůvodné obohacení; §451 odst. 2 obč. zák.). Za daného stavu není tak žalobcem pokládaná otázka účinků dohody o dissoluci relevantní [závěr, že by závazek účastníků zanikl dohodou dle §572 odst. 2 obč. zák. (dissolucí) odvolací soud nečiní].
Závěry odvolacího soudu o kvalifikaci žalobci uplatňovaného práva jinak korespondují rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálená v závěru, že skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§518 obč. zák.), dohody stran (§572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§36 odst. 2, věta druhá, obč. zák.). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007). Přitom platí, že dostatečným právním důvodem k poskytnutí zálohy na budoucí koupi je i příslib budoucího úplatného převodu vlastnictví k nemovitosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, nebo rozsudek ze dne 26. 9. 2002, sp. zn 33 Odo 459/2001)
Přehlíží-li dovolatel ve své argumentaci zjištění odvolacího soudu, že užívání nemovitostí bylo spjato či podmíněno složením částky odpovídající ceně nemovitostí (dle sice zamýšleného, avšak nerealizovaného prodeje) a konstruuje-li, že mezi účastníky došlo k dohodě o zrušení závazku (ačkoliv ani ohledně zamýšlené koupě ve vztahu mezi stranami platný závazek nevznikl, nebyla-li účastníky projevená vůle ani ve vztahu k budoucí koupi nemovitostí vyjádřena v zákonem požadované formě; srov. §50a obč. zák.), jde o argumentaci založenou na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud. V této souvislosti sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li námitky dovolatele z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaným dovozovaný závěr, že není povinen žalobcům poskytnout náhradu za dobu, po kterou bral plody a užitky z nemovitostí, ačkoliv se zamýšlená koupě nemovitostí nerealizovala a žalovanému se následně dostalo kompenzace veškerého plnění, jež poskytl žalobcům v souvislosti s připravovanou koupí (srov. též ve věci týchž účastníků vydaný pravomocný rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 1. 2012, č. j. 18 C 918/2011-70), byl by ostatně zjištěným okolnostem nepřiměřený.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného (poměřováno jím vymezeným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace; §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) nemůže založit přípustnost dovolání.
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v dalším řízení (pokračujícím i poté, co odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č.j. 7 Co 318/2014-281, ve zbylém rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zatímco v akcesorickém nákladovém výroku jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu