ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4882.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4882/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně obec Kyšice , IČO: 00258024, se sídlem v Kyšicích, Horní Náves 136, zastoupené JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Modřínová 2, proti žalované Mgr. M. S. , zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 4, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 383/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2015, č. j. 13 Co 153/2015-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu Plzeň-sever) ze dne 26. ledna 2015, č. j. 5 C 383/2013-111, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 237/3, parc. č. 237/11, parc. č. 880/2 a parc. č. 886/19 v kat. území K. u P.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), neboť není přípustné. Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v §238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího) a nejsou naplněny ani předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť relevantní právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených právních otázek.
Jde-li o otázku (odvozeného) nabytí vlastnického práva žalovanou, zprostředkovaně od oprávněné osoby, jež pozemky nabyla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody oprávněné a povinné osoby podle §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), lze z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2666/2004 a v nich shrnutou judikaturu, ze které – ve zkratce – vyplývá, že vlastnictví oprávněné osoby je založeno nikoliv dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou, nýbrž pravomocným rozhodnutím vydaným ve správním řízení, že z rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. soud v občanském soudním řízení vychází podle ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (a to i jde-li – dle tvrzení účastníka – o rozhodnutí vadné, nikoliv však nicotné), přičemž „pouhou vadu, nikoliv nicotnost, způsobuje i (případná) okolnost, že s určitým subjektem nebylo nakládáno jako s řádným účastníkem správního řízení“ (k posledně uvedenému srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 851/2003, nebo rozsudek ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011).
V tomto směru nejsou závěry odvolacího soudu ani v kolizi s dovolatelkou předestřeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1012/2003 (a v něm dále citovanou judikaturou), jež ve svých důvodech připomíná, že nicotným je zejména správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. O takový případ v nyní souzené věci zřetelně nejde.
V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nejsou pak ani odvolacím soudem – podpůrně formulované – závěry o možném originárním nabytí vlastnického práva vydržením, v závislosti na posouzení oprávněnosti držby jako takové [řešené zde v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – se zřetelem k ustanovení §3028 odst. 2, části věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. Dle konstantní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068) platí, že otázku dobré víry držitele, že mu pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené. Na takových úvahách závěry odvolacího soudu založeny nejsou, přičemž dobrá víra držitelů (žalované a jejích předchůdců) byla soudy hodnocena nikoliv jen ze subjektivního přesvědčení držitelů, nýbrž objektivně a vztahovala se i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu /titulu/, který by mohl mít za následek vznik práva (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Zmínit lze i důvodnost přesvědčení v nabytí vlastnictví, opřené zde o zápis do katastru nemovitostí (jež zde prospívá žalované, nikoliv žalobkyni).
Za dané situace (kdy odvolací soud na podkladě více důvodů dochází k závěru, že vlastnické právo k pozemkům tak či onak svědčí žalované a nikoliv žalobkyni) pak na výsledku řízení nic nemění ani odvolacím soudem naposledy zmiňovaný závěr o možném nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby o určení vlastnického práva obce, jenž se zde spojuje s důsledky plynoucími z ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 173/2012 Sb., tvrdí-li žalobkyně, že vlastnické právo měla nabýt právě na základě tohoto právního předpisu, aniž by však dříve, před 1. 4. 2013, vyvinula-li potřebnou aktivitu směrem k dosažení souladu mezi jí /tvrzeným/ právním stavem a zápisem do katastru nemovitostí. Tedy ani řešení této otázky nemůže pak založit přípustnost dovolání.
Protože dovolání bylo odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu