ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5005.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5005/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, proti žalovanému Mgr. D. S. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci II, U Soudu 363/10, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 280/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. června 2016, č. j. 29 Co 560/2013-598, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným (v pořadí druhým) rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem
- pobočka v Liberci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 7. 2013, č. j. 19 C 280/2005-376 [kterým bylo rozhodnuto, že Česká republika je vlastníkem pozemkové parcely č. 753/1, druh pozemku - orná půda, o výměře 20 930 m 2 , zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1919 pro katastrální území S. P., obec L., u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec (dále jen „předmětný pozemek“), a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení]; dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů „odvolacího řízení včetně dovolacího“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho předchozím rozsudku ze dne 25. 11. 2015, č. j. 28 Cdo 1838/2015-475, vydaným v této věci (jímž dřívější rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 5. 2014, č. j. 29 Co 560/2013-433, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení), od nějž nemá dovolací soud důvod se odchýlit; tento závěr vychází i z dřívější judikatury Nejvyššího soudu, která dovodila, že nedodržení zákonem stanoveného postupu po účinnosti zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (viz §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006) má za následek absolutní neplatnost smlouvy (dvoustranného právního úkonu) podle §39 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3518/2007, a ze dne 9. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 773/2010).
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 25. 11. 2015, č. j. 28 Cdo 1838/2015-475, vyslovil a odůvodnil právní závěr, že „kogentní právní úprava postupu Pozemkového fondu ČR při převodu pozemků - v režimu ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. (v daném případě se zřetelem k datu vyhlášení prodeje předmětného pozemku ve znění účinném do 24. 7. 2001) se neomezuje pouze na podmínku zveřejnění vyhlášení prodeje (§7 odst. 2), ale upravuje i navazující postup Pozemkového fondu, a to zejména pro případy, kdy o koupi zemědělského pozemku požádá více osob uvedených v §7 odst. 1 zákona (srov. ustanovení §7 odst. 4 zákona, ukládající v takovém případě Pozemkovému fondu vyzvat zájemce o převod pozemků, aby do 30 dnů nabídli kupní cenu, jejíž výše je poté jediným relevantním kritériem pro uzavření smlouvy s konkrétním zájemcem), přičemž nedodržení zákonem stanoveného postupu má za následek absolutní neplatnost smlouvy (dvoustranného právního úkonu) podle ustanovení §39 obč. zák.“. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že k prodeji předmětného pozemku došlo za situace, kdy o koupi pozemku vedle žalovaného po zveřejnění nabídky Pozemkovým fondem požádaly další oprávněné osoby, a že smlouva byla bez dalšího uzavřena s žalovaným a jeho tehdejší manželkou, aniž by jejímu uzavření předcházel postup dle §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. (zájemci o koupi nebyli Pozemkovým fondem vyzváni, aby nabídli kupní cenu, jejíž výše je při mnohosti zájemců o koupi rozhodujícím kritériem a na jejíž úhradu lze započíst hodnotu práva na náhradní pozemek). Dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu, podle kterého pozemek - i při dodržení postupu stanoveného zákonem - by tak či onak získal žalovaný, jehož nárok na převod pozemků převyšoval nároky ostatních oprávněných osob (mezi nimiž byla i původní oprávněná osoba, resp. další osob původní oprávněné osobě blízké), je hypotetický a spekulativní, v situaci, kdy zájemci o převod pozemků (který - jak vidno - bylo možno uskutečnit i uzavřením kupní smlouvy), nebyli vyzváni, aby nabídli kupní cenu a kdy postup stanovený §7 odst. 4 zákona nebyl dodržen“, a že „úvaha odvolacího soudu by obstála jedině v případě, že již z přihlášek ostatních zájemců o převod bylo by zřejmé, že o jiný než bezúplatný převod pozemků zájem nemají a že jako protihodnotu hodlají tito zájemci uplatnit toliko právo na převod jiného pozemku za pozemek nevydaný (takový závěr však odvolací soud neučiní)“. Z uvedeného současně podle dovolacího soudu vyplývá, že porušení zákonem stanoveného postupu mohlo mít vliv jak na určení osoby konkrétního nabyvatele, tak i na výši protihodnoty, jíž se za převod dostalo Pozemkovému fondu (uvažováno v to i se započtením postoupeného nároku za nevydaný pozemek). Bezvýjimečné dodržování zákonem stanoveného postupu při převodu zemědělských pozemků je pak odůvodněno i tím, že Pozemkový fond není vlastníkem převáděného majetku, určené nemovitosti ve vlastnictví státu toliko spravuje a při nakládání s nimi nemůže postupovat libovolně, ale musí se řídit citovanou zvláštní právní úpravou (srov. též §17 odst. 1 a 2 zákona o půdě).
Odvolací soud v průběhu dalšího řízení doplnil dokazování listinnými důkazy, a to (mimo jiné) přihláškami žadatelů o předmětný pozemek zařazený do veřejné nabídky pro oprávněné osoby podle zákona o půdě s termínem zveřejnění od 29. 2. 2000 do 29. 3. 2000 (když kromě žalovaného a jeho tehdejší manželky požadovali vydání předmětného pozemku dále L. P. a Z. B. do spoluvlastnictví, E. K. a J. R., a dále sám L. P.), z nichž zjistil, že pouze ze společné přihlášky E. K. a J. R. je jednoznačně zjistitelné, že o jiný než bezúplatný převod předmětného pozemku nemají zájem, když z parcely o výměře 20 930 m 2 požadovali vydat pouze její část o výměře 9 100 m 2 , přičemž odkázali na svůj evidovaný nárok na poskytnutí náhrady ve výši 41.000,- Kč, a že ostatní oprávněné osoby ve svých přihláškách výslovně uvedly, že požadují převod celého předmětného pozemku. Podle odvolacího soudu se tudíž skutkový stav věci nezměnil natolik, že by bylo možné věc po právní stránce posoudit odlišně od závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného v jeho zrušujícím rozsudku. Dále odvolací soud dodal, že byť to byl „především stát reprezentovaný Pozemkovým fondem, kdo porušil povinnost při převodu sporného pozemku na žalovaného a jeho tehdejší manželku v důsledku nezákonného rozhodnutí svého prezidia, lze podle judikatury Nejvyššího soudu odepřít nárok, který je v rozporu s dobrými mravy, avšak takový postup nemůže založit právo protistrany, v daném případě žalovanému vlastnické právo“; pokud tedy dovolací soud ve zrušujícím rozsudku dospěl k závěru, že „smlouva o převodu byla neplatná pro rozpor se zákonem, tj. ustanovením §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., nutno dovodit, že vlastnictví sporného pozemku zůstalo zachováno státu a na žalovaného nepřešlo. Jestliže se stát domáhá určovací žalobou svého vlastnictví, soud svým rozsudkem pouze potvrzuje právní stav zjištěný ke dni svého rozhodnutí a nemůže založit jiný“.
Námitky dovolatele k právnímu posouzení věci odvolacím soudem jsou ve své podstatě polemikou se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl ve svém dřívějším zrušujícím rozsudku.
Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu