ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4594.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4594/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Letiště Velká Dobrá s. r. o. , se sídlem v Praze 13, Bucharova 1314/8, IČO 241 56 973, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalovanému Aeroklubu Kladno, z. s. , se sídlem ve Velké Dobré 580, IČO 169 77 335, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o zaplacení částky 7.940.156,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 114 C 10/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. 29 Co 133/2015-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 9. 2. 2015, č. j. 114 C 10/2014-262, přerušil dané řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 1/2010 a pod sp. zn. 21 C 12/2014. V této věci se žalobce domáhá zaplacení částky 7.940.156,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného tím, že užívá pozemky žalobce parc. č. 183/1, č. 183/6 v katastrálním území V. D. a i další pozemky „bez právního titulu“. V řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 15 C 1/2010 se Aeroklub Kladno o. s. domáhá proti Letišti Velká Dobrá s. r. o. zřízení věcného břemene k pozemkovým parcelám č. 183/1 a č. 183/6 v katastrálním území V. D.; v tomto řízení byl dne 30. 10. 2014 pod č. j. 15 C 1/2010-510 vydán rozsudek, jímž byla mimo jiné stanovena náhrada za zřízení věcného břemene částkou 109.512,- Kč ročně, přičemž při stanovení této náhrady se řeší otázka obvyklého nájemného „k předmětným pozemkům“ a způsob jeho určení. Dále bylo k návrhu žalobce u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 12/2014 zahájeno proti žalovanému řízení o určení vlastnictví ke vzletové a přistávací dráze, nacházející se na pozemku parc. č. 183/1 v katastrálním území V. D., které není dosud skončeno. Protože v těchto řízeních je řešena otázka, která může mít vliv na rozhodnutí soudu v této věci o vydání bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně toto řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. k návrhu žalovaného přerušil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2015, č. j. 29 Co 133/2015-270, usnesení soudu prvního stupně (pro nepřezkoumatelnost) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobce, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal s námitkami obsaženými v jeho vyjádření ze dne 9. 12. 2014 (podaném k návrhu žalovaného na přerušení řízení), jelikož „pouze obecně uvedl, že v uvedených řízeních je řešena otázka, která může mít vliv na rozhodnutí soudu v této věci, aniž by však tuto otázku řádně specifikoval“. Soudu prvního stupně vytkl, že bez náležitého odůvodnění opomenul rozhodné skutečnosti, kterými žalobce odůvodňuje neexistenci důvodů pro přerušení tohoto řízení, neboť sice odkázal na nepravomocný rozsudek vydaný ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 1/2010, avšak neuvedl, k jakému datu byla výše obvyklého nájemného posuzována, zda ohledně dalších dvanácti pozemků může z takto stanovené výše vycházet, a jak dané řízení souvisí s řízením o určení vlastnictví ke vzletové a přistávací dráze.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť je přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „posouzení tzv. přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně“. Nesouhlasí s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně touto vadou trpělo, a namítá, že termín nepřezkoumatelnost se v současné právní úpravě nevyskytuje a že teorií i praxí je používán v případě rozhodnutí, které je nesrozumitelné, nebo které neobsahuje dostatek důvodů, případně, jehož odůvodnění nesplňuje zákonná kritéria. V tomto ohledu poukazuje na komentář k Občanskému soudnímu řádu vydanému nakladatelstvím Wolters Kluwer (autorů L. Davida a kol.) a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 500/2007 a sp. zn. 28 Cdo 4118/2010. Dovolatel má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně mohlo obstát (případně mohlo být změněno), neboť - i když je velmi stručné a nebyla v něm jasně specifikována otázka, která může mít vliv na rozhodnutí soudu v dané věci - vyplývá tato otázka z popisu stavu řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 1/2010, v němž se řeší obvyklé nájemné („sice do budoucna, ale časové stanovení obvyklého nájemného bude v obou obdobích vzhledem ke specifikům pozemků obdobné“), byť za pozemky, které jsou zastavěny stavbami žalovaného. I ze žaloby v dané věci přitom vyplývá, že převážná část bezdůvodného obohacení, které žalobce požaduje, se vztahuje právě k užívání pozemků parc. č. 183/1 a č. 183/6 v katastrálním území V. D.; výsledek řízení o zřízení věcného břemene provozování letiště má proto pro dané řízení zásadní význam. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, a že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, dospěl k závěru, že dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody; i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu práv odvolatele“ (srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1769). Dále v tomto rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 14, uvedl, že „je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
V usnesení ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, Nejvyšší soud dále dovodil, že „odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, není-li přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze přezkoumat, nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto“.
V posuzované věci byly nedostatky odůvodnění usnesení soudu prvního stupně nepochybně na újmu odvolatele (žalobce), neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí žádnou otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí v dané věci a která by odůvodňovala postup podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neuvedl, řádně se námitkami žalobce obsaženými v jeho vyjádření ze dne 9. 12. 2014 nezabýval a ani odvolací soud neměl náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že odůvodnění usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 2. 2015, č. j. 114 C 10/2014-262, neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu