ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4647.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4647/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce Povodí Vltavy, státního podniku , se sídlem v Praze 5, Holečkova 106/8, IČ 708 89 953, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88, za účasti 1) J. B. , S., 2) P. I. , S., 3) P. M. , P., všech zastoupených Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 568/93, a 4) České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 286/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2014, č. j. 28 Co 183/2014-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č. j. 18 C 286/2012-130 (v řízení podle části páté občanského soudního řádu), zamítl žalobu o určení, že „účastník číslo 1 není spoluvlastníkem ideální poloviny nemovitosti a účastník číslo 2 a 3 nejsou spoluvlastníky vždy ideální ¼ nemovitosti v katastrálním územní P. u S., a to parcela č. 286/28, druh pozemku ostatní plocha o výměře 3.094 m 2 “ (výrok I.), a dále rozhodl, že „žalobce je povinen zaplatit účastníkům číslo 1, 2, a 3 do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 21.300,- Kč k rukám jejich právní zástupkyně“ (výrok II.) a že „mezi žalobcem a účastníkem číslo 4 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 28 Co 183/2014-176, rozsudek Okresního soudu Praha-západ změnil ve výroku II. tak, že výše nákladů řízení činí 31.200,- Kč (výrok I.), ve výrocích I. a III. a ve zbylém rozsahu výroku II. jej potvrdil (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit účastníkům č. 1, 2 a 3 na nákladech odvolacího řízení 15.480,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právní zástupkyně (výrok III.) a že ve vztahu žalobce a účastníka č. 4 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně sice proti všem jeho výrokům, avšak posuzováno dle jeho obsahu pouze do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrzen, když dovolání žádné námitky proti nákladovým výrokům neobsahuje), jež má za přípustné, „neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od rozhodovací praxe a dovolacím soudem vyřešená otázka má být vyřešena jinak“. Odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 85/95 („v jehož světle tak rozsudek odvolacího soudu neobstojí“) a „nevyřešil dosud judikaturou neřešenou otázku konfliktu veřejného zájmu při uzavírání smlouvy, jež soud prohlásil za restituční titul, s pojmy tíseň a nápadné nevýhodné podmínky“, přičemž má za to, že rozsudek je též v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že v řízení posuzovaná směnná smlouva ze dne 7. 8. 1956 byla právními předchůdci účastníků 1 až 3 - manželi A. - uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, nýbrž je přesvědčen, že ji uzavřeli dobrovolně, svobodně, stejným způsobem a za zcela stejných podmínek, za kterých byly vykupovány veškeré pozemky pro stavbu vodního díla Slapy v uvedeném období s ostatními subjekty. Soud podle něj nehodnotil všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, neb jinak by nemohl dojít k závěrům uvedeným v rozsudku. Podotýká, že je třeba rozlišovat, zda byly předmětné pozemky vykoupeny objektivně ve veřejném zájmu, a tento veřejný zájem hodnotit i současnými kritérii, nebo zda byly „zabaveny“ z důvodů politické perzekuce; ve směšování tehdejší politické situace s potřebou získání pozemků ve veřejném zájmu spatřuje pochybení soudu. Přestože se judikatura přiklonila k tomu, že směnná smlouva je také restitučním titulem, považuje dovolatel tento výklad v daném případě za nepřípustně rozšiřující. Soudy obou stupňů se také nijak nevypořádaly se skutečností, že žalobcům je vráceno plnění ze směnné smlouvy a že pozemek, který byl právním předchůdcům směněn, jim zůstane ve vlastnictví, pouze jsou povinni vrátit náhradu ve výši 1.425,- Kč, která představuje hodnotu tehdy směňovaného pozemku ve L. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť jednak neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. [k otázce přípustnosti dovolání uvedl dovolatel jen tolik, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od rozhodovací praxe a dovolacím soudem vyřešená otázka má být vyřešena jinak“, aniž by však takovou otázku (otázky) formuloval, resp. specifikoval, od které „rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.)], ani v něm nebyl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel v dovolání zpochybnil jen hodnocení důkazů soudem a z toho vyplývající skutková zjištění soudu, na nichž odvolací soud založil své závěry. Samotné hodnocení důkazů přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. nelze zpochybnit (ani) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo v judikatuře Ústavního soudu za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1. Pro tyto vady dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1745/2015).
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Lze jen dodat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu se závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezech ze dne 9. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95, a ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, jak dovolatel namítá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu